Streetrapové texty a sofistikované motivační strategie užívané v korporátním prostředí toho mají společného více, než se může zdát. V rapu často deklarovaná touha vymanit se ze systému, pracovat na svém vzestupu a být loajální vůči „gangu“ ve výsledku leckdy kopíruje logiku firemního podnikání.
Motivace je fenomén, na který v současnosti narazíme zřejmě ve všech oblastech lidské činnosti, hudbu nevyjímaje. Obecně lze motivaci vymezit jako soubor vnitřních či vnějších aktivizačních mechanismů, které stimulují naši pozornost a úsilí namířené k dosažení konkrétního cíle. Velmi specificky s tímto fenoménem zacházejí hudební žánry, jejichž jádrem navzdory dnešnímu eklektickému pojímání hudby zůstává již dlouhé roky textová výpověď – konkrétně rap.
V rapové hudbě lze narazit na největší koncentraci motivačních textů zpracovávajících v různých variantách stále dokola otázky touhy po seberealizaci a nalezení vlastního místa v životě, často v souvislosti se ztíženou sociální mobilitou. Tu lze podle motivátorů překonat „tvrdou prací“ a aplikací metod zvyšování výkonnosti. Zejména zaměření na nejslabší sociální skupiny, trpící různými společenskými komplexy, malým sebevědomím a neschopností prosadit se v hospodářském systému, umožňuje oslovit často masivní posluchačskou základnu, která nakonec interpreta vynese společensky vzhůru, v duchu okřídleného žánrového hesla československého rapu „zo stoky hore“.
Jdi za svým snem
Podívejme se blíže na motivační témata takzvané streetrapové scény. V Německu, Francii a dalších západních zemích existují rapové komunity tvořené mimo jiné potomky tureckých, alžírských a dalších imigrantů pocházejících z neevropského kulturního rámce, jejichž hudba je zvláštním mixem gangsta rapu a etnické tradice a nezřídka oslovuje i publikum mimo samotné komunity. Z příkladu projektů, jako jsou Massiv, Haftbefehl nebo Capo, labelu Aggro Berlin či kolektivu Azzlackz a dalších desítek rapujících dealerů a byznysmenů, kteří v poslední dekádě hledají a nacházejí novou identitu v sociálně komplikovaných lokalitách na periferiích západoevropských měst, čerpají i rappeři v českém prostředí. Odlišná národnost, etnicita ani na první pohled zjevné kulturní rozdíly zde nehrají významnou roli – na pomyslné rovině „sociálního dna“ dochází ke zvláštnímu inspiračnímu a komunitnímu propojení, jež je zřejmě dáno přirozenou tendencí spojit se s kýmkoli před společným nepřítelem.
Před několika lety proletělo médii jméno patrně nejkontroverznější crew českého rapu Fuerzy Army. Důvodem poprasku byly kontakty členů této skupiny na lidi spojené s neonacistickou scénou, jakkoli ve své tvorbě neonacistickou tematikou nikdy neoperovali. Odhlédnemeli od této kauzy, lze tvorbu kolektivu Fuerza Arma označit za jednu z nejsurovějších sociálních výpovědí určité skupiny obyvatelstva rámované geokulturním prostorem Moravskoslezského kraje. Skladby jako Zbohatni nebo chcípni, Nikomu nevěř, Děti ulice, Jdi za svým snem, Dosáhnout na nebe či Dokonalý svět představují škálu zdánlivě jednoduchých emocí a otřepaných sdělení, které však, ať se nám to líbí nebo ne, určují životní cestu podstatné části místních obyvatel. Je snadné tvorbu Fuerzy Army bagatelizovat jako agresivní psí štěkot. Znamená to ale ignorovat, že se jedná o výpověď generovanou komplikovaným sociálním prostředím. Fuerza Arma v mnohém reprezentuje hlas lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti a snaží se prosadit nesystémovými způsoby, ať už to je distribuce drog, krádeže, prostituce či třeba bojové sporty.
O životě na ulici vypovídá z trochu jiné perspektivy také méně známý ostravský interpret Serega, jehož tvorba namísto sebeidentifikačních projekcí a fantazií o úspěchu reflektuje rapperovy depresivní stavy a přitom je až bolestně blízká obecnému, všednodennímu vnímání problémů spojených se snahou alespoň trochu se přiblížit vrcholu pyramidy, jenž je pro většinu společnosti nedosažitelný. Seregovy tracky Nemám co ztratit či V roli zkurvysyna ilustrují frustraci vyloučeného jedince probíjejícího se nehostinným prostředím. Kriminální paletu hledání východisek doplňuje místy až sebevražedná optika.
Moneymaking
Co spojuje ty, kteří se cítí být vyřazeni ze společnosti a vrženi do „betonové džungle“, v níž „válčí“ o přežití? Plošně je v rapových textech přítomen velmi silný odpor k jakýmkoli institucionálním autoritám, typicky k úředním strukturám či policejním složkám. Street rap často prezentuje individualitu člověka a jeho ego jako vrchol a podstatu existence v duchu verše „čest, síla, sláva“. Tyto hodnoty jsou považovány za nezpochybnitelné. Sergei Barracuda, další ostravský interpret spjatý s labelem Azurit Kingdom, označuje svůj život za „diamant ve špíně“.
Tento rapper se prezentuje jako modelový příklad toho, jak se ze společenského bahna dostat k uznání a majetku. V tracku Klíče světa popisuje peníze jako prostředek, který určuje míru svobody jedince. Smyslem veškerého snažení má proto podle Barracudy být kumulace zdrojů a s tím spojená neutuchající aktivita. Názvy skladeb Šéfuju, Moneymaking či Práce, v nichž se autor stylizuje do role respektovaného dealera, kterého finanční motivace žene závratným tempem kupředu, výmluvně vypovídají o nepřímých vazbách a paralelách s korporátním prostředím, v němž bývají peníze skutečně tím jediným aktivizačním činitelem.
Vlčí smečka
Zároveň se však zmínění autoři stavějí vůči neloajálnímu jednání, kdy jedinec kvůli vlastnímu prospěchu potlačí vztah ke skupině, s níž ho pojí společný odpor „proti systému“. Ideál komunitního fungování vedoucího k zisku, individuálnímu blahu a významnému postavení uvnitř subkultury vyjadřuje metafora „vlčí smečky“. Právě tato metafora zároveň ukazuje, do jaké míry splývá styl vyjadřování rapperů s motivační rétorikou firemního prostředí, kde se loajalita a podřízení jedince skupině odměňuje jakožto přispění k prosperitě firmy. Poněkud schizofrenně pak působí kritická sdělení typu „dodržuj hloupý zákony, drž hubu a krok“, z nichž je patrné, že zatímco odpor vůči systému na úrovni státu je legitimní, vnitřní pravidla daná komunitou, a v důsledku třeba i firmou, je žádoucí dodržovat. Kolektivy jako Fuerza Arma, ale také třeba německé streetrapové labely vytvářejí jakési mikrostruktury „heroických“ individualit, které se snaží vzdorovat masivní přesile systému práce, zákonů a zaměstnání. Zároveň však tyto kolektivy často úzce spolupracují s podnikatelským prostředím, protože jimi utužovaný jedinec je v dnešní společnosti extroverze a motivace prototypem ideálního byznysmena.
Ve streetrapovém ideálu zkroceného individualismu a usměrnění vlastní energie ve prospěch skupiny se stýkají dva zdánlivě naprosto odlišné světy. Ten pouliční sice nezaručuje jistotu ani jednoduchý život, ale slibuje aspoň respekt v rámci skupiny stmelené bojem proti společnému nepříteli, s nímž ovšem paradoxně sdílí touhu po penězích, majetku a svobodě v rámci daných pravidel. Rapové labely fungující jako regulérní firmy se soustředí na generování zisku („Nová jarní kolekce od Azurit Kingdom je tady!“), přitom se ale snaží být platformou pro distribuci „subversive scripts“ – i když často jen tak dlouho, dokud se to vyplatí.
Autor je hudebník.