Maličko pokřivená logika domácího grantového systému vede v posledních letech k situaci, kdy minimálně část české kulturní scény chystá každoročně nově natíraný tematický alegorický vůz připomínající nebo aktualizující toho či onoho velikána. Po bujarých oslavách máchovských, erbenovských a hrabalovských se nám do roku 2016 již z dálky svatováclavskou korunou blýská Karel IV., jehož výročí už má jaksi v předstihu na kontě trapnosměšnou jednoaktovku s uvažovanou znělkou od Daniela Landy, kouzelníka Žita, důvěrníka Krále jižních elfů či kdo to vlastně měl napsat a nazpívat. Kvalita vzpomínkových akcí je a bude jistě různorodá, nezáleží samozřejmě ani tak na tom, na koho se vzpomíná a kdo je oslavován, ale především na tom, kdo vzpomíná a oslavuje – seriózně působící výstava Národní galerie se tak nevyhnutelně potká s rádobyhistorickými braky, například s „tajnými deníky“ císaře a krále od Josefa Bernarda Prokopa. Zkusme konfrontovat podoby domácího kulturního připomínání s obdobnými akcemi v zahraničí.
Pro Británii bude rok 2016 především rokem Shakespearovým: čtyři sta let od úmrtí národního barda oslaví desítkami knih, divadelními, filmovými i televizními premiérami, chybět nebudou ani odborné konference, výstavy a festivaly. Nakladatelství Hogarth už loni zahájilo řadu adaptací Shakespearových her, připravovaných ceněnými prozaiky dneška – Jeanette Wintersonovou, Anne Tylerovou, Margaret Atwoodovou či Howardem Jacobsonem. Srovnávat se Shakespearem je ale samozřejmě trochu ošidné: status globální kulturní ikony je zde nezpochybnitelný a s ním souvisí i více či méně mezinárodní zacílení mnoha připravovaných aktivit (viz české překlady série Hogarth Shakespeare z nakladatelství Práh).
Že není k originálním reflexím velkých osobností minulosti zapotřebí kulatých výročí a finančních pobídek, dokládá příklad jiného monolitu ostrovní literatury – Charlese Dickense. Jenom v roce 2015 totiž vzniklo hned několik pozoruhodných projektů, které s jeho životem a dílem tak či onak invenčně nakládají. Kulturněhistorická práce The London Fog. The Biography (Londýnská mlha. Biografie) od cambridgeské badatelky Christine L. Cortonové může na první pohled působit svým tématem trochu odlehle, ale čtenář, který překoná tuto vstupní pochybnost, na jejích bohatě ilustrovaných stránkách nalezne fascinující příběh vzestupu a pádu pověstné smogové mlhy, o podobách i interpretacích tohoto místně specifického jevu, spoluvytvářeného civilizací i přírodou, lokálními topeništi i průmyslovým rozvojem. Cortonová přitom kromě aktivistických a legislativních snah o řešení celého problému sleduje především jeho kulturní reflexe: výtvarné – například u Turnera, Moneta či Whistlera – a především literární, mezi nimiž ústřední místo náleží právě Dickensovým románům. Interpretační etudy, které autorka konstruuje nad Ponurým domem, Starožitníkovým krámem či Kronikou Pickwickova klubu, dokazují, že i po mnoha dekádách literárněvědného ohledávání lze stále nalézt nové a přínosné výkladové klíče a že zdánlivě umrtvená klasická díla lze otevírat novým čtenářům.
O tom, jak může vypadat hravé obrazoborectví vyrůstající z detailní znalosti podrývaného giganta (ale i nemalé úcty k němu), by mohl vyprávět Stephen Jarvis, spisovatel a profesor univerzity ve Warwicku. Svůj debutový román Death and Mr Pickwick (Smrt a pan Pickwick) vybavil rozsahem vpravdě viktoriánským: na více než osmi stech stran vypráví o genezi slavné serializaované kroniky, přičemž její autorství kontroverzně připisuje původnímu pickwickovskému ilustrátorovi Robertu Seymourovi, který po vydání prvních dvou sešitů spáchal sebevraždu. K půvabné dickensovské hře se pak do třetice po letech znovu odhodlala i BBC, když odvysílala první epizody dvacetidílného cyklu Dickensian. Premisa toho seriálu je přitom něčím až nesnesitelně fanouškovskynerdovská: jak by to vypadalo, kdyby se nejslavnější Dickensovy texty odehrávaly současně a ve společném časoprostoru? Jak by dopadlo setkání siroty Olivera Twista s lichvářem Ebenezerem Scroogem či věčně opilou paní Gampovou?
Cortonová, Jarvis i Tony Jordan, hlavní scenárista seriálu Dickensian, jasně ukazují, jak lze zajímavě oživovat, připomínat a aktualizovat klasiky. Nemusíme k nim chovat nadměrnou úctu, zároveň bychom se jim ale neměli snažit za každou cenu lacině lézt do ložnic a oslizávat je národoveckými popěvky. To jsou totiž šmíry, které si velikáni nezaslouží.
Autor je bohemista.