V Británii i v celé Evropě propadá leckdo na levici hluboké sklíčenosti. Referendum 23. června, které Londýn odstrčilo od Bruselu, je vnímáno jako výron nacionalismu a rasismu. Mluví se „starosocialisticky“ o „karnevalu reakce“, který postihne zvláště protievropské voličstvo, všechny ty chudé, ztracené a globalizací zavržené.
Starý kontinent, zní černý scénář, se nyní v turbulencích posune k dalšímu rozpadu integrace a všech nadějí. Konsternovanou levicovou kavárnu (hluboce se omlouvám) ani už nerozesmálo, jak se političtí lídři brexitu zachovali. Konzervativec Boris Johnson, pretendent na premiéra po Davidu Cameronovi, a šéf Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigel Farage se po vítězství svých idejí odporoučeli! První náhle opustil ambici stát se premiérem, druhý se vzdal kormidla strany dvěma větami: „Nešel jsem do politiky, abych udělal kariéru. Šel jsem tam, abych pozvedl svoji zemi.“
Tahle fraška asi není jen k smíchu. Deprese však je nejhorší možné čtení událostí. Levici, která není jen spolkem kuloárových lobbistů, musí zajímat situace těhotná změnou přelomové povahy. Levice musí vědět, kdo doopravdy, kým a proč přesně byl atakován, jaká z toho plynou politická rizika, ale také šance na překonání kapitalismu. Zdá se, že jádro věci bezprostředně po brexitu pochopili představitelé levicových stran v Lisabonu, které na seminář sezval tamní Levý blok a kteří britské „leave“ okamžitě – skoro bez rozmýšlení – uvítali.
Neboť konečně došlo k povstání pracující třídy. Nejsou to v první řadě bílí protestantští muži, fotbaloví rowdies, prvoplánoví rasisté a rození hlupáci. Pro brexit hlasovaly dvě třetiny kvalifikovaných dělníků, třetina asijských a čtvrtina černých voličů, etnicky rozmanité průmyslové aglomerace v Anglii, včetně Sheffieldu, Birminghamu a Bradfordu. Není jediný důvod, aby tito lidé, většinou tradiční voliči Labour Party, bránili nedemokratickou a neoliberální mašinérii, která proti rostoucí nerovnosti a úsporným opatřením nejenže nepohnula prstem, ale sama tuto sociální degradaci podněcovala a podněcuje dodnes (například ve Francii útok na pracovní právo).
Je to povstání proti britskému státu, „kapitalizovaným“ politickým stranám, korporacím, bankám a „seriózním“ médiím. Povstání proti Evropě, která je filiálkou Goldman Sachs, jak znovu potvrdil expředseda Evropské komise José Manuel Barroso tím, že se u této americké gigabanky nechal zaměstnat (a předtím, v době účetnických kouzel kolem řeckého dluhu, jež připravily terén pro pozdější spekulace na řecký pád, pracoval pro Goldman Sachs pilně Mario Draghi, nezastupitelný muž v čele Evropské centrální banky). Je to povstání proti arogantnímu „komentariátu“, jenž nyní od Daily Telegraphu po Guardian proklíná přímou demokracii a suverenitu lidu. Povstání proti kontinentu, jenž se stal geostrategickým předpolím a hadrem na holi Spojených států při zatlačování Ruska do Asie, při kterém dochází k eskalaci napětí až na hranu „horké“ války. Evropa byla a je – byť různou měrou – předpolím a aktérem amerického překopávání Středního východu, významného zdroje uprchlické vlny a následných politických her, v nichž je tato tragédie zneužívána k odklonění masové sociální revolty na zástupné – vládnoucí systém míjející – cíle.
Tváří v tvář této přelomové ráně světovému systému přímo na evropský solar plexus máme před sebou dva velké omyly a jeden – ještě větší – problém. Prvním omylem je skoro všelidové přesvědčení, že systém je popsán hlavně „invazí“ zvenčí, ať už z Bruselu nebo z Damašku, a že nejlepší obranou jsou tudíž zadrátované národní hranice. Nepřítel je už dávno doma, v týlu a na vyvýšených kótách. Druhým omylem je neméně pevné přesvědčení autentické moderní levice, že národní prostor nemá dnes vůbec žádný význam, že jednotlivá políčka na světové šachovnici lze zrušit a pokračovat ve hře až do úspěšné koncovky. Nebo spíš v nekonečné partii drobné práce a malých kroků v jinak a lépe shora nastavené Evropské unii. Ne, to je zcela vyloučeno. Povrch nemůže změnit strukturu, pouhá forma obsah. Pokud zůstanou nedotčeny, nemohou se tyto dva omyly domluvit na společné akci a brexit s dominovým efektem bude vskutku jen karnevalem reakce.
Co s tím? Levé euroiluze – iluze na levačku – a pohrdání revoltujícím lidem z pozic neochvějného levicového liberalismu musejí skončit. A pak už je jenom třeba vstát od klávesnic, vymotat se z digitálních sociálních sítí a ze zažraného elektoralismu; až půjde opravdu do tuhého, stejně internet vypnou a volby nevypíší. Obyčejní lidé se ideologických naplavenin zbavují rychleji než intelektuálové. Ve třicátých letech zastavila britská levice vzestup Mosleyových fašistů tím, že fyzicky hájila chudé členy Britské unie fašistů (BUF) před násilným vystěhováváním z nájemních bytů. Zahodili stranickou legitimaci hned, ze dne na den.
UKIP není BUF a Nigel Farage v demisi není zaseklý fanatik Oswald Mosley. Mohl by se dnes, pane Corbyne, vydařit karneval ještě veselejší.
Autor je politický komentátor.