Tvůrce filmů Rodinná oslava a Hon Thomas Vinterberg natočil svůj nový snímek Komuna na základě svých vzpomínek na dospívání v komuně v sedmdesátých letech. Jádrem jeho díla je ale poměrně tuctový milostný trojúhelník.
Od Thomase Vinterberga jsme si zvykli vídat důmyslně vystavěné studie uzavřených komunit, v nichž osamocení jednotlivci čelí skupinové mentalitě většiny. Jeho Rodinná oslava (Festen, 1998) zkoumala, jak se úzký okruh příbuzných bolestivě vyrovnává s tím, když jeden z nich vynese na světlo nepříjemné, dlouho tutlané tajemství. Že lidská společenství mají tendenci přimykat se k falešným představám, ukazoval film Hon (Jagten, 2012), ve kterém je hrdina svými sousedy nespravedlivě obviněn ze znásilnění. Vinterbergův poslední snímek Komuna o hromadném soužití více než desítky spárovaných i nespárovaných mužů, žen a dětí se však z tohoto pohledu jeví jako zklamání. Dánského režiséra hlavně zajímá vcelku tuctový milostný trojúhelník, zatímco komplexní dynamika titulní samosprávné jednotky je tentokrát tím, co se poněkud nešťastně ocitá na okraji.
Expozice přitom vzbuzuje očekávání, že skladba filmu bude podléhat rozmanitému složení nájemníků, srážkám neslučitelných perspektiv a názorovým třenicím. Když se učitel architektury Erik, televizní moderátorka Anna a jejich dospívající dcera Freja nastěhují do prostorného rodinného sídla, brzy zjišťují, že poplatky je vyjdou příliš draho. Annu proto napadne přizvat do domu pár známých, načež z původně váhavé ideje společného bydlení záhy vznikne plnohodnotná komuna. Během konkursu na nové spolubydlící snímek zdůrazňuje odlišnosti jednotlivých nájemníků: Ole má image nezvladatelného bohéma, Mona je pohodová volnomyšlenkářka. Zvlášť zdařilé je představení malého Johannese, jehož srdeční vada funguje s ohledem na další vývoj jako časovaná bomba. Tuto počáteční, hrubě načrtnutou charakteristiku postav ovšem scénář dále nerozvíjí. Chudý imigrant Allon je až do konce pouze ten, kdo se při jakémkoli náznaku agrese rozpláče. Ole má zase bůhvíproč ve zvyku házet do ohně veškeré volně se povalující věci. Místo osobností, jež by postupně získavaly na plasticitě, tak sledujeme stále tytéž figurky, které při pravidelných domovních poradách účinkují jako monotónní chór.
Zamlžená vzpomínka na dětství
Dramatickým vývojem naopak prochází manželství ústřední dvojice, do nějž se vklíní mladá atraktivní Emma. Milenecký poměr se studentkou nejprve Erik tají, ale pak se Anně přizná. Ta se navzdory evidentnímu zklamání zachová vstřícně a manželovi povolí přivést si Emmu do komuny. Potenciálně výbušné téma by se na jedné straně nabízelo provokativně rozvést do polyamorického vztahu, případně na straně druhé alespoň vykreslit dopad této změny na zaběhnutou komunitní domácnost. Ani jednoho se však ve Vinterbergově snímku nedočkáme. Místo toho film volí takřka alibistické řešení: zbylí nájemníci dají od problému ruce pryč, takže i v tomto zcela zásadním konfliktu splynou do bezbarvého pozadí. Totéž se dá prohlásit o všech oblastech veřejné sféry, v nichž se hrdinové pohybují. Škola je pro Erika jen útočištěm před partnerskými starostmi, na Annu zapůsobí stresové prostředí televizního studia jako katalyzátor dosud úspěšně potlačovaných emocí. Není to tedy tak, že by zde osobní vztahy zapadaly do širšího společenského kontextu, ale tento kontext se naopak přísně podřizuje několika osobním vztahům. Přestože se film záměrně odehrává v sedmdesátých letech a pyšní se ucházející dobovou výpravou, nakonec jde v podstatě o arbitrární volbu, kterou ospravedlňuje snad jen fakt, že v tomto čase a v podobné komuně sám Vinterberg vyrůstal.
Důležitost režisérovy soukromé investice potvrzuje také to, že roli Emmy ztvárnila jeho druhá manželka, která po jeho boku, stejně jako v Erikově případě, „vystřídala“ o více než dvacet let starší choť. Velkou péči tak snímek věnuje tomu, aby upoutal na zjevné paralely mezi oběma ženami, jejichž platinové blond vlasy a nápadně podobné obličejové rysy z nich opravdu dělají téměř dvojnice. Vinterberg ale bohužel nenatočil uhrančivý remake Persony (1966), nýbrž jakousi zamlženou vzpomínku na své dětství, z níž navzdory mnoha poutavým okolnostem vyčnívají docela obyčejné citové trable. Může se snad zdát, že život v komuně pozdních květinových dětí zobrazuje moudře, aniž by jej přikrášloval nebo soudil. Ve skutečnosti se však jakémukoli stanovisku vyhýbá. Jednoduchoučké poselství filmu bychom proto mohli snadno vyjádřit hitem, kterým ke konci šesté dekády minulého století pregnantně vystihla postoj tehdejší kultury hippies skupina Beatles: „All You Need Is Love.“
Autor je filmový kritik.
Komuna (Kollektivet). Dánsko, Švédsko, Nizozemí, 2016, 111 minut. Režie Thomas Vinterberg, scénář Thomas Vinterberg, Tobias Lindholm, kamera Jesper Třffner, střih Janus Billeskov Jansen, Anne Østerud, hudba Fons Merkies, hrají Trine Dyrholmová, Ulrich Thomsen, Julie Agnete Vangová ad. Premiéra v ČR 2. 6. 2016.