Skryté boje dnešní práce

Pohyb osob není v globalizovaném světě ani zdaleka tak volný jako pohyb kapitálu. Přes rostoucí omezení je ale dnes migrace za prací naprosto běžná. V zahraničí pracuje například skoro devět milionů Bangladéšanů, nebo dokonce celá desetina obyvatel Filipín. Nad problematikou pracovních bojů migrantů se sešla řada akademiků, odborářů a aktivistů v knize Just Work? (Pouze práce?, 2016). Její editoři Aziz Choudry a Mondli Hlatswayo předkládají v úvodním textu ve stínu uprchlické krize poměrně pochmurnou perspektivu. Klíčovou roli v ní hraje stupňování represe, která pod vlivem růstu xenofobie vede k militarizaci hranic, poháněné politikou strachu z „migrantů“ a „cizinců“.

Staří, noví a radikální

Všechny obsažené texty ale také ilustrují, že „tvorba a udržování skupin zaměstnanců s nerovnými právy, spojených s jejich imigračním statusem, představují standardní rys současných politik a strategií kapitálu, který je zásadní pro fungování mnoha ekonomik tím, že zajišťuje zaměstnavatelům snížení ­nákladů na práci“. To znamená, že migrace je nejen problém, ale do značné míry i nezbytnost.

Sborník se skládá ze čtyř geograficky vymezených částí: Afrika a Střední východ, Evropa, Asie, Pacifik a Severní Amerika. Dozvíme se tak o xenofobii v Jižní Africe, o obtížích s organizováním migrantů v Hongkongu či Japonsku, o Filipíncích pracujících v San Francisku nebo o vykořisťovatelských agenturách na zprostředkování časově omezené práce v Montrealu. Dočteme se i o pokusech odborově zorganizovat migranty na Novém Zélandu po roce 2009 a o tom, jak do nich zasáhla dvě zemětřesení v Christchurch v letech 2010 a 2011, která odstartovala boom kalamitního kapitalismu, o němž mluví Naomi Kleinová v knize Šoková doktrína (2007, česky 2010). Dobrou ilustrací toho, jak málo si Evropané občas uvědomují dynamiku globální migrace, je text Baby Ayelaboly o situaci v Nigérii. Ta se stala roku 2014 největší ekonomikou afrického kontinentu, avšak průměrná délka života místních obyvatel je pouhých třiapadesát let. A zatímco mnozí Nigerijci míří za prací do Evropy, obyvatelé chudších okolních států putují hledat obživu zase do Nigérie.

O praktikách české lesnické firmy Less & Forest, jejichž oběťmi se vedle Vietnamců a Rumunů stali i Slováci, pojednává text Marka Čaňka. Není důležitý jen proto, že se nás bezprostředně dotýkají otrocké podmínky práce (sedm dní v týdnu až dvanáct hodin denně) za našimi humny, ale také tím, že ukazuje dynamiku kampaně za práva „stromkařů“ z roku 2011. V ní se spojili právníci, profesionální nevládky i aktivistické skupiny. Právě posledně jmenovaní tlačili kampaň do veřejného prostoru, až se nakonec z kauzy povedlo alespoň částečně udělat veřejné téma (byť dodnes, kvůli liknavosti státu, bez satisfakce pro postižené zaměstnance). Čaněk ukazuje, že šanci na úspěch podobných aktivit je možné zvýšit spoluprací „starých, nových a radikálních“, tedy odborů, nevládních organizací a aktivistických skupin.

Role odborů

Důležitost této konfigurace se v knize opakuje na více místech. K nejzajímavějším příspěvkům patří z tohoto hlediska text Adama Hanieha o práci migrantů ve státech Perského zálivu – už jenom proto, že na zmíněné tři pilíře úspěchu boje pracujících se v šestici petromonarchií nelze příliš spoléhat. Hanieh líčí, jak od sedmdesátých let, kdy získaly větší míru nezávislosti a kontroly nad ­produkcí ropy, začaly tyto státy poskytovat svým ob­čanům četné benefity, související s růstem veřejných výdajů financovaných právě ropou. Souběžně stoupal příliv gastarbeiterů, kteří žádné výhody neměli a jimž bylo souzeno v provizorním postavení zakotvit navždy. Institucionální cesta k získání občanství nebo permanentnímu rezidentství totiž neexistuje. Do osmdesátých let levnou a dočasnou pracovní sílu tvořili Arabové z chudších států regionu. Pak ale, v obavách, že kvůli kulturní blízkosti s místními nelze zabránit jejich touze usadit se nastálo, začaly státy Zálivu preferovat pracovníky z Indie a východní Asie. V současnosti tvoří migranti nejméně polovinu (!) místní pracovní síly, což je nejvíc na světě. S pracovními vízy, jež je poutají ke „sponzorovi“, a bez politických a občanských práv tvoří podle Hanieha klíčový prvek pro udržování mocenské hierarchie států Zálivu.

Fascinující je i příběh obnovování asociace latinoamerických uklízečů v Londýně v letech 2002–2012, sepsaný přímým účastníkem Jakem Lagnadem. Z popisu jednoho pokusu o odborovou organizaci prekarizovaných si lze udělat obrázek o situaci pracujících migrantů v britské metropoli, na níž se významně podepsalo rozbití odborů za vlády konzervativců. Zároveň toto svědectví ukazuje, jak důležité je odhodlání individuálních aktivistů a podpora od lokálních a státních politických autorit.

Mezi nejinspirativnější texty knihy patří příspěvek Vasca Pedriny, dlouholetého švýcarského odborového předáka. Že čtyřiadvacet procent obyvatel Švýcarska tvoří migranti, kteří odpracují až třetinu hodin v zemi, nejspíš v Evropě tuší málokdo. Ještě podivuhodnější je ale Pedrinovo líčení, kterak se švýcarské odbory odvážily opustit cestu „strukturálního konzervatismu“, jímž odborové organizace často trpí, a začaly v masové míře integrovat migranty. To se jim – přes značné výdaje na tlumočníky, mnohojazyčné tiskoviny a podobně – povedlo. Nejenže se tak vyhnuly úbytku odborově organizovaných zaměstnanců, který je běžný ve zbytku Evropy, ale navíc nutnost vytvářet novou odborářskou kulturu skrze „jednotu v různosti“ podle Pedrina zvýšila bojovnost odborů (na tom se údajně podepsal i fakt, že od osmdesátých let odbory od konzervativních sociálních demokratů přebírali radikálnější aktivisté, formovaní mimoparlamentní levicí roku 1968). Pedrino nicméně zdůrazňuje, že logika „jednoty v různosti“ je velmi křehkým výdobytkem, na němž je třeba neustále pracovat.

Práce proti kapitálu

Pedrinův text ukazuje, jak je přinejmenším v zemích se silnou odborovou tradici zásadní, jaký postoj k pracujícím migrantům odbory zaujmou. Definují tím totiž i vlastní roli: musí se rozhodnout, zda jejich cílem bude hájit zájmy všech pracujících, anebo se budou pouze zastávat „svých“ proti „cizím“. Jen pokud zvolí první možnost, mohou smysluplně hrát ve společnosti úlohu překračující partikulární „stavovské“ zájmy. Když jim příležitost stát na straně všech pracujících uteče, stávají se jen zájmovým spolkem se zmenšující se členskou základnou. Tam, kde odbory zaváhají, totiž určitě nebudou váhat zaměstnavatelé, což ukazují vlastně všechny texty souboru Just Work?.

Povaha práce se v posledních desetiletích dramaticky změnila. Úpadek té organizované a neukotvenost té migrantské, u níž se míra vykořisťování zvyšuje a uniká přitom všímavosti „domácích“, mohou vést k rapidnímu růstu nerovnosti. Vzhledem k tomu, že právě pracující, mnohdy ilegální migranti jsou vystaveni těm nejhorším podmínkám a mají malou možnost se bránit, stojí nejen na pomyslném hrotu boje „práce proti kapitálu“, ale dost možná vyjadřují pravdu o tomto boji pro přítomnou dobu.