Je to také jen práce?

Manifesta, která se koná každý druhý rok, vznikla v roce 1996 jako putovní mezinárodní umělecká „antipřehlídka“ – chtěla dát šanci neznámým mladým autorům a především vytvořit projekt založený na spolupráci. Dělná nálada, participace veřejnosti, prostě celý „demokratický duch“ události měl demonstrovat, že zde nejde o peníze nebo prestiž, ale skutečně o tvořivost. Všechna díla také vznikala přímo na místě. Po dvaceti letech už Manifesta postrádá původní alternativnost, stala se legendou a řada odborníků ji jednoduše ignoruje. Název letošní přehlídky konané v Curychu zní What people do for money a dá se číst dvojím způsobem: buď jako konstatování, že umění je přece také „jen práce“ jako každá jiná, anebo jako upozornění na to, čeho všeho jsou lidé pro peníze schopni.

Kurátor je tentokrát jediný – berlínský umělec Christian Jankowski, který za hlavní téma přehlídky zvolil spolupráci umělců s jinými profesemi. S novými autorskými díly si už ale Manifesta nevystačí, a tak kromě děl, která vznikala ve spolupráci umělců s jinými „pracujícími“ z Curychu, je součástí bienále také historická část. A protože v našem světě zahlceném informacemi platí, že více je více, kvalitní tvorba je rozmělněna v naddimenzované hustotě široké kontextuální sítě. Z řady opravdu překvapivých a inteligentních nápadů tak vyčuhují mediálně úspěšné banality. Například norský umělec Torbjorn Rodland, který na svých fotografiích surrealisticky zobrazuje lidský chrup, spolupracuje se zubařkou, jejíž ordinaci vyzdobenou fotkami může divák mimo pracovní hodiny navštívit. Belgičan Guillaume Bijl zase vytvořil Dog Salon Bobby, kde profesionálka stříhá skutečné psy. Největším hitem se ovšem stalo 160 metrů čtverečních s boxy seschlého kalu nasbíraného za jediný den v curyšské čističce – dílo Američana Mikea Boucheta. Zatímco spolupracující inženýr z čističky se soustředí na čistotu vody, umělec je fascinován vedlejšími produkty a divák, jenž jednou nasaje puch, se ho dva dny nezbaví.

Ovšem, takové „vtipy“ se v umění zkrátka občas přihodí a zřejmě je nemůžeme připisovat kurátoru Jankowskému, který sám ve svých dílech ironicky komentuje současné umění. V tom mu na Manifestě pomáhá Mexičan Pablo Helguera, jehož kreslené vtipy se strefují do snobské atmosféry současného světa umění a provázejí celou přehlídku.

Český deficit

Vytvořit takový monumentální kolos, v jaký se Manifesta za dobu své existence proměnila, je jistě nelehké. Zkusme se na ni tedy podívat optimističtěji. Dobrou zprávou pro Českou republiku je fakt, že se přehlídky letos účastní hned čtyři čeští umělci – Jiří Thýn, Jiří Skála, Matyáš Chochola a Roman Štětina – a jejich práce navíc patří k těm lepším a opravdovějším.

Zastoupení českých umělců na Manifestách nebylo nikdy výrazné. Stačí se podívat na statistiky: na prvním ročníku v Rotterdamu vystavoval Pavel Kopřiva, o dva roky později v Lucemburku se ukázal Krištof Kintera. V Lublani v roce 2000, kde v kurátorském týmu figurovala Slovenka Mária Hlavajová, nebyl žádný český umělec. Následující roky se objevili Ján Mančuška ve Frankfurtu a Zbyněk Baladrán v San Sebastianu. V Nikósii na Kypru nebyl z Česka opět nikdo, zato v italském Trentinu, kde jako jeden z kurátorů působil současný šéfkurátor Národní galerie v Praze Adam Budak, se v roce 2008 předvedly dvě české umělkyně – Kateřina Šedá a Barbora Klímová. Na Manifestě 8 ve španělské Murcii a Cartageně se Češi dostali dokonce do kurátorského týmu: Vít Havránek a Zbyněk Baladrán z organizace Tranzit tehdy k účasti přizvali Tomáše Vaňka. V roce 2012 nás v belgických městech Genku a Limburgu reprezentoval mrtvý malíř mrtvé doby Zdeněk Burian. Na minulé Manifestě v Petrohradu, již kurátoroval kdysi slavný Kasper König, z Česka opět nikdo zastoupen nebyl. Dosud největší účast českých umělců na Manifestě tak připadá na letošní ročník a pravděpodobně ji můžeme přičítat osobním známostem kurátora. Jankowski se totiž nedávno účastnil výstavy z cyklu Moving Image Department ve Veletržním paláci a byl delší dobu v kontaktu s českými kurátory i galeristy.

Patoložka a boxer

Můžeme se ptát, zda je pro umělce ctí zúčastnit se takovéto megapřehlídky, a také na to, jaké pracovní a tvůrčí možnosti mu poskytne. Je přece svázán tolika podmínkami! Především musí naplnit předem daný koncept: vybrat si spolupracovníka z nabízených profesí, zprodukovat s ním, co je potřeba, a pracovat s prostředím, které ho limituje (nemocnice, hřbitov, hotel, bufet a podobně). Je to výzva, překážkový běh, formální ekonomie… Přesto se Matyáš Chochola i Jiří Thýn s danou situací vyrovnali skvěle. V sérii Hledání monumentu se Jiří Thýn vrací k nevizuální fotografii, s níž pracuje metodou permanentního výzkumu. Spolupracoval s patoložkou a chtěl vyjádřit, že smrt je stejně obyčejná i významná jako všechno ostatní. Mezi fotografiemi, do kterých zasahuje řezem či koláží a skládá z nich jakési výukové tabule, najdeme nenápadně zakomponovaný interiér pitevny. Celek doplňuje neonová skulptura, jež vznikla podle automatické kresby patoložky po jednom pracovním dni. Poznamenala snad práce se smrtí její podvědomí? Na místě činu – v nemocnici – pak Thýn vylepil na okna citáty o smrti.

Projekt Ultra Violet Ritual Matyáše Chocholy začal v tělocvičně boxera Azema Maksutaje. Se sportovním týmem Chochola vytvořil keramické sochy reagující na energii zápasů, a ty po rituálu s kadidlem u táboráku společně pomalovali a spálili. Nakonec vystavil trofeje a boxerskou výstroj na zlatých řetězech, spolu s vidoedokumentací rituálu. Boxer českého autora dostal na titulní stránky časopisů a Chochola se stal miláčkem Manifesty.

Jiří Thýn komunikoval s patoložkou po mailu a z jejího textu v katalogu je patrné, že zatímco do jiných hlav vidí, do té umělcovy nikoli. Matyáš Chochola si s velmistrem thajského boxu zaboxoval tváří v tvář, vyměnili si identitu a dospěli k tomu, že jsou oba šampioni. Kontrast introvertního intelektuá­la a divocha s boxerskými rukavicemi svým způsobem ilustruje celý rozsah možné spolupráce se zástupci různých profesí.

Převléká se Manifesta?

Pro české umělce hraje pozitivní roli celkový kontext. Manifesta má prestiž, a tudíž nabídku zapojit se neodmítají ani velké hvězdy jako Maurizio Cattelan, který při této příležitosti angažoval paralympijskou sportovkyni na vozíku, aby jezdila po hladině curyšského jezera. Do snobské hry vstoupil i „autistický“ spisovatel Michel Houellebecq, který se nechal vyšetřit na drahé klinice a výsledky testů dal k dispozici divákům. Sám se pak pokusil o 3D vizualizace částí těla, které radši nebudeme komentovat. Thýn a Chochola patřili ke třicítce vyvolených, ale ani Roman Štětina a Jiří Skála, jejichž díla byla zařazena do historizující části, nepřišli zkrátka. Ocitli se vedle autorů dávno etablovaných, jakými jsou August Sander, Chris Burden či Ed Ruscha, a současných celebrit, jako jsou Andreas Gursky nebo Thomas Ruff. Oba si trochu stěžovali, že s nimi nikdo nekonzultoval například správnost popisků nebo konkrétní prostor pro umístění díla. Především Štětina byl v rozpacích z instalace svých videí o zvuku těsně vedle Bouchetova kalu, jehož sílící zápach nedovoluje divákům u ničeho dalšího spočinout. Na druhou stranu se tak český umělec dostal de facto na nejsledovanější místo v Curychu.

Zatímco v minulosti Manifesta pod vedením celých týmů kurátorů zpracovávala náročná politická i existenciální témata a odehrávala se spíš na periferiích, letos má jen jednoho kurátora a dostala se do výkladní skříně Evropy, kde doslova kolaboruje každý s každým. Tuto image Manifesty podtrhuje vizuální manuál komunikačního designéra Ruediho Baura s tématem různých povolání, který připomíná schematické popartové kresby Julia­na Opieho. Když se pak – obrazně řečeno – stanete svědky toho, jak se Opieho autentické animované figury proměňují ve výzdobu fashion butiku na obchodní třídě, máte pocit, že sama Manifesta se právě převléká z ošuntělých džínů do pouzdrových šatů. Je tedy Manifesta světem pro naivní diváky, kteří chtějí být klamáni stejně jako diváci telenovely, anebo je to také „jen práce“?

Autorka je kritička umění.