Sebelítostivá smršť

Druhá Féerie pro jindy (Féerie pour une autre fois, 1954) není pokračováním té první (recenze v A2 č. 5/2012) – už jen proto, že Célinova próza je zde ještě méně narativní než obvykle. Obě knihy jsou spojeny spíše tematicky a metodicky. Nálet spojenců na Paříž, který se uskutečnil v noci z 21. na 22. dubna 1944, je námětem, který Louisi Ferdinandu Célinovi umožňuje rozehrát plamennou stylistickou a jazykovou smršť. Stylizuje se sice do role kronikáře (tuto polohu podtrhují četné odkazy na Plinia Staršího, který zahynul při pozorování výbuchu Vesuvu), jde ale především o svědectví o svébytném nakládání s jazykem. Ohňostroj na obloze a apokalypsa na zemi, korunovaná houpáním, klouzáním a přeléváním masy sousedů v Célinově domě, vyvolává dojem infernální lodi bláznů. Sledujeme lidstvo zmítané padajícími bombami a pohřbívané ve střepech a suti. Sám vypravěč, okolnostmi neúprosně spjatý s autorem, se z něj sice vyděluje, přesto je k němu v obou Féeriích připoután z celého svého díla patrně nejtěsněji.

Tirády kronikáře

Práce s jazykem v druhé Féerii naprosto opanovala scénu. Jak píše sám Céline, je to „féerie přehnaný barevnosti, že i neumělec jako já si říká: saprlot!“. Jeho styl je vždy smrští – směsí vysoké literární francouzštiny, mluveného jazyka, argotu, nadávek, žlučovitých výlevů, neodmyslitelných tří teček. Jeho kadence je neuvěřitelná. Vyprávění tak zůstává podřízenou složkou, která se pod proudy slov nutně ztrácí: „Povídám vám o baletkách, povídám vám o rodinách, co scházej dolů, povídám vám o Bebértovi, povídám vám o Gaveneauově avenue, jak se po ní valej ohnivý potoky, všecko vám míchám dohromady! to je vyprávění! vyznáte se v tom? Je tu souvislá nit, přísahám!… že je to tutti frutti? dobře!… ale je to přímá zkušenost, je to poctivost kronikáře!“

Célinovou mistrovskou formou jsou tirády, nezastavitelné přívaly slov, jejichž terčem může být prakticky cokoli a kdokoli. Autor je jedovatý a neúprosný, nakonec v tom je jeho síla a důvod čtenářského obdivu. Nicméně v jeho románovém díle ční obě Féerie nejen svou koncentrací na výkony autorského jazyka. Jsou také poznamenány neoddiskutovatelným selháním Célina jako hodnotitele sebe sama.

Céline je ve svém díle v podstatě moralista, byť moralista dost zvláštního ražení. Ve Fé­­erii sice ztrácí schopnost pohlédnout kriticky sám na sebe, zato se zde odhaluje samo jádro jeho pohledu na druhé: „Co se týče mužů a žen, zajímají mě jen nemocný… ostatní, co se držej na nohou, jsou samá nepravost a zloba.“ Odsudek je jednoznačný: „Lidská povaha je odporná! i já, který jsem spíš morální, kritický, pedantský, a to a ono, jsem se přistihl, že plný žluči kydám na Oktáva!“ Ovšem zda je autor morální a kritický, je dost pochybné. Ještě před válkou vydal smutně proslulé antisemitské pamflety. Ty ho v očích francouzské veřejnosti do značné míry trvale poškodily, Céline ale jako kdyby nikdy nepochopil proč. Zůstal v něm jen silný pocit nespravedlivého příkoří a nevyčerpatelný rezervoár ublíženosti, z něhož nejmocněji nabíral právě ve Féeriích. Jako by se z lidského utrpení nejvíce počítalo právě to jeho. Tirády, které nenechají na nikom nit suchou, vyhrazující soucit zvířatům (a možná nemocným a vězňům), se stávají ve světle Célinovy ublíženosti nedůvěryhodnými.

Němčourská pověst

Antisemitské pamflety před válkou a následné válečné proplouvání vodami kolaborující francouzské literární pravice měly za následek Célinův úprk s elitami vichistického režimu do nacistického Německa. Literárně tuto životní etapu zpracoval v takzvané německé trilogii Od zámku k zámku (1957, česky 1996), Sever (1960, česky 1997) a Skočná (1969, česky 1998). Tato díla jsou nicméně díky časovému odstupu daleko méně poznamenána sebelítostí, která je hlavně v první části Féerie skutečně odpudivá. Céline na knize začal pracovat ještě v dánském vězení, kde čekal na rozhodnutí o vydání do Francie. Už tehdy někteří volali po jeho smrti, ale nakonec byl in absentia odsouzen k jednomu roku vězení.

Stížnosti na pronásledování se v druhé Féerii vracejí neustále. Má pověst „němčourskou, ‚kolaborantskou‘, smrtící!“, stačí „slovo, a rozčtvrtí mě“. Stihomam a sebelítost, která nebyla jen literární figurou, představa, že mu všichni jdou po krku, poněkud kalí požitek, který z četby můžeme mít. Nejvíc empatie v celé knize věnuje Céline psu Piramovi. V Cestě do hlubin noci (1932, česky 1933) nebo Smrti na úvěr (1936, česky 1936) bychom to přijali bez potíží. Ve Féerii tomu ve světle autorových nářků nad vlastním osudem spíš neuvěříme – a vyvolává to znechucení.