Někdy se zdá, že už to neplatí, ale neunáhleme se: připomínat si vítězství nad fašismem stále patří k bontonu. Není to, co bývalo, avšak politici se i dnes rádi ukazují na pietách nejrůznějšího druhu. Se základními antifašistickými pojmy tudíž umí zacházet kdekdo. Není pak divu, že kolem různých výročí a připomínek panuje ideologický zmatek. Naposledy třeba tehdy, když se Miloš Zeman v Lidicích opřel do českých neonacistů. Jejich šéf Tomáš Vandas na to zareagoval pohotově a vlastně věcně správně: „Pan prezident teď opakuje to samé, co já jsem říkal před lety. Pokud se tedy takto cítí být extremistou a neonacistou, tak vítejme na stejné lodi.“
Dává dnes nějaký smysl varování před fašismem jako reálnou hrozbou? Je užitečné si znovu připomenout rozdíl, na který už zkraje tisíciletí poukázal maďarský filosof G. M. Tamás. Fašisté vstupují do dějinného kolbiště jako masové hnutí, které má v programu anulovat osvícenský nárok na zrovnoprávňování a upírat občanství rozdílným skupinám obyvatel třeba na základě rasy nebo sexuality. Vylučování různých skupin z množiny občanů čelíme i dnes; stačí si vzpomenout na uprchlíky, Romy nebo dlouhodobě nezaměstnané. Avšak současné vylučovací praktiky se v mnohém zásadně liší: nestojí za nimi masové hnutí a nemusí být totalitární, neboť se legitimizují třeba prostřednictvím parlamentních voleb. Z toho důvodu pro ně Tamás vynalézá vlastní termín – postfašismus.
Pod rouškou oslav porážky fašismu ve skutečnosti nejednou bují postupy, které rozhodně nejsou emancipační, ale spíše vyjadřují tendenci k omezení rozsahu a striktnímu vymezení sociálních vrstev, se kterými se ve společnosti počítá jako s plnohodnotnými občany. Postfašisty nerozpoznáme podle holé hlavy – pohybují se napříč politickým spektrem. V Česku to jasně dokládá Martin Konvička a jeho neúspěšný pokus stabilizovat své hnutí. Proč by měla růst poptávka po dalších xenofobních stranách? Vždyť jsou tu vláda a opozice, které k uprchlické krizi leckdy přistupují podobně, jak to slibují mimoparlamentní islamofobové.
Způsob, jakým se často vymezujeme proti xenofobům, připomíná boj proti neexistujícímu nepříteli – v podobě masového fašistického hnutí, jak je „známe“ z první poloviny minulého století. Neofašistické bojůvky sice dobarvují kolorit doby, mohou svědčit o posilování xenofobie, a proto je naší povinností jim čelit, ovšem jako takové zůstávají spíše okrajovými – nejsou rozhodující. Skutečnou hrozbou je zakotvování vylučovacích praktik ve fungování společnosti vůbec, tedy postfašismus.
Účastníci jedné z letošních akcí za práva migrantů směřovali průvod kolem pražského lokálu vyhledávaného neonacisty, aby jim mohli předvést své opovržení. Nepatřila by taková pozornost spíše vládě? Na demonstraci svolané potom, co pravděpodobně pravicoví extremisté vyzdobili vybrané pražské „hatefree“ kavárny hákovými kříži, to podle některých projevů zase vypadalo, jako bychom byli uprostřed občanské války, v níž se fašisté dostávají do vedení. Dokonce se Prahou přehnala jakási vlna solidarity s poškozenými kavárníky a smývat hanlivé nápisy přišla i primátorka Adriana Krnáčová z hnutí ANO. V takových situacích se vynořuje otázka: neměli bychom usilovat o spolupráci všech politických subjektů proti projevům nenávisti?
Když ve třicátých letech minulého století nakonec proti fašismu vznikaly více či méně široké demokratické fronty, pravděpodobně k tomu byl důvod – společným nepřítelem socialistických i nesocialistických stran bylo masové hnutí, které chtělo likvidovat dokonce i buržoazně demokratické emancipační výdobytky. Naše situace je ale jiná a nepřehlednější, protože současné vylučovací praktiky zřejmě do značné míry určují politiku drtivé většiny stran. Krajně pravicoví pobloudilci dnes představují daleko jednodušší terč; nic nenasvědčuje tomu, že by vytvářeli masové hnutí. Pakliže se budeme vymezovat především vůči nim, můžeme tím upozadit reálnou hrozbu. A pokud bychom přitom postupovali ruku v ruce s „demokraty“ z establishmentu, zrazovali bychom sami sebe a spoluvytvářeli postfašismu úrodné podhoubí.
Autoři jsou sociální aktivisté.