Když nám likvidovali Roberta Šlachtu, šéfa úderky proti organizovanému zločinu, a zahájili samovývoj průšvihu politické povahy, dozvěděli jsme se, že „každý je nahraditelný“. Přestože každý máme jiné otisky prstů a inkasujeme jiné životní kopance, které z nás činí nenahraditelné unikáty? Nelze si představit pohřeb, na němž by kněz truchlícím oznámil: „Neplačte, každý je nahraditelný.“
Nahraditelnost musí být a je neosobní, nelidská, systémová. Proto asi obvinění z nesystémovosti patří k nejhorším. Státní stroj s vyměnitelnými kolečky a korporátní tržiště se zaměnitelnou, v číslech vyjádřenou směnou lidských potřeb, to je ten nucený rámec lidsky nenahraditelných, ale systémově zaměnitelných životů. Jen v tomto ideologicky fixovaném rámci může někoho překvapit vpád „životního světa“ do soukolí systému, jenž umně skrývá osobní kmotrovské vazby. A tak když konkrétní státní zástupci trvají na konkrétních osobních vazbách v určitém policejním útvaru, aby boj s organizovaným zločinem a korupcí mohl jakž takž probíhat, sdělují tím jediné: když se hraje celostátní ragby zločinně spolčených osob, nemůže hrát druhá strana neosobní „čutanou“. To by pak nehrála doopravdy, vlastně vůbec ne.
Cesta z „mafiánského kapitalismu“ a z „justiční mafie“ byla systémově nutná, zároveň však systémově nebezpečná a nevyhnutelně – velice osobní. Drzosti kriminálního podsvětí a s ním spjatých politických výšin vedly zároveň k systémově sebezáchovným i sebeohrožujícím krokům. Konkrétní „lidské zdroje“ stály před volbou. Proto ta ambivalence, proto jásání přecházející v skřípění zubů. A protiútoky. Obrat exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila od rampulovské justiční mafie k jejím potíračům vedl k jeho rychlému odvolání z funkce premiérem Nečasem. A to v okamžiku, kdy v jeho stole ležel jmenovací dekret nové vrchní pražské žalobkyně Lenky Bradáčové; do hodiny ten vyhazov Václav Klaus na Hradě vyřídil, ačkoli byl zaneprázdněn prací na prezidentské amnestii, generálním pardonu pro zlatokopy devadesátých let. Teprve rok předtím jmenovaný nejvyšší zástupce Pavel Zeman čelil přednáškám Miroslava Kalouska, jak správně vnímat „metodiku“ při zadávání armádních tendrů. Přesto se nakonec vytvořil úderný „životní svět“, trojspolek státních zástupců (Zeman, Bradáčová, Ivo Ištvan) a policejní útvar v čele s Robertem Šlachtou, odkud potrefené husy nedostávaly echa.
A tak teď zaútočil neosobní systém „policejního managementu“, pravidla a schémata, pseudovýklady a prázdné řeči, z nichž mělo – navzdory jejich amatérismu – vyplynout, že „každý jsme nahraditelný“. A že každého, včetně protimafiánské justice, lze vykoupat v babišovinách a boj s kriminalitou ze dne na den vykastrovat koaliční politizací, neli „obranou státu“. Následná politická vyjednávání byla už jenom jako „nadstavba“, jako pěna kolem vodopádu, která se barví podle toho, zda boj o jádro věci eskaluje, nebo se zametá pod koberec. Podstatné se již beztak přihodilo: neosobní „neviditelná ruka“ zase zapracovala proti lidem. Proti všem lidem.
Všichni jsme totiž vyrostli na pohádkách. To není k smíchu! Povědomí o dobru a zlu je základem socializace každého člověka. Socializace jedinců je fundamentem společnosti, která není předurčena k rozpadu. Neosobní a nelidský mechanismus se nám opět snaží namluvit, že etika je nepodstatná a moralizování – morální volby každého jednotlivce – navýsost škodlivé a dětinské. Dokonce se ujalo zesměšňování příběhů o „dobrých“ a „zlých hoších“, bez nichž by Hollywood musel vzdát své kasovní trháky a diváci nejen v kinech jakoukoli smysluplnost vlastních životů. „Příběh zní: Chovanec s policejním prezidentem Tuhým (reprezentanti zla) chtějí v rámci vlastní reorganizace policejních složek vyštvat Roberta Šlachtu (zosobnění dobra), aby případné korupční kauzy, v nichž jsou dozajista namočeni politici, byly zameteny pod koberec,“ pošklebovala se Tereza Zavadilová v deníku E15 (v pondělí 13. června) velmi pravděpodobné realitě. Takových výpadů – pokusů smést ze stolu tu nejlogičtější hypotézu jako nevěrohodný kýč – je mnoho. Jsou psány podle jednoho mustru už tři roky, od zásahu Šlachtova útvaru na Úřadu vlády. A většinou jsou „zlými hochy“ placeny…
Jistěže svět není černobílý a pozemšťané nejsou vydraxlovanými bohy či ďábly. Ale ten příběh funguje v reálném světě očistně. V Itálii devadesátých let se milánští soudci v jednu chvíli proměnili ve sbor archandělů Gabrielů, který nesvrhl jenom vládu, ale i celý politický systém. Už předtím se o prokurátorech republiky, bojujících s mafií v Palermu, z nichž mnohé to stálo život, psaly knihy, točily filmy, vznikaly legendy. V Itálii vědí proč: samotná pověst o nesmlouvavých „poldech tělem i duší“ vede zločince k opatrnosti, omezuje trestnou činnost a šetří státu miliardy bez ohledu na zahájení trestního procesu.
Chvíli to vypadalo, že Česko se stává Itálií „čistých rukou“. Brzy uvidíme, jak velkému omylu jsme zase propadli.
Autor je politický komentátor.