Vězení domova

Režisér Szabolcs Hajdu se v roce 2006 zařadil na špici tehdy vzkvétající mladé maďarské kinematografie snímkem Bílé dlaně (Fehér tenyér). Formálně uhrančivé dílo, čerpající ze vzpomínek autorova bratra, profesionálního gymnasty Zoltána, bylo mnohaúrovňovou studií drezury a disciplinace v Maďarsku v období reálného socialismu. O dekádu později vyhrál hlavní soutěž festivalu v Karlových Varech s filmem pojednávajícím o ryze intimních rodinných problémech, jejž natočil s minimálním rozpočtem ve vlastním bytě a do něhož obsadil vlastní rodinu. Rodinné štěstí je Hajduův nejlepší film od Bílých dlaní, nicméně zároveň připomíná, v jakých troskách se současný maďarský film nachází.

Rodinný film

Karlovarská hlavní soutěž v posledních letech maďarské filmy uvádí pravidelně a většinou neodejdou bez nějakého ocenění. V roce 2013 ji vyhrálo válečné drama Jánose Szásze Velký sešit (A nagy füzet), což byl první dokončený film financovaný nově zprovozněným Maďarským národním filmovým fondem pod vedením hollywoodského producenta Andyho Wajny, kterého do funkce jmenoval Viktor Orbán. Následující rok si pak cenu za režii odnesl György Pálfi za film Volný pád (Szabadesés), natočený naopak bez domácí státní podpory v extrémně rychlém tempu a za peníze jihokorejského filmového festivalu v Čondžu. Pálfi tento krok komentoval tím, že se mu nedaří získávat finance z domácích zdrojů, a dokonce přemýšlel o ukončení kariéry režiséra. V podobné pozici se ocitl i Szabolcs Hajdu.

Rodinné štěstí vznikalo ve vysloveně amatérských podmínkách. Štáb se skládal výhradně ze studentů Hajduových kursů na Metropolitan University v Budapešti, takže na filmu nakonec pracovalo celkem třináct kameramanů. Ve filmu o dvou rodinách v domácnosti jedné z nich hraje sám Hajdu, jeho manželka Orsolya Török­Illyésová (profesionální herečka, která hrála už ve většině předchozích Hajduových filmů), další příslušníci Hajduovy rodiny a několik nepříliš známých herců a hereček. Tvůrci navíc neměli vyřešenou ani distribuci hotového filmu. Hajdu na tiskové konferenci ve Varech prohlásil, že nejspíš bude film prostě promítat zájemcům ve svém vlastním bytě.

Empatie a odstup

Zatímco Pálfiho Volný pád je podfinancovaná přehlídka fantaskních hříček, Hajdu se naopak rozhodl pro maximálně komorní a civilní přístup. Rodinné štěstí by mohlo působit až jako autoterapeutický snímek, v němž většina aktérů hraje sebe samy, nicméně film ve skutečnosti vznikl na základě režisérovy divadelní hry. Hajdu přitom její text psal přímo během zkoušení s herci na základě jejich osobních zkušeností, takže i když jsou v něm autobiografické prvky, mísí se s drobnými epizodami ze životů jiných osob do jediného fikčního celku. Film vznikl přímo podle původní hry, v níž byly provedeny jen malé úpravy, takže je až zarážející, jak bezprostředně a spontánně vyznívá. Hajdu vede své kameramany obdivuhodně jednotným stylem, takže scény jsou snímané velmi dynamicky a střídají se detailní blízké pohledy na těla postav se vzdálenějšími distancovanými záběry. Stejnou strategii vůči hrdinům – střídání empatie a odstupu – ostatně volí i samotný scénář.

Snímek je odzbrojující především díky pečlivě odpozorovaným a přesvědčivě zinscenovaným momentům všednodenních konfliktů v úzké i širší rodině, navíc koncentrovaným do klaustrofobního prostoru jednoho bytu. Hajdu se prakticky nijak nevztahuje ke specificky maďarské společenské situaci, ale spíš k obecnější zkušenosti drolících se partnerských vztahů po narození dítěte. Nicméně přesto nenásilně dostává do děje i sociální napětí – do domácnosti hlavního hrdiny přichází rodina sestry jeho manželky, jejíž členové se museli vrátit do Maďarska ze Skotska a jsou v tíživé finanční situaci. Povýšenost lépe zaopatřené rodiny se tu plynule prolíná s citovými rodinnými problémy.

Tváře bez přesahů

Po stránce tématu bývá film přirovnáván ke Cassavetesovým Tvářím (Faces, 1968) nebo Bergmanovým Scénám z manželského života (Scener ur ett äktenskap, 1973), což jsou vzory, vedle kterých může Hajdu těžko obstát. Je ale otázka, do jaké míry se jim chce vůbec přiblížit. Na rozdíl od Nuri Bilge Ceylana a jeho Zimního spánku (Kış Uykusu, 2014) se nesnaží předvádět žádné dlouhé monology, jimiž by se postavy vzájemně drásaly až na dřeň. Jeho přístup není vůbec analytický, neusiluje o to přesáhnout rovinu konkrétních rozmíšek dvou konkrétních rodin k nějaké obecné výpovědi o mezilidských vztazích. Jeho záměr je mnohem skromnější, ale také uměřenější. Snímek se vlastně omezuje na popis určité situace a nedává nám mnoho podnětů, jak se na jejím základě zamýšlet nad abstraktnějšími otázkami. To můžeme vnímat jako jeho hlavní nedostatek. Hajduovi tu na rozdíl od Bílých dlaní stačí, že je sugestivní a pozorovatelsky přesný. Neukazuje nic, co už bychom v mnoha jiných filmech neviděli, ale ukazuje to dobře.

Hlavní soutěž karlovarského festivalu má u kritiků dlouhodobě špatnou pověst. V konkurenci jednoho z nejslabších filmů Jana Hřebejka Učiteľka, rozpačitého ruského dramatu Zoologie (Zoologija), založeného na jediném extrémním nápadu (hlavní hrdince naroste ocas), nebo výprodeje z postupů mladého francouzského filmu devadesátých let Nová kůže (La propera pell) máme možná tendenci Hajduovu novinku lehce přeceňovat. Maďarský režisér po nepřesvědčivých, podbízivě imaginativních koprodukčních midcultech Bibliothèque Pascal (2010) a Přelud (Délibáb, 2014) natočil sevřený, koncentrovaný a působivý „malý“ film. K Bílým dlaním má stejně daleko jako k Bergmanovi, přesto s sebou nese určitý příslib. Další projekt ale bude Hajdu dost možná muset znovu vytvářet ve spolupráci se zahraničními producenty.