Během přetrvávajícího výjimečného stavu ve Francii roste tlak na kontrolu islámu, který se projevil i zavřením několika mešit. Jak půjde skloubit tradici francouzského republikánství s přísným sledováním jednoho z hlavních monoteistických náboženství, není vůbec jasné.
Atentát v Nice představuje pro socialistickou vládu premiéra Manuela Vallse a pro prezidenta Françoise Hollanda nepříjemný milník. Mrtvoly na Anglické promenádě ještě nevychladly a pravice blízká bývalému prezidentovi přešla do protiúderu. Tance zahájil silně pravicový guvernér regionu ProvenceAlpesCôte d’Azur, kde se Nice nachází, Christian Estrosi, jenž obvinil vládu, že nečiní dost proti terorismu. V ulicích je prý málo policistů a vojska. Na polemiku se vláda rozhodla zareagovat spíše vyhýbavě. Podle okruhu kolem prezidenta sází Hollande na image politika, jenž bojuje rázně proti terorismu a současně brání právní stát.
Zavírání mešit
V tomto kontextu se premiér Valls rozhodl částečně změnit diskurs a znovu začal mluvit o vcelku mlhavé koncepci „francouzského islámu“. U Vallse to není nové téma. Již v dubnu prohlásil do éteru, že „islám musí dokázat Francii, že je slučitelný s Republikou“. Na konci července se rozhodl své vášně krotit a nasadil poněkud jinou rétoriku. Islám ve Francii je podle něj plně slučitelný s Republikou, nebezpečí však hrozí zvenku. „Mezi námi se rozšířil jed. Po malých krůčcích a často díky vlivu ze zahraničí a růstu komunitárních identit se rozvinul model společnosti, který jde proti Republice a jejím hodnotám. Mnozí francouzští muslimové jsou dnes rukojmí fundamentalismu, fanatismu či Muslimského bratrstva a činí ze svého náboženství bojovou zástavu,“ napsal premiér na stránkách Journal du dimanche 31. července.
Francouzská vláda tak vyhlásila tažení proti islámu ze zahraničí a především ze zemí, jež platí za věrné spojence – Saúdské Arábie, Kataru či Maroka. Ministr vnitra den po Vallsově článku uvedl, že od prosince bylo zavřeno zhruba dvacet mešit a modliteben a ze země bylo vyhoštěno přes osmdesát nežádoucích duchovních. To vše bylo provedeno v rámci rozšířených pravomocí, jež má policie za mimořádného stavu, takže přezkoumání společenské nebezpečnosti zůstává obtížné a často fakticky nemožné. Nejedná se přitom o žádné závratné číslo: Ministerstvo vnitra odhaduje, že ve Francii je aktivních přes 2,5 tisíce mešit a modliteben.
Při slyšení v Senátu experti na islám odhadli, že zhruba deset procent mešit a modliteben podléhá přímému vlivu ze zahraničí. Toto číslo se může až zdvojnásobit díky soukromým darům ze zahraničí, které nejsou vždy zcela dohledatelné. Platí však, že drtivá většina islámských náboženských obcí ve Francii je financována svými věřícími. Zahraniční dárci se snaží koncentrovat své finance do projektů na výstavbu velkých mešit, kterých je ve Francii velmi málo. Jen 64 mešit má přitom kapacitu vyšší než 200 míst. Tyto projekty bývají nejviditelnější a paradoxně i nejstravitelnější pro místní samosprávy, jež jsou obvykle ochotné spolupracovat s investory, kteří vládnou petrodolary. Naopak menší projekty vycházející z potřeb místních komunit si často musí projít mnohaletým byrokratickým martyriem. Když je stavitel chudý, tak i představitelé samospráv bývají méně srdnatí v boji za náboženskou svobodu.
Přísně střežené náboženství
Problém tudíž není hlavně v penězích, jak tvrdí vláda. Ta chce obnovit aktivitu spící Nadace pro díla islámu, založenou v roce 2005 tehdejším ministrem vnitra Dominiquem de Villepinem. Nadace by měla mít kontrolu nad financováním výstavby mešit ze zahraničí, což by posunulo oficiálně islám do pozice přísně střeženého náboženství. Žádné francouzské úřady nesledují finanční toky mezi židovskými obcemi ve Francii a Izraelem či mezi katolickou církví a Vatikánem. Poněkud naléhavější je otázka vzdělání imámů, která fakticky závisí na dění mimo evropský kontinent, a to především v Turecku, Maroku či státech Perského zálivu. Existuje plán, podle nějž by imámové povinně absolvovali hodiny občanské výchovy, aby mohli vykonávat své povolání. Tato myšlenka půvabně spojuje smysl pro postkoloniální řád a víru byrokracie, že štempl od prefekta vyřeší všechny problémy světa.
Je otázka, proč vláda vytáhla téma francouzského islámu právě po atentátu v Nice, který byl snad nejsekularizovanějším teroristickým činem ve Francii posledních dvou let. V tomto případě je přiléhavější výraz masová vražda než atentát. Současně se opakovaně ukazuje, že teroristé se hlásí k takzvanému Islámskému státu často z jiných než náboženských důvodů. Dáeši se podařilo stvořit mytologickou mašinu, která hbitě zachycuje vůli k smrti příslušníků jistých společenských vrstev. V tomto ohledu je ortodoxní muslim, který může mít třeba sporné názory na ženskou emancipaci a práva sexuálních menšin, odolnější vůči nihilistickému vábení kalifátu, protože má silnou náboženskou identitu.
Je tudíž pravděpodobné, že francouzská vláda hledá trochu hmatatelnějšího protivníka, než je vzdálený Dáeš, na němž by postavila mediálně vděčný narativ boje a společného úsilí, který občas pomáhá k vítězství ve volbách. Do této volby se promítají staré koloniální vzorce chápání, podle nichž lze neevropskými kulturními a náboženskými prvky libovolně manipulovat, upravovat je podle našich potřeb a současně je podrobovat kontrole policejního typu. Svým verbálním tažením proti zahraničnímu islámu tak francouzská vláda pozvedla stavidla nenávisti vůči islámu obecně. Zda se jí podaří osedlat tygra, se ale teprve ukáže.
Autor je dopisovatel italského listu Il Manifesto.