Návrat a znovuzrození Oskara Eda

V Praze usazený slovenský komiksový tvůrce Branko Jelinek vždy stál trochu stranou: na domácí scénu vstupoval spolu s dalšími protagonisty takzvané Generace Nula v prvních letech nového tisíciletí, coby autor usilující o vyprávění rozsáhlých a komplikovaných osobních příběhů se ale jen obtížně vměstnával do amatérských a poloprofesionálních tiskovin a fanzinů, jež na rodící se scéně představovaly hlavní publikační platformu. Jeho první opus – trojdílný komiksový román Oskar Ed – nakonec vyšel v roce 2003 v malém nakladatelství Mot komiks. Jeden z nejlepších komiksů první dekády 21. století v mnoha ohledech předběhl svou dobu, ale zůstal poněkud ve stínu souběžně publikovaného Aloise Nebela. Deset let od uveřejnění posledního svazku „prvního Oskara“ přichází Jelinek s novým dílem se starým protagonistou. A tentokrát by už pozornosti čtenářů ani kritiky rozhodně ujít neměl.

I v novém, již na první pohled fenomenálně vypraveném a velkoryse produkovaném komiksovém románu Oskar Ed: Můj největší sen tedy přebírá úlohu ústřední postavy chlapec s obličejem jako maskou. Nejedná se však o pokračování v klasickém slova smyslu: Jelinek sám o Oskarovi občas hovoří spíše jako o herci, kterého si oblíbil, pročež jej znovu a znovu obsazuje do nových rolí. Čtení Mého největšího snu tak není nikterak podmíněno znalostí starších autorových prací, jakkoli recipienti znalí Jelinkovy dosavadní tvorby jistě zaznamenají určitá navracející se témata či lehce surreálnou fantazijní atmosféru díla.

Fantaskní road movie

Ústřední osu nového, téměř tři sta padesát stran čítajícího díla tvoří jedna dlouhá cesta autem. Otec, který se podle všeho teprve před nedávnem navrátil k manželce a synovi po etapě u „kamarádky“, se rozhodl celou rodinu vyvézt na jakési předem neupřesněné místo, kde by se snad mělo vše vysvětlit a zlepšit. Výprava je to dlouhá a úmorná a Oskar prchá před hádajícími se rodiči do vzpomínek i fantaskních krajin své – pravda, notně zbytnělé – imaginace. Postupně, jak stránky běží a kilometry ubíhají, se opulentní síť metafor a zdánlivě fantasmagorických epizod začne skládat do souvislého příběhu, který je při vší té fabulátorské i kreslířské rozmáchlosti vlastně velmi civilní a intimní.

Již první Oskar platil v domácím prostředí za výtečně napsaný a promyšlený komiks, Můj největší sen ale v tomto ohledu postupuje ještě dál. Fantazijně pokřivené obrazy aktuálního světa patřily k tradičním proprietám místního autorského komiksu 21. století (například v Grusově Volemanovi či Novákově a Bažantově Pánovi Času), avšak ještě snad nikdy nebyly využívány tak ústrojně a promyšleně. Aniž by snad bylo prozrazeno přespříliš, platí jistě, že za ústřední tematický úběžník celého komiksu lze prohlásit zkušenost traumatu a vyrovnávání se s ním. V tom, s jakou suverenitou a zároveň naléhavostí vykresluje (a to přeneseně i doslova) spletitá zákoutí mysli, jež se před bolestivou realitou uchyluje do fantazie, v tom, jak suverénně splétá příběh a pečlivě dávkuje odhalování významu, aniž by přitom podceňoval svého čtenáře, kterému tak nechává ledacos k domyšlení, nenalezne Jelinek v českém komiksu sobě rovného – jeho místo je spíše po boku největších hvězd psychologického komiksového románu typu Chrise Warea (Jimmy Corrigan, Building Stories) či Charlese Burnse (Černá díra, Last Look).

První mezi nejlepšími

Superlativy nad novým Oskarem Edem by šlo vršit dlouho. Zvláštní ocenění by si zasloužila Jelinkova přesná kompozice, protože s čestnou výjimkou Vojtěcha Maška a Džiana Babana neumí v domácím komiksu snad nikdo tak promyšleně pracovat s architekturou díla. Samostatným odstavcem by se dalo opěvovat svébytné a naprosto vycizelované vizuální zpracování: v románu neustále těkajícím mezi realitou a fantazií dokazuje Jelinek svou kreslířskou akribii, když působivě zvládá zprostředkovat jak přízračnou scenerii sklem limitovaného světa z perspektivy akvarijní rybky, tak jemné záchvěvy citů v mimice a gestice Oskara i jeho rodičů.

V posledních dvou letech zažívají příznivci domácího komiksového románu nebývalou žeň, v rozmezí jen několika měsíců totiž publikovala rozsáhlé a velmi ambiciózní práce ta „největší jména“ českého komiksu. Po deset let vznikající dílo lze směle přiřadit k titulům, jako jsou Moje kniha Vinnetou od Toy Box, Grusův, Maškův a Babanův Drak nikdy nespí, Novákův a Švejdíkův Zátopek či Jerieho Candide. A dost možná by mu v této vrcholové skupině mělo náležet čelné místo.

Autor je bohemista.