Práce a smrt jsou synonyma

„V Kolymských povídkách nejsou popisy, statistika, závěry ani publicistika. V Kolymských povídkách se jedná o znázornění nových psychologických zákonitostí, o umělecký průzkum strašlivého tématu, a ne o předání informace ani sběr faktů. Třebaže každý fakt je v Kolymských povídkách samozřejmě nezpochybnitelný,“ prohlašuje Varlam Šalamov v eseji O próze, uzavírajícím třetí svazek Kolymských povídek (v exilových časopisech vycházely od roku 1966, v SSSR oficiálně 1989; česky 2012–2015). Jedná se o text programový a také velmi kategorický. Šalamov v něm mimo jiné prorokuje smrt románu (k níž nedošlo) a nástup memoárové literatury (ač Kolymské povídky za memoáry nepovažuje), literatury, jejíž síla vychází z „vlastní krve, vlastního osudu“. Jako většina podobných prohlášení o budoucnosti literatury je i toto ve svých předpovědích vedle. Podstatnější ale je, že funguje jako přiblížení Šalamovovy metody a významu, jejž autor svým povídkám připisoval. To ovšem neznamená, že by potřebovaly nějaký návod, jak je správně číst.

Próza skutečného života

Jestliže ústředním tématem druhého svazku Kolymských povídek byl titulní Levý břeh (viz A2 č. 18/2014) s jeho nemocnicemi a únikem z nejsurovějších pracovních táborů, v Mistru lopaty by podobnou úlohu mohl plnit Velký teror. Do světa lágrů, v němž se příliš nepřemýšlí o zítřku a nevzpomíná na včerejšek, tak přece jen vstupuje časovost a změna. Ta se projevuje třeba v tom, zda vězně při vyšetřování bili (metoda číslo 3), nebo ne. Z bývalých dozorců se stávají vězňové, zatímco dlouholetí trestanci mizí, protože jejich zločiny se ukážou „závažnější“ a čeká je zastřelení. A střílí se čím dál víc: „Říci nahlas, že je práce těžká, na zastřelení stačí. Za jakoukoliv, i tu nejmírnější kritiku Stalina – zastřelení. Odmlčet se, když se Stalinovi provolává sláva – také dostatečný důvod k zastřelení. Mlčení je agitace, to je stará známá věc.“

Léta 1937–38 zkrátka nasměrují kombajny teroru i na Kolymu. Rozezní tím nejpesimističtější tóny Šalamovovy prózy. V táboře všechno nutně dopadne špatně a nemá smysl čekat na dobré věci. Když se naskytnou, je to třeba možnost ustřelit si prachovou náloží ruku a nemuset pracovat. Jak v Kolymských povídkách Šalamov opakuje na více místech, sovětský občan se raduje, když nedostane třicet let Kolymy, ale jen patnáct. Takovéto srovnávání je ostatně pro Šalamovův pochmurný lágrový humor charakteristické – v době děkabristů byla norma ve výkopu tři pudy, dneska osm set pudů.

Přesto se najdou i světlejší místa. V Mistru lopaty jsou to zejména dvě nejrozsáhlejší povídky. První z nich pojednává o zdravotnických kursech, které Šalamovovi zachránily život, protože díky nim mohl ze zlatonosných nalezišť přejít na jmenovaný levý břeh. Druhá vypravuje o útěcích. Všechny sice končí dopadením (a podle Šalamova utéct v podstatě nejde), přesto jsou ­přinejmenším vzepětím lidské vynalézavosti a vůle. Snad nejnadějnější pohled do budoucnosti se objevuje ve chvíli, kdy jedna z postav říká: „Hlavní je přežít Stalina. Všichni, kdo přežijí Stalina, budou žít.“

Ve světě vlčáků

Je fascinující číst, jak si Krist, hrdina titulní povídky, přizpůsobuje lopatu: „Vyrazil bez dlouhých cirátů krátkou násadu s opěrou, zapuštěnou do americké lopaty, tupou stranou sekery na kameni prsten lopaty trochu narovnal, z hromady násad v koutě si vybral novou, co nejdelší, zastrčil ji do prstenu lopaty a upevnil. Lopatu ohnutou do úhlu si postavil k nohám, odměřil a zářezem na násadě si poznamenal místo, kde mu násada sahala k bradě. Podle znamínka pak zbytek násady usekl. Potom ostrou sekerou osekal a pečlivě uhladil konec nové násady.“ Úsečnost a střízlivost se spojuje s popisností. Její význam nespočívá jen v tom, že dělá celou epizodu fyzicky názornější. Krist je sice „mistrem“ lopaty, jeho výkon je ale ve skutečnosti pod normou. Velitel jeho brigády mu přesto přidělí vyšší potravinovou kategorii. Je ovšem kvartální alkoholik a psychopat, který podřízené spoluvězně využívá. Na konci povídky se nicméně také on zařadí na místo pod brigadýra „vlčáků“, profesionálních kriminálníků. Ti stojí na vrcholu vězeňské hierarchie už jen proto, že nejsou vězněni za zločiny politické, což znamená, že na rozdíl od ostatních vězňů jsou opravdu vinni. A neváhají zabíjet pro zavšivenou šálu, když na to přijde.

Právě kriminálníci jsou pro Šalamova možná tím nejhorším v lágru – anebo je to spíš způsob, jakým se „kriminálnická morálka vkrádá do svobodného života“. Ačkoli je totiž ona až nerostná netečnost k druhým i vlastnímu osudu (vždyť proč se zabývat něčím, co nejde změnit) charakteristická pro všechny vězně, „vlčáci“ svou bezohledností překračují hranice nelidského. Mají nezanedbatelný podíl na tom, že „vidět lágr je děsivé a nikdo na světě by ho neměl zažít. Lágrová zkušenost je naprosto záporná, od první do poslední minuty. Člověka jenom kazí.“

Literatura po Kolymě

Kolymské povídky obsahují pravdu lágrů, která ale nemůže být pravdou tehdejší sovětské společnosti. Důvod je prostý a v Mistrovi lopaty zazní více než jednou. Komu skončil trest, musel doživotně zůstat na Kolymě, aby se v Sovětském svazu nešířily zprávy o táborech. Paralela utajování nacistických vyhlazovacích táborů a sovětského gulagu však nese nesmazatelné rozdíly. Nacistický plán vyhladit celé národy měl znemožnit existenci jiných svědků než pachatelů, kteří si pravdu o splnění svého úkolu měli vzít do hrobu. V sovětském případě tisícům a tisícům rodin někdo skončil v lágru. Hitler usiloval o fyzickou likvidaci různých nečistých, Stalin využil neplacenou práci milionů vězňů. Jejich smrt nebyla cílem, spíš někdy vítaným vedlejším efektem; skutečným cílem byla vykořisťovaná práce. Vždyť „táborová ekonomika“ dodávala Sovětskému svazu až 60 procent zlata, 73 procent cínu, 46 procent niklu…

Právě proto, že realita táborů na konci třicátých let nemohla být pravdou sovětské společnosti, usiluje Šalamov v desetiletích, kdy píše Kolymské povídky, aby se stala pravdou o této společnosti. V eseji O próze prohlašuje doslova: „Lágrové téma v nejširším slova smyslu, ve svém principiálním významu, je základní, hlavní otázkou našich dní.“ To, že prohlášení o konci románu a o zlomu, který zkušenost táborů přinesla, byla přehnaná, nepopírá sílu jeho přesvědčení a intenzitu zkušenosti, kterou se rozhodl převést do prozaického textu. Stejně jako poezie trvá po Osvětimi, píší se dál romány po Kolymě. Literatura je, zdá se, odolná vůči dějinným tragédiím stejně jako lidstvo samo. Co současníkům přijde jako zející rána, roztínající Dějiny na dvě nesouměřitelné části, se pro další generace stává prostě jen historií. Pochmurná táborová průpovídka „dnes umři ty, já až zítra“ má svůj obecný smysl. Síla autenticity je spjata s aktualitou, a drastičnost účinku tak s časovým odstupem nevyhnutelně klesá. Šalamov však právě tím, že koná „umělecký průzkum“ (tj. píše literaturu a nesbírá fakta), dokáže udržet ve hře i své „strašlivé téma“.