Kutilský stroj

Zpěvák moskevské indierockové kapely Biting Elbows Ilja Najšuller se vypravil do Itálie jezdit na snowboardu a koupil si pro tuto příležitost GoPro – digitální kameru velikosti malého fotoaparátu, která se dá snadno připevnit k tělu nebo k různým nástrojům, takže ji často používají provozovatelé různých terénních sportů k zaznamenávání svých výkonů. Najšuller ale nebyl nijak oslnivý snowboardista, takže s videem, které na dovolené pořídil, nebyl příliš spokojený. Napadlo ho ale, že by mohl kameru využít k natočení videoklipu. V roce 2011 tak vyrobil dva na sebe navazující klipy k písním Biting Elbows The Stampede a Bad Motherfucker, které se staly virálními hity na YouTube. Videa vyprávějí o krádeži futuristického teleportu, která se zvrtne v honičku s armádou tajných agentů. Akční sekvence kompletně snímané GoPro kamerou umístěnou na hlavě jednoho z protagonistů jsou plné dechberoucích kaskadérských a parkourových exhibicí, ale i nadsazené cynické brutality. Krátce po umístění videí na internet se Najšullerovi přes Facebook ozval slavný ruský producent a režisér Timur Bekmambetov s nabídkou, zda by hudebník nechtěl natočit celovečerní akční film. Výsledný snímek Hardcore Henry, jehož digitální postprodukce byla financována pomocí crowdfundingu, vlastně jen dovádí všechny aspekty Najšullerových klipů do extrému. Akční sci­fi o supervojákovi, který bojuje proti super­zloduchovi s vizáží Kurta Cobaina a telekinetickými schopnostmi, je v podstatě řetězec okázalých akčních scén, podaných s nelítostně černým humorem a požitkářsky nadsazenými goreovými efekty.

Východní přísliby

Pozadí vzniku Hardcore Henryho má svůj význam i proto, že se viditelně jedná o film bytostně spojený s internetem. To ostatně odpovídá i zaměření dalších Bekmambetovových produkcí. Filmař, který je známý hlavně jako režisér snímků Noční hlídka (Nočnoj dozor, 2004) nebo Abraham Lincoln: Lovec upírů (Abraham Lincoln: Vampire Hunter, 2012), se v posledních letech profiluje jako producent nízkorozpočtových filmů, které originálně pracují s médii samotnými. Apollo 18 (2011) přenesl princip „found footage“ hororů (filmy stylizované jako videozáznamy pocházející z fikčního světa filmu) do kosmické stanice na Měsíci, skvělý horor Odebrat z přátel (Unfriended, 2015) se zase celý „odehrává“ na monitoru počítače, na němž je zapojeno několik sociálních sítí. Hardcore Henry do této linie patří hlavně tím, že se prezentuje jako „filmová událost“ a především jako divácká „zkušenost“ (experience). Jeho premisa je modelovaná tak, aby přitáhla pozornost přispěvatelů crowdfundingových kampaní, ale i sociálních sítí obecně. Má totiž podobu úkolu, který na sebe tvůrci vzali s určitým cílem. Tento úkol a cíl jsou jasně definované a zároveň podněcují zvědavost, zda a jak je tvůrci dokážou naplnit. V podstatě stejným způsobem, i když mnohem přímočařeji, fungují nejen Abraham Lincoln: Lovec upírů a Odebrat z přátel, ale také další, dosud nedokončený Bekmambetovův producentský projekt Squirrels (Veverky), což má být film o zmutovaných lidožravých veverkách. Otázka podněcující zvědavost zní: Mohou lidožravé veverky fungovat jako hororová monstra?

V kampani Hardcore Henryho na serveru Indiegogo tvůrci konkrétně zdůrazňují dva aspekty svého produktu: za prvé výstřední řemeslný způsob, jímž byl film natočen, a za druhé skutečnost, že celý děj je zprostředkováván z prvního pohledu hlavního hrdiny, díky čemuž „jste umístěni do pozice protagonisty, takže se stanete jím a prožijete celou cestu společně velmi osobním způsobem“. První z obou příslibů dělá z filmu událost – můžeme pátrat po tom, jak přesně byly kamery GoPro ve filmu použity, jak se natáčely úchvatné parkourové a kaskadérské scény, co přesně bylo součástí natáčených scén a co vznikalo až v postprodukci. Druhý aspekt naopak slibuje filmový zážitek. Konkrétně nás navádí k pojmu imerze neboli ponoření, pohlcení vnímatele určitou (fikční) situací, který se v souvislosti s popkulturou používá hlavně u videoher. Hardcore Henry bývá ostatně často intuitivně přirovnáván k first person videohrám.

Otázka, do jaké míry je Najšullerův snímek doopravdy imerzní, je dost individuální, ale proti představě, že při sledování „splyneme s hrdinou“, lze mít spoustu námitek. Perspektiva, z níž film sledujeme, se totiž zásadně liší jak od videoher (nebo i od virtuální reality), tak od běžného vnímání. Jako filmoví diváci jsme vůči dění na plátně mnohem pasivnější než při hraní her nebo v běžných životních situacích. Podobně jako v dalších zdařilých „filmech v první osobě“, jako Ruská archa (Russkij kovčeg, 2002) nebo Vejdi do prázdna (Enter the Void, 2009), nakonec Hardcore Henry poutá především spektakulárními výjevy, a ne způsoby, jakými se snaží ztotožnit divákův pohled s pohledem jednajícího hrdiny. Stejně jako u snowboardových videí natočených na GoPro ani u Henryho nejde o zprostředkování jízdy na snowboardu. Sportovní GoPro videa jsou čirý spektákl, orgie extrémních perspektiv a extrémního pohybu. Vtahující na nich je právě jen jejich nadměrně kinetický efekt, který zaměstnává divákovu pozornost daleko intenzivněji než mnohem statičtější běžný filmový styl. Hardcore Henry je v nejlepším smyslu „sportovní“ film v tom, že nám ukazuje mimořádné fyzické výkony kaskadérů, které ovšem vidíme úplně jinak, než jak jsme zvyklí.

Lidské měřítko

To nás přivádí k prvnímu příslibu, tedy k technické stránce věci. Hardcore Henry je zřejmě teprve třetím celovečerním filmem natočeným převážně na GoPro kameru. Prvním byl dokument Leviathan (2012), vzniklý v Sensory Ethnography Lab (SEL) při Harvardově univerzitě, druhým americký nezávislý snímek Worm (Červ, 2013) Andrewa Bowsera. Všechny tři filmy přitom jako by zaujímaly úplně protichůdná hlediska. Audiovizuál­ní meditace o rybaření Leviathan se díky nezvyklé práci s kamerou oprošťuje od lidských měřítek a zobrazuje zdánlivou rutinu průmyslového rybolovu jako drastickou přehlídku zmrzačených rybích těl a živlů. Pro Hardcore Henryho a Worma je naopak lidské měřítko absolutní. GoPro kamery měli všichni představitelé Henryho (kterých bylo nakonec více než deset) připevněné k hlavám pomocí speciální kovové masky zakrývající celý obličej. Scénu tedy vidíme z pohledu kamery umístěné přibližně před očima aktéra. Ve Wormovi se tato perspektiva úplně obrací. Představitel hlavní role tu má po celou dobu natáčení kameru napojenou pomocí dřevěné konstrukce k tělu tak, aby přístroj mířil na jeho tvář. To znamená, že centrem obrazu je naopak obličej hrdiny, zatímco o tom, co se děje kolem něj, nemáme téměř žádné přímé obrazové informace. Tyto tři příklady jen ukazují, jak různorodými způsoby lze využívat kameru, jež umožňuje filmovému štábu velmi nestandardní zacházení.

Hardcore Henry je jediný z uvedených tří filmů, na němž se prováděla důkladná digitální postprodukce. Ta zahrnovala odstraňování jistících drátů na tělech kaskadérů i na různých předmětech, ale také dodělávání explozí, střelných ran nebo krvavých goreových prvků. Přesto mnoho scén působí velmi bezprostředně, bezmála jako nadšenecký, kutilský film, natáčený přímo v nijak neupravovaných lokacích. Tomu by odpovídala i cynicky přestřelená brutalita, vědomě absurdní zápletka a v podstatě rezignace na souvislejší vyprávění. Tato dravá energie a chuť překvapovat neustále novými a novými atrakcemi nakonec poutá divákovu pozornost mnohem intenzivněji než veškeré formální snahy o imerzní efekt. Podobně jako u Odebrat z přátel můžeme při sledování Hardcore Henryho prožívat zvláštní uspokojení z totálně bizarního formálního konceptu, který ale překvapivě soudržně a přesvědčivě „pracuje“ jako nějaký zdánlivě nesmyslný stroj, jehož funkce se před námi postupně odhalují. Největší údiv ale zažíváme ve chvílích, kdy pochopíme, že dokáže svá nastavení využít nečekanými způsoby.