Na přelomu srpna a září se na stránky novin dostal Uzbekistán a jeho (dosud) jediný prezident Islam Karimov. Agentura Ferghana, sídlící v Moskvě, napsala, že Karimov měl těžký infarkt. O dva dny později to oficiálně přiznal i Taškent, který vydal prohlášení, že stav prezidenta je „stabilizovaný“. O další den později Ferghana napsala, že podle jejích zdrojů je Karimov po smrti. Následný vývoj měl v sobě cosi z absurdního dramatu. O smrti napsala i agentura Reuters, turecký premiér kondoloval, v Samarkandu náhle začali upravovat hlavní hřbitov, ale oficiální Taškent mlčel. Až konečně oznámil pohřeb. Ze záplavy článků hodnotících autoritářského vládce a možný další vývoj vybírám text dramaturga z Taškentu Valerije Pečejkina, publikovaný 4. září na serveru Carnegie.ru. „Mezi lidmi se Karimovovi říkalo táta. A teď táta umřel. Ale ukázalo se, že ničí táta vlastně nebyl. Takže o něm coby o mrtvém lidé raději mlčí… V Taškentu jsme se obvykle utěšovali, že v Turkmenistánu je to ještě horší. I v Rusku lze pochopit tuto logiku: ano, je to špatné, ale přece to může být ještě horší. Proto byl Karimov vnímán jako ‚garant stability‘, bez kterého planeta může klidně narazit na zemskou osu.“ Uzbecký prezident, který zemi vládl od roku 1989, rozhodně Uzbekistán změnil k nepoznání. Podařilo se mu vymýtit většinu připomínek Sovětského svazu. V hlavním parku, kde stávaly postupně sochy Stalina, Marxe a Lenina, nyní stojí památník turkického vojevůdce Tamerlána. „Ústředním a skutečně historickým Karimovovým rozhodnutím byl přechod na latinku. Technickým řešením odřízl nové generace od svých rodičů a sousedů, kteří používají kyrilici. To byl jasný obrat od Ruska. Proto se Rusové v Uzbekistánu cítí opuštěni. Připojení Krymu vnímají jako splněný sen. K tobě přijdou ozbrojenci jenom kvůli tomu, že se jmenuješ Váňa.“ Pečejkin, který dnes žije v Moskvě, nachází i paralely s ruskou situací: „Pro nás je Karimov ukázkou takové demoverze, na kterou se díváme se zájmem a hrůzou. Co se asi stane, když vyčistíš celé politické pole, když po sobě nenecháš nástupce a svůj post opustíš nohama napřed? Mrtvý Karimov je pro nás živým příkladem.“
Další text je staršího data, ale stále se o něm vedou vášnivé diskuse. Přední vojenský analytik Ruslan Puchov napsal pro deník Vedomosti (z 15. července) článek o tom, že obavy obyvatel Pobaltí a Polska z ruské agrese jsou zcela neoprávněné. Kdo se má bát, jsou podle něj Ukrajinci. Argumentuje, že na hranicích s NATO nejsou žádné významné ruské jednotky a v Kaliningradu, této ruské enklávě na Baltu, nejsou skoro žádné nové zbraně. „Tímto způsobem Moskva ignoruje celou hysterii NATO ohledně Pobaltí a dává tak najevo, že nemá v úmyslu hrozit pobaltským a skandinávským státům nebo Polsku a nemá zájem na konfliktu.“ Jiná situace je na hranicích s Ukrajinou, kde jsou podél celé hranice rozmísťovány nové divize a armády. Suchým jazykem Puchov vysvětluje, jak ruská armáda zaútočí přes Černigov na Kyjev, což je necelých tři sta kilometrů od hranic, a současně odřízne hlavní síly ukrajinské armády, které jsou dnes na východní Ukrajině. „Od roku 2014 ruské vedení ztratilo prakticky všechny páky na Ukrajinu kromě silových. Takže musí sázet právě na ně.“ Podle Puchova Moskva považuje myšlenku, že by mohla zaútočit na Pobaltí, za naprostou hloupost. V posilování jednotek NATO v regionu pak spatřuje způsob, jak tlačit na Kreml v otázce Ukrajiny, jakkoli rétorika Aliance se soustřeďuje výhradně na hrozby pobaltským státům. „Paradox je o to větší, že z hlediska Moskvy se Rusko drží své fixní představy o rozdělení sfér vlivu. Uznává Pobaltí coby sféru Západu, ale trvá na tom, že Ukrajina a další postsovětské státy jsou její sférou. Západ, který aktivně odmítá podobné nároky, není z celé řady důvodů schopen vytvořit takový vojenský tlak, který by mohl snížit vojenský tlak na Ukrajinu.“ Podle článku Kreml chápe, že se nemůže měřit s NATO v konvenčních zbraních, a dnešní konfrontace je dobrým východiskem pro nějakou budoucí hypotetickou dohodu mezi Ruskem a Západem. Tak doufejme.
Polemiku vyvolal i článek akademika Alexeje Arbatova v časopise Ogoňok s názvem Pozor, nešlapat na hrábě. V něm tento odborník na jaderné odzbrojení tvrdí, že současný konfrontační kurs Kremlu se Západem je kontraproduktivní. Ohlasů bylo tolik, že Arbatov ve stejném časopise 5. září publikoval stať s názvem Abychom si rozuměli, v němž odmítá kritiku ze strany hurápatriotů, obviňujících ho ze zrady národních zájmů a podobných hříchů. Především odmítá koncept eurasijství. „To je naprosto vymyšlená teorie, která má za cíl vysvětlit a omluvit nepřekonatelnou propast mezi Ruskem a zbytkem Evropy, jejími normami a hodnotami… Hlavní evropskou hodnotou je princip, podle kterého stát slouží lidu, je jím kontrolován pomocí demokratických institutů a norem s periodickou změnou vlád pomocí voleb. Základní asijskou hodnotou je, že lid slouží státu. Ten je vnímán jako sakrální, jakkoli je to jen organizace úředníků různé míry čestnosti a kompetence. Úředníci se nezodpovídají společnosti, ale jen výše stojícím úředníkům.“ Arbatov je přesvědčen, že evropská orientace nemá v Rusku žádnou alternativu. Jedině tak může Rusko modernizovat svou ekonomiku a zbavit se závislosti na vývozu ropy a plynu. Coby odborník na jaderné zbraně připomíná zkušenost studené války. „Spousta věcí se nám nelíbí v politice Západu, stejně jako jim se nelíbí některé naše kroky. Obě strany se snaží ovlivnit tu druhou i ve sféře vojenské rovnováhy. Ale ani jedna z mocností se nesnaží zničit tu druhou, protože to by zcela změnilo současný stav, desetitisíce zbraní hromadného ničení by zůstaly bez kontroly a vedlo by to ke katastrofickým a nepředvídatelným důsledkům pro všechny zúčastněné.“