Temný klenot z Londýna

Nestává se zrovna často, že by domácí nakladatelé zařazovali do svých edičních plánů texty vzniklé před více než čtvrtstoletím: v hektickém knižním byznysu 21. století se mnohem spíše licituje o rukopisy tak „čerstvé“ a „svěží“, že z nich mnohdy ještě ani není k dispozici rozsáhlejší ukázka. Vydání slavného a důležitého, v českém překladu však dosud nedostupného románu Petera Ackroyda Hawksmoor (1985) proto nelze než přivítat. I po jednatřiceti letech od prvního anglického vydání se bezesporu jedná o knihu, která si zaslouží pozornost.

Stručná charakteristika díla by přitom mohla leckoho odradit. Složitě komponovaný postmoderní román – přeskakující mezi počátkem osmnáctého století a koncem století dvacátého, vyprávějící dílem o vzniku sedmi londýnských kostelů, dílem o sérii vražd spáchaných o dvě stě padesát let později a částečně napsaný v historickém jazyce se všemi jeho kudrlinkami, syntaktickými schválnostmi a archaismy – může po letmém prolistování působit jako dílo fanatického autora non­-fiction (jímž je ostatně Ackroyd také). Ovšem tomu, kdo se odhodlá začíst a překoná několik prvních stran, se román odvděčí strhujícím zážitkem. Vyprávění o staviteli Nicholasi Dyerovi a detektivu Nicholasi Hawksmoorovi patří k těm, na která se nezapomíná. Čte se jako ten nejdivočejší konzumní thriller, zároveň ale otevírá témata a klade otázky, jejichž zodpovídáním se lze zaobírat roky.

Spisovatel jako architekt

Působí to možná jako klišovitá obezlička bezradných recenzentů, ale u Ackroydova Hawksmoora skutečně platí, že čím méně toho čtenář předem ví o zápletce a románové kompozici, tím více si své první čtení užije. Neméně otřepaným tvrzením pak lze dodat, že se jedná o román, který přímo vybízí k opakovanému otevření. V nikterak rozsáhlé knize – vše se vměstnalo do necelých tří set stran – se skrývá příběh do posledního detailu promyšlený a chirurgicky přesně realizovaný. Odkrývání všech náležitostí dechberoucí tematické a kompoziční konstrukce, působivé podobně jako architektura svatostánků v londýnském East Endu, představuje nesporně jednu z největších potěch při prvním čtení, teprve pomalé, opakované procházení textu ale umožní docenit všechny jeho vrstvy a valéry.

Román nabízí spoustu vrstev k rozkrytí a před čtenářem se otevírá množství interpretačních cest a motivací k četbě. Zájemcům o moderní britskou literaturu, ale vlastně i těm, kdo upřednostňují prozaickou tvorbu domácí, by kniha neměla ujít coby text dnes už vlastně svým způsobem klasický a kanonický. Jeho studium nám umožní lépe pochopit vývoj anglického historického románu v okamžiku jeho čelního střetu s postmodernou. Jakožto jeden z erbovních textů literární psychogeografie pak Hawksmoor přímo vybízí ke komparacím kupříkladu s Mooreovým a Campbellovým komiksovým románem Z pekla (1989–1996, česky 2015) či Deštníkem (2012, česky 2014) Willa Selfa. Domáčtější interpretační klíč pak nabízí srovnání se Sedmikostelím (1999). Tento román Miloše Urbana z Ackroydovy knihy přiznaně vychází a pokouší se snad o jakési její aktualizované rozvinutí.

Autentický jazyk

Bezmála unikátní je Hawksmoor po jazykové stránce. Autoři historických próz používají archaizující lexikum či stylové prostředky poměrně běžně, dobře jim slouží při vyvolávání pocitu autenticity vyprávění v čase odlehlých dějů. Míra důslednosti, s níž Ackroyd konstruuje v pasážích z počátku 18. století dobovou angličtinu, se ale z běžně vídaného standardu zásadně vymyká. Na tomto místě je ovšem třeba vyjádřit obdiv také překladatelce Johaně Labanczové, která po konzultacích s odborníky na starší češtinu vytvořila české znění. Nevyznačuje se možná onou obsedantní historickou přesností (čeština a angličtina ostatně prošly za poslední čtvrt­tisíciletí značně odlišným vývojem a důsledné užití pozdně barokní češtiny by vedlo k faktické nesrozumitelnosti pro moderní čtenáře), to málo, co ztrácí na věrnosti, však bohatě nahrazuje čtivostí a redakční vycizelovaností. Při četbě tak samozřejmě vnímáme, že se text od současného jazyka výrazně odlišuje, a užíváme si rozkrývání pozapomenutých spojení a výrazů, nikdy však nemáme pocit nějaké konstruovanosti. Archaizovaný jazyk překladu zkrátka působí uvěřitelně.

Autor je bohemista.