Ztráta balance

Na počátku Rothova Příběhu tisící druhé noci (1939, česky 2016) čteme pikantní historku, která skutečně slibuje pokračování v duchu fantastické pohádkové erotiky upovídané Šeherezády. Na sklonku 19. století totiž do Vídně přijíždí perský šáh, jehož duše po čemsi touží. Vznešený monarcha, zřejmě stižen milostnou melancholií, překoná i se svým moudrým eunuchem a harémem mořskou bouři, způsobenou nikoli vůlí Alláha, ale lží kapitána, a za břinkání vojenské dechovky je s náležitými poctami důstojně přivítán v hlavním městě habsburské monarchie. On ale lační po jedinečném zážitku, zatouží strávit noc s vdanou hraběnkou, kterou spatří na plese konaném na jeho počest. Ve světě katolické morálky a úzko­prsé byrokracie se ale jedná o naprosto nepřijatelný požadavek. Proto se na scéně objevuje dragoun baron Taittinger, jenž společně s tajnou policií podstrčí šáhovi hraběnčinu dvojnici, prostitutku Mizzi. Perský vládce si sice s domnělou hraběnkou užije, ale pochopí, že žádostivost a zvědavost přinášejí zklamání, a vrací se do stavu své původní zahořklosti. Na všechny vídeňské aktéry má však tato milostná a politická maškaráda osudový vliv.

Strašlivý onen svět

Italský germanista Claudio Magris, jenž se ve svých esejích k dílu Josepha Rotha neustále vrací, vzdává svému oblíbenému autoru hold a říká, že v Rothově tvorbě je „něco homérského, jakási neobyčejná prostota a trvalá svěžest, jež mu umožňuje přiblížit se ke všem projevům života, opěvovat všechny malé věci“. Roth, původem haličský žid a později kosmopolitní nomád, provizorně zabydlený v pokojích evropských hotelů, podle Magrise pochopil rozklad střední Evropy a napsal na toto téma „ne tak elegii, jak tomu mnozí rozuměli, ale epopej“. I v Příběhu tisící druhé noci najdeme všechny ingredience, z nichž je upředen magrisovský habsburský mýtus a které známe z Rothova nejznámějšího románu Pochod Radeckého (1932, česky 1986). I tentokrát jsme svědky sladkobolného, operetního rozkladu. Starý svět včerejška se pozvolna rozpadá za zvuků lázeňských orchestrů, vojenská hudba „pozlacuje soužení“, pokojné plynutí „rozpustilého míru bez událostí“ dusí podobně jako suchá bábovka. Tatáž melancholie vane důstojnickými kasiny, nádražními bufety, nevěstinci i šlechtickými paláci. V kavárnách se u jednoho stolu scházejí znudění novináři, špiclové i vysloužilé prostitutky.

Tentokrát však všechny tyto ­rothovské motivy nabývají mimořádné ­intenzity. Rothova novinářská zkušenost ­skutečně vede k pozoruhodnému citu pro detail. Všechny ty drobné věcičky, jejichž popis funkčně těká mezi lyrickým líčením a ironickou glosou či aforismem, se ale mnohem více přibližují projevům smrti a umírání než života. Bílá nádhera hotelových schodů vyzařuje truchlivost, palmy vypadají, jako by přišly ze hřbitova, světlo jedovatě bzučí, zrcadlo ukazuje jiné tváře, tapety se odlupují od stěn, v jídelnách bují plíseň, kníry šedivějí, vlasy řídnou. Podobně jako další středoevropští hrdinové Musilovi, Kafkovi či Brochovi hledají i Rothovi muži bez vlastností, kteří tonou ve světě, kde se ztrácí smysl pro skutečnost ve prospěch všeho hypotetického, jistoty v příchylnosti k paragrafům, úřadu, armádě.

V popředí stojí melancholický baron Taittinger, jenž „se cítí doma tam, kde vyzařuje ovzduší světácké lži“, a „v obyčejných situacích selhává, v mimořádných funguje jeho fantazie“. Snad právě proto se šarmantní bonviván, který má místo srdce zakrnělý orgán, proměňuje v politováníhodnou trosku. Fantazii a smysl pro mimořádné utopí v apatii a slivovici a jeho superarbitrování, což je další z mnoha následků perské šarády, předznamená jednu z jeho smrtí: „Jako umírající odkládá své tělo, tak voják svléká uniformu. Civil, civil: to byl ten neznámý, možná strašlivý onen svět.“

Sám sobě chlípníkem

Příjezd a odjezd perského šáha, které rámují katastrofické báchorky z rozložené vídeňské společnosti, vnášejí do makabrózní nudy nový prvek exotiky a vzrušení. Žádná konfrontace životaschopného, smyslného Orien­tu a unylého, konvencemi, předsudky a pravidly sešněrovaného Západu se nekoná. Roth velmi přesně a ironicky ukazuje, proč taková konfrontace není možná. Pomineme­li to, že ve vládci nad třemi sty šedesáti pěti ženami a pěti tisíci třemi sty deseti růžemi ze Šírazu hlodá tatáž sklíčenost jako v alkoholu se utápějícím baronovi, pohled na druhé, jiné, cizí vede vždy k omylu a iluzi. K žádnému porozumění nedochází. Kochání cizostí nevede totiž k poznání – hledím na druhého, ale vidím jen sám sebe. Šáh si myslí, že objevuje umění lásky západních zemí, v nezahalených ženských obličejích spatřuje „zvrácenou rafinovanost“. Zatímco orientální prostopášník rozpoznává rozkoš, jemné odstíny ženských vlasů a naslouchá pohybu kotníků a šustění šatů krásných tanečnic, Vídeňané se pohoršují nad jeho chlípností a chtivě sní o penězích a perlách. Mýlí se všichni – Rakušané ve zvířecí divosti Peršanů a Peršané v delikátní kultivovanosti vídeňské smetánky i v jedinečnosti vídeňských žen. Perští milenci ženy obdarovávají, rakouští s nimi kupčí.

Iluzivní a klamavá podstata pomíjivé skutečnosti se neustále připomíná. To, co začne jako erotické dobrodružství v honosných divadelních kulisách a kostýmech, se postupně přesouvá na lázeňské kolonády, do ošuntělých nevěstinců, druhořadých hotelů, zakouřených kaváren a skončí u flašinetu, oslem poháněného kolotoče a voskových figurín. Prostitutky touží žít v „blahobytném měšťanském stínu zákonů“ a všichni lační po něčem, co by je vytrhlo z letargie. Nepřichází ovšem nic tak osudového jako zastřelení následníka trůnu či vyhlášení války. Dokonce i to, co by mohlo být slušným a dostatečně solidním diplomatickým skandálem, se stává obyčejnou bulvární aférou, čemuž vychází vstříc i styl románového vyprávění.

Reportáž totálního chaosu

Zatímco zmiňovaný Pochod Radeckého plynul v poklidném tempu rodinné ságy, v jednotlivých etapách postupně sledoval rozpad hodnot tři generací Trottů, kteří příslušnost k sedláckým slovinským kořenům vyměnili za příchylnost k císaři, úřadu a armádě, a pečlivě zaznamenával kartografii odloučení z Vídně, přes okresní moravské město až na samý kraj říše, v Příběhu tisící druhé noci tyto pozvolné (a snad proto i zneklidňující) linie chybějí. Nejedná se o žádnou přebujelou epopej, spíše o hutný fragment. Ne náhodou věnuje vypravěč pozornost otráveným, bezskrupulózním reportérům a směšným okolnostem jejich redakční praxe. V blízkém i vzdáleném světě se dějí pouze pokojné a bezvýznamné události, proto u kavárenských stolků vymýšlejí senzace. Aktérům oné tisící druhé noci tak není dopřáno ani pohádkového bájení, ani dostatečně reprezentativní elegie za jejich promarněným životem, jenž dostává podobu městské fámy a bulvárních drbů, vršících se coby směšné epizody do rámcového příběhu perského šáha podobně, jako jednotlivé příběhy směřují do noci, v níž si moudrá Šeherezáda zachraňuje život. Tyto šestákové historky ale nemají moc uchránit ani před životem, ani před smrtí. Úvodní pohoršení nad rozvolněnou morálkou exotického návštěvníka se promění v panoptikální obraz ­soudobé ­vídeňské společnosti. Tentokrát to ale nejsou zkrachovalí umělci, neurasteničtí důstojníci nebo mladíci okouzlení vášní, ale nemanželští synové, závistivé kramářky, obchodníci s falešnými krajkami, majitelky kolotočů, šejdíři i zločinci.

Příběh tisící druhé noci je především reportérským pásmem totálního chaosu. Svět se točí jako kolo kolotoče, ztrácí jasné kontury i pevnou půdu pod nohama. Podobně jako postavy z obrazů Marka Chagalla, jehož imaginace možná pramení z týchž haličských štetlů jako Rothova, létají (či padají) nad cirkusovými manéžemi, souzní s Kafkovými akrobaty, krasojezdkyněmi a provazochodci – i Taittinger kráčí se zavázanýma očima kolem nebezpečných propastí. Lesk velkého světa se ukáže jako cirkusová cetka, dřívější románová freska se rozpadá do dílčích varietních čísel. Kýžená lehkost poetických klaunů a ladných přemetů ale mizí. Aktéři ztrácejí balanc, případně se stávají voskovými figurínami statického, funerálního panoptika. „Snad bych dokázal zhotovit loutky, které mají srdce, svědomí, vášně, cit, mravnost. Ale po takových se nikde nikdo neptá. Ve světě se žádají jen kuriozity. Chtějí pouze obludy.“