Pojďme radši udělat revoluci

Dne 26. září 2011 v moskevském klubu Pirogi promítali dokument o srpnovém puči roku 1991. Zpočátku vyplašené a pak stále nadšenější tváře lidí na plátně ostře kontrastovaly s apatickým publikem v sále. A přitom to byli ti samí lidé – mnozí diváci nejspíš skutečně před dvaceti lety stáli s holýma rukama proti tankům a bránili demokracii. Teď se za to po skončení filmu v opatrné diskusi málem omlouvali. Promítání probíhalo dva dny poté, co Vladimir Putin ohlásil svou třetí kandidaturu na post prezidenta. Jako by snad dávný triumf svobody zavinil tu cynickou výměnu rolí mezi premiérem a prezidentem. Někdejší „revolucionáři“, zklamaní vývojem v posledních dvou desetiletích, ji jen trpně přijali. Avšak pro ty mladší se den putinovsko­medveděvovské rošády stal okamžikem zlomu. Právě jím knihu Jak udělat revoluci (2016, česky 2016) otevírá také Naděžda Tolokonnikovová: „A 24. září jedenáctého roku začalo být jasné, že se náš život změní. (…) Vynechat tuhle politickou sezónu (…) není možné. Když ji propásnu, udělám největší chybu v životě.“

Jak se rodí protest

Dnes světoznámá členka a ikonická tvář punkové skupiny Pussy Riot tu chybu neudělala, a strávila proto dva roky za mřížemi. Na přelomu let 2011 a 2012 patřila ke „křečkům“, jak revoltující mládeži posměvačně přezdívali ostřílení opozičníci, nebo – uctivěji řečeno – ke „kreativní třídě“, jež po zfalšovaných parlamentních volbách vyrazila 5. prosince do ulic a žasla, že ve svém protestu a potřebě nežít ve lži už není sama, že je najednou všechno možné. Třeba i požadovat, „ať jsou muži těhotní!“, jak stálo na transparentu, který Naděžda Tolokonnikovová držela s Jekatěrinou Samucevičovou na demonstraci proti falzifikaci voleb 24. prosince 2011 na Sacharovově třídě v Moskvě.

Kniha Naděždy Tolokonnikovové není návodem na úspěšnou organizaci masových nepokojů, jak by se z názvu mohlo zdát. Jsou to útržky vzpomínek – z vězení, ale nejenom z něj. Autorka na téměř dvou stech padesáti stranách v drobných zlomcích deníkových zápisků, dopisů, projevů před soudem, materiálů trestního spisu, výpisků z novin a knih rekapituluje, co té osudové volební sezóně předcházelo, čím vyvrcholila a v co vyústila. Ve dvou stech stručných podkapitolách, uvozených vždy nějakou ultimativní a provokativní výzvou, čtenáři připomíná, jak se v Rusku na konci prvního desetiletí 21. století na hranici mezi politikou a uměním rodil odvážný protest.

Ten rozhodně nebyl omezen na jednu medializovanou akci, jak to vypadá třeba při pohledu na celkem obsáhlý článek o Pussy Riot na české Wikipedii. Pravda, ani Tolokonnikovová se nesnaží o kronikářský popis všech akcí – její výpověď má spíš protokolární ráz. V případě skupiny Voina, jíž se před odštěpením feministické buňky Pussy Riot účastnila, vypichuje jen pár těch, které dokládají její burcující teze: útok na Bílý dům a projekce lebky se zkříženými hnáty na jeho stěnu má ilustrovat požadavek být superhrdinou, zavření vchodu do luxusní restaurace Opričník má vybízet k boji s diktaturou, líbání policistek v metru má svědčit o potřebě překračovat společenská tabu a zmocňovat se veřejného prostoru.

Z kavárny do lágru

Právě posledně zmíněná výzva se stala rozhodující pro protestní hnutí té nečekaně optimistické zimy, s níž se činnost skupiny Pussy Riot zcela překrývá. A určitě tu jindy ponurou zimu načas projasnily i ostře barevné punčocháče, minišaty a kukly jejích zpovykaných členek, jež křepčily a vyřvávaly své nesmlouvavé a vulgární písně v dopravních prostředcích, buticích, na střechách aut i domů, na Rudém náměstí a nakonec i uvnitř chrámu. S vynesením rozsudku třem souzeným členkám Pussy Riot za sotva zahájenou akci v chrámu Krista Spasitele však začal masový občanský protest postupně skomírat. To už se psal srpen 2012 a o tom už Tolokonnikovová nepíše – už se dívá ze světa vězně, odkud všechno vypadá jinak, jak si během vlastního soudního procesu uvědomí při vzpomínce na ten s Michailem Chodorkovským.

Do jedné podkapitoly si autorka vytkne citát z lágrových vzpomínek Jekatěriny Olické: „Konečně jsem sama. (…) Ve vězeňské cele, kterou prošlo tolik nejlepších lidí Ruska. Až jsem si říkala, že nejsem hodna uvěznění.“ Je zjevné, že má ambici zařadit se svým textem mezi autory vězeňské literatury. Ženská trestanecká kolonie v Mordvinsku, kde Tolokonnikovová vykonávala trest, se od těch popisovaných před ní příliš neliší, až se autorka mírně pohrdlivě zeptá: „No co, nevěděli jste snad, že se Stalinem Gulag neskončil?“ I v táboře pokračuje ve své revoltě proti absurditě a zvůli toho „ostrova uzákoněného totalitarismu“. Za vězně, za to, aby byly vidět ty „statisíce lidí za vysokými zdmi a pěti řadami ostnatého drátu“ˇ, se ­zasazuje i po propuštění, když s druhou vězněnou členkou Pussy Riot Marií Aljochinovou založí organizaci Zóna práva. Po vězeňské zkušenosti navazuje i na svůj umělecký protest, vždyť sama budoucí revolucionáře vybízí: „Každý problém se nejdřív pokus vyřešit ­prostřednictvím ­umění, potom všemi dalšími dostupnými způsoby.“ Do knihy však nezařadí žádný z inscenovaných hudebních klipů, ale skromnou akci – šití ženského vězeňského mundúru na Rudém náměstí, k níž ji přizvala výtvarnice Katrin Něnaševová.

V kapitole o vystoupení v chrámu Krista Spasitele se Tolokonnikovová zeptá: „Co tě může donutit opustit kavárnu a kafe, v tenkejch barevnejch punčocháčích prokřehnout na ulici, zajít do chrámu Krista Spasitele, stáhnout si přes obličej kuklu a odzpívat punkovou modlitbu?“ Žádnou odpověď čtenáři nedá. Musí si ji najít sám v té změti úsečných textů, jež autorka bez ladu a skladu navršila.

Hulvátství místo grácie

Ještě obtížněji si z toho chaosu čtenář rekonstruuje nastíněný příběh. Překážkou mu není jen textová tříšť, ale i český překlad Milana Dvořáka, který prozrazuje nepochopení textu a neznalost kontextu. A přitom třeba klíč k stylové rovině leží uvnitř samotné knihy. Tam, kde Tolokonnikovová píše o svém střetu s vězeňským prostředím: „Mluvím málo, bojím se svejch slov. Pro rozhovor se Zlatou jsou moc urovnaný, takový nějaký inteligentský, ty moje slova. Můj a její jazyk se k sobě maj jako mrtvá latina a temperamentní italština.“ Vůbec není jasné, proč by tedy ta „urovnaná slova“ měla znít obecnou češtinou, která je ve veřejném a tím spíš psaném projevu známkou nevzdělanosti. Ano, Naděžda Tolokonnikovová se nevyhýbá ostrým a vulgárním výrazům, provokuje však s grácií, zatímco v češtině její projev hraničí s hulvátstvím. Snaha o živý hovorový jazyk se celkově v překladu setkává s nezdarem, neboť konstrukce jako „mít to polepený“, „dostat na kokos“ nebo „štosovat si do kebule hovadiny“ rozhodně nepatří do jazyka vrstevníků dnes šestadvacetileté autorky.

Generačním rozdílem se bohužel nedá omluvit množství rusismů: všichni ti mladí akční umělci se pochopitelně neživili „makaróny“, tedy špagetami s dírou, ale těstovinami, ani se ve své akci „nezabývali sexem“, jednoduše spolu souložili, nechodili do „výukových ani picích zařízení“, ale do škol a hospod, na otázku, co stojí koncert Pussy Riot, ­odpověděli, že nic, a ne „nikolik“, na svobodu se autorka dostala, a ne že na ni „vyšla“, bonbón člověku, který dokáže být cyničtější než Putin, hodlá dát, a ne „věnovat“, a tak dále.

Jak ukazují některé další lapsy, vzpomínky Tolokonnikovové nejsou překladateli vzdáleny jen generačně, ale asi i ideově a esteticky, jako i celá činnost skupiny. Ta se mimochodem nikdy neobjevovala ve škraboškách, maskách či návlecích, jak několikrát zazní, vždy jen v podomácku vyrobených kuklách. Umění, kterému se skupina věnovala, je akční, stejně jako sami umělci, těm se však v překladu říká zvláštním novotvarem akčníci. Údiv pak vzbudí i to, když se ústřední myslitelé 20. století píší jako „Foucauld“ a „Quattari“.

Kniha Naděždy Tolokonnikovové se vzhledem ke své formě sotva zařadí po bok nejlepších lágrových próz, k nimž autorka pokorně vzhlíží. Je však živou připomínkou jedné nadějeplné zimy, jejíž poselství zní: Křič, protože kromě hlasu nic nemáš. Už proto si ten rozháraný text zasloužil mnohem větší péči.

Autorka je rusistka.