Na cestě ze snu do noční můry

Americká synthpopová skupina Poliça není tak slavná a ceněná jako třeba skupina Beach House (viz A2 č. 23/2015). To ale neznamená, že by byla méně zajímavá. Její třetí album United Crushers navíc odhaluje jednu pozoruhodnou tendenci platnou pro žánr, kterému můžeme říkat dream pop, indietronika nebo prostě zasněný nezávislý pop.

Jemná distance

Zážitek z poslechu alb amerických a britských kapel, jejichž dominantním estetickým programem je konstruování zasněných, obvykle melancholických zvukových krajin, se v posledních několika letech začal citelně proměňovat. Ještě nedávno takto orientované skupiny – stavějící často na kouzlu „éterického“ ženského hlasu – nabízely bezproblémový únik do tvůrčí intimity jakožto prostředí, v němž posluchačům vůbec nic nehrozí. Křehká krása zde byla zajištěna eskapismem. V poslední době, na loňských a letošních albech, se však tyto iluzorní únikové světy začínají měnit v depresivní potemnělou pustinu. Jako by se hudebníci a s nimi i jejich posluchači ve svých vysněných světech najednou ocitli úplně sami. A právě tuto obecnější tendenci dreampopového žánru demonstruje vývoj minneapoliské kapely Poliça. Leccos ostatně napovídá už název jejího aktuálního alba – United Crushers. Snivé bytosti se náhle ocitají v soukolí obří drtičky.

Estetický vývoj skupiny charakterizuje proces „vytrácející se komunikace“. Ještě na první nahrávce Give You the Ghost z roku 2012 tvořily všechny prvky zvuku (ženské vokální linky, jemné syntezátorové melodie, rytmické smyčky i těžké údery bicí soupravy) přirozený celek. Jednotlivé vrstvy zvuku na sebe těsně přiléhaly, písně tvořily homogenní, monolitické celky. Takto koncipovaný zvukový mix pak mohl evokovat živočišnost a organicky tepající život, který jako by vyvěral z intenzivní blízkosti všech zúčastněných – takový bývá většinou dojem z živě hrající kapely.

Aktuální album ovšem vyvolává zcela odlišné pocity. Mezi jeho formální prvky vstoupila jemná, ale zřetelná distance. Zpěvačka Channy Leaneagh zpívá jakoby sama pro sebe a stejně osamoceně hrají ostatní členové skupiny. Zmíněný odtažitý či odcizený zvukový design přitom rozhodně nesvědčí o nekonzistenci materiálu. Jde naopak o uvědomělý estetický postup, jehož pomocí kapela demonstruje a svému publiku předává emocionálně náročnou hudební zprávu. Lehký eskapistický sen – či spíše denní snění se sluchátky v uších – překrývají temné odstíny, jež mohou být předzvěstí noční můry. Rozkoš z úniku byla nahrazena úzkostí z prázdnoty.

Znaky pustiny

Za změnou emocionálního působení americké skupiny nestojí žádný radikální hudební zlom, spíše jemné posuny ve struktuře skladeb. To nicméně stačí k výrazné proměně v náladě alba. Klíčovým tvůrčím postupem na United Crushers je cílené vyprazdňování zvukových ploch. Zatímco v minulosti Poliça využívala každého prostoru, do kterého bylo možné zasadit různé ozdobné studiové motivy či efekty, na aktuální desce nechává volné místo, případně pracuje s ozvěnou předchozích zvuků a motivů, často navíc ve strojově se opakujících repeticích. Dream pop se tak blíží k ledovým krajinám australského dua HTRK. Hudba posluchačům zprostředkovává znaky pustiny.

Poliça takto dává najevo, že v její hudbě už vlastně „nic nezbylo“, a svému publiku dává pocítit, že vnímání tohoto „ničeho“ může být velice silné a intenzivní. Další vyprazdňování by totiž už znamenalo buď úplné ticho, nebo osamocený zpěv. Takto koncipovaná práce se zvukovým prostorem se svým způsobem podobá kulisám v některých současných antiutopických sci­fi filmech. V nich divák sleduje designové interiéry, jejichž hlavní charakteristikou jsou čisté a nezaplněné plochy, stoly, police, skříně a knihovny. Tyto stylové prostory pak často obývají lidé nebo androidi, kteří už k životu, v němž hrají dominantní roli „chytré“ technologie, nepotřebují nic skutečně hmotného – pouze prostor, povrch a rozhraní. Podobně působí zvuk alba United Crushers. Mnohé se ztratilo, protože už toho nebylo potřeba. Zbyly efektní povrchy. Právě v uvědomění si tohoto rozměru alba je klíč k depresivnímu a neutěšenému prožitku, který nahrávka posluchači nabízí. Anebo můžeme zůstat na povrchu.

Stopy krve

Naznačená „ztráta humanity“ výrazně ovlivňuje také popový aspekt alba. Ten už nespočívá ve vstřícnosti, ale spíše v utkvělosti. Posluchače pohlcuje atmosféra, s níž se může jen těžko identifikovat, nemá­li sám sebe považovat za prázdnou bytost. Atmosféra pustiny v něm nicméně citelně rezonuje. Jednotlivé skladby nejsou chytlavé v tom smyslu, že by posluchačům zněly samovolně v hlavě, spíše jim utkví ve vědomí jako neurčitá vzpomínka, kterou se později budou marně snažit vyvolat, jako konstrukce, jež je zároveň torzem. Požitek tohoto druhu je na jedné straně poměrně bolestivý, na straně druhé však také opojný. Tím spíše, že nové skladby stojí za opakovaný poslech.

Motiv ztráty humanity Poliça zpracovává také ve výtvarném pojetí svých alb. Přebaly ke všem studiovým nahrávkám kapely nesou krvavé stopy. Obálka k prvnímu albu je svým narudlým zbarvením „potřísněna krví“ spíše v implicitním smyslu. Druhá deska Shulamith z roku 2013 má na obalu fotografii hlavy a horní části trupu odvrácené ženské postavy, jíž z vlasů kolem uší a po krku na záda stéká rudá tekutina. Nejnovější nahrávka pak využívá minimalistickou kresbu těhotné ženské postavy, která se zalévá krví prýštící z jejích useknutých prstů (album vznikalo v době, kdy byla zpěvačka těhotná). Tentokrát je ovšem krev spíše růžová než červená. Tato „chemická“ proměna tělesné tekutiny může být dalším znakem toho, že Poliça vnímá současný svět jako místo, v němž jsou bytosti z „masa a kostí“ nahrazovány stvořeními nikoliv zcela neživými, nicméně aspoň částečně umělými. Samozřejmě ale může také jít o cynický vtip bez větších významových ambicí. To ovšem na vyznění nového alba skupiny Poliça nic nemění. Jeho poslech je v každém případě depresivně obohacující.

Autor je hudební publicista.