Zaměřit se na akt stvoření

Do středu svých komiksů často kladete svým způsobem vyšinuté osobnosti, balancující mimo dobové konvence jakoby na zlomech dějin – ať už se jedná o adamitu Rohana ze Zahrady ve zbrani nebo o italského básníka Gabriela D’Annunzia v Černých stezkách. Co vás na těchto osobnostech tak zajímá a přitahuje?

Zajímá mě na nich samozřejmě to, čím se vymykají své době, baví mě prozkoumávat, čím a jak jsou tyto postavy zvláštní a jedinečné. Vybírám si často osoby, které nejsou ve Francii vůbec známé, popřípadě o nich víme jen velmi málo. Francouzská školní výuka dějepisu je tradičně hodně sebestředná, ale mě už od dětství zajímalo dozvídat se, co se dělo – a děje – jinde. Nepřekvapí vás asi, že třeba o adamitech ve Francii téměř nikdo neslyšel, a tuto neobeznámenost ještě prohlubuje fakt, že nám k nim chybí i bližší historický ekvivalent. Nezapomínám samozřejmě na katary, ale to bylo přece jen něco jiného. Podobným případem je paradoxně i D’Annunzio, ani on není dnes ve Francii všeobecně známý, a přitom to byl ohromný frankofil, který náš jazyk perfektně ovládal a dokonce i několik let pobýval v Paříži. Na Rohanovi i D’Annunziovi mě ale nelákala možnost předvádět nějaké biografické „životní příběhy“, spíše jsem se chtěl zaměřit na to, co vytvořili, co z nich tryskalo, vyvěralo. Ne na biografie, ale na akt stvoření.

Velkou pozornost věnujete také rozličně organizovaným a motivovaným skupinám: revolučním družinám i náboženským sektám – ať už těm středověkým nebo newageovým.

Opravdu, rád splétám příběhy nejrůznějších skupin: táboritů, adamitů, D’Annunzia a jeho revolučních druhů z městské republiky Fiume nebo třeba organizovaných makrobiotiků. Láká mě a těší vyprávět o jejich programech, idejích a činech. V komiksu – jehož výroba je časově náročná a který má mnohdy i předem daný rozsah – je ale velmi obtížné taková kolektivní vyprávění realizovat. Na podrobnější analýzu se obvykle nedostává místa. Snad v každé družině či společnosti lze ale identifikovat nějakou osobnost, která ji reprezentuje, zastupuje, anebo se z ní naopak rozličnými způsoby vymyká. Chci­li vyprávět o skupině, pomůžu si právě příběhem o tomto zástupci. Díky tomu, že z Rohana vytvořím „mluvčího adamitů“, můžu začít rozkrývat osudy celého kolektivu. Zaostření na konkrétního protagonistu ale přináší i další výhody – především to umožňuje intimnější vhled do vztahové logiky lidského společenství. Dlouhodobě mě zajímá, jakých forem a podob nabývá komunitní život, ostatně sám jsem se svými rodiči nějakou dobu v různých takových polouzavřených komunitách pobýval. Chtěl bych čtenářům zprostředkovat, jak to v komunitě funguje, jak lidé mohou nebo nemohou žít pospolu, jaké problémy z takového těsného soužití mohou vzejít a konečně jaký vliv může mít chování jednotlivce na život a směřování celé skupiny. Zajímá mě usilování o komunitní lokální utopii a také to, jak je její nedostižný ideál nevyhnutelně rozrušován právě oněmi „vyšinutými osobnostmi“, které jsou prostě příliš jiné.

Utopie neoddělitelně souvisejí se sny a téma snu a snění je pro vaši tvorbu rovněž klíčové. Opakovaně se k němu navracíte, komiksové záznamy snů či nočních můr jste komponoval do několika samostatných knih, ale snových výjevů je plná například i v češtině publikovaná Padoucnice. Jak tyto komiksové záznamy snů vznikají a co pro vás osobně znamenají? Jsou autoterapií, pomůckou pro uchování paměti, nebo prostředníkem při nalézání smyslu v pokřivené snové realitě?

Nesnažím se sny analyzovat, psychoanalýza mě vlastně nezajímá. Zpočátku mi šlo čistě o jejich záznam, bylo mi líto přicházet o ty zvláštní příběhy, které jsem ve spánku poznával a vnímal jako možná až svého druhu mikropovídky. Začal jsem si klást otázku, jak bych mohl své sny využít ve vlastní komiksové tvorbě. Uchopení snu komiksovými prostředky vnímám jako tvůrčí výzvu, kterou jsem sám sobě vytyčil a kterou se průběžně snažím naplňovat. Přistupuji ke snu bez nadměrné piety, jako k syrové hmotě, surovině čekající na opracování. Uvědomuji si ale, že je to velmi cenný materiál, obrovský zdroj obrazů, nápadů a informací, ke kterým bych za normálního stavu vědomí neměl přístup. Sny mě toho hodně naučily o komiksu i mé vlastní tvorbě – umožnily mi práci na tvarování příběhů, které současně byly mé vlastní i cizí. Komiks byl nástrojem, s jehož pomocí si ono polovičaté cizí mohu adaptací přivlastnit.

V posledních letech mnozí, zejména francouzští komiksoví tvůrci – například Lewis Trondheim – publikují tiskem či online své komiksové deníky. Nejedná se ve vašem případě o jakousi „noční obdobu“ takových svazků?

Určitě se to tak dá brát, rozdíl ale bude v kritériích výběru a kompozice. Zatímco klasické a stále populární komiksové deníky zpravidla logicky následují chronologický pořádek, mé snové knížky představují spíše komponované výbory shromažďující sny, které se společně provazují, doplňují a motivicky či jinak navzájem rozvíjejí.

Ve vašem díle se ovšem provazují i celé knihy a cykly. Na scénu se tak po letech navracejí důležité motivy a postavy, ať už vedlejší nebo ústřední: epileptický bratr z Padoucnice sehrává důležité party v komiksech Babel a Noční incidenty a tato kniha je pak skrze stejnojmenný časopis propojena i s Černými stezkami. Podobných intertextových vazeb by se ovšem našlo více. Co vás vede k jejich vytváření? Nedají vám vaše příběhy spát?

Je to přesně tak, jak říkáte, často pracuji se stejnými tématy znovu a znovu, opakuji je a rozvíjím nebo se je pokouším nahlédnout z jiných úhlů. Někdy se tyhle průběžné motivy do právě vznikajícího textu dokonce tak nějak samy propašují. Původně jsem třeba v Nočních incidentech měl být protagonistou já sám, ale jak už mě unavovalo kreslit sebe samého, rozhodl jsem se v komiksu zabít. Do děje potom přirozeně vstoupil můj bratr, který se mě rozhodl pomstít. Finální komiks je myslím mnohem zajímavější než ta původní egoističtější verze, a zároveň mě těší, že jsem takto prostřednictvím fikce mohl bratrovi dopřát život, který nikdy neměl.

Platíte za jednoho z nejvýznamnějších současných frankofonních autorů, důležité jsou ale i vaše aktivity vydavatelské a editorské: coby zakládající člen autorského nakladatelského spolku L’Association už celé čtvrtstoletí pomáháte formovat francouzskou „alternativní“ komiksovou scénu. Jak je na tom francouzský komiks dnes? Je jeho situace tak tristní, jak prohlašuje váš bývalý kolega Jean­Christophe Menu, nebo se v té záplavě „sračkového mainstreamu meče a magie“ přece jen něco rodí?

Co k tomu říct? O Jeanu­Christophovi by se dalo mluvit dlouho a nebylo by to veselé vyprávění. Asi víte, že před časem – poté, co odešel z L’Association – zkusil založit vlastní nakladatelství, které neuspělo, a možná mu z toho zůstala nepříjemná pachuť v ústech, kvůli které má tendenci posuzovat vše velmi pesimisticky. Zároveň je ale potřeba přiznat, že současná situace rozhodně není růžová. Procházíme už několik let vleklou krizí, která se dotýká i alternativního komiksu. Zajímaví autoři jsou tu s námi stále, ti naštěstí tak rychle nemizí, ale vázne nacházení nových talentů. Nemalou měrou se na tom možná podílí i fakt, že před dnešními mladými umělci se otevírá tolik příležitostí k seberealizaci, že se jednoduše některým, těm hůře schůdným a náročnějším, předem vyhnou. Svou roli zajisté hraje i móda a alternativní komiks teď možná – minimálně ve Francii – tolik v kursu není.

Občas slyšíte nějakého úspěšného mladého výtvarníka, grafika či designéra někde na vernisáži rozumovat, že komiks už je přežitý, že se v devadesátých letech vyčerpal a nemá již co nabídnout. Zkušenost mi ale říká, že když se pak seznámíte s díly těchto hrobníků komiksu, tím vyšeptalým a nudným není forma jako taková, ale spíše jimi produkovaný obsah.

V devadesátých letech nakladatelství L’Association v celoevropském kontextu otevíralo dveře novým trendům, žánrům i autorům a pouštělo se i do projektů, na které by si nikdo jiný patrně netroufl. Příkladem je antologie bezeslovných komiksů z celého světa Comix 2000, čítající dva tisíce stran. Co vás spolu s kolegy přimělo opustit tradiční vydavatelské domy a časopisecké platformy a pustit se do podnikání na vlastní pěst?

Na začátku devadesátých let byla francouzská komiksová scéna hodně stereotypní, byla svázaná léty zažitými žánry a výrobními postupy. Scenáristé a kreslíři více či méně rutinně naplňovali editorem či redaktorem formulovaná zadání a větší tvůrčí svoboda prakticky neexistovala. My jsme se spolu s kolegy pokusili nabídnout k tomuto průmyslovému přístupu alternativu – psali jsme, kreslili a vydávali autobiografie a cestopisy, komiksovou nonfiction a tak podobně. Rozsah i pojetí jsme si určovali sami, nikdo nám nemluvil do toho, co a jak jsme vyprávěli. Naším cílem bylo otevřít prostor plně autorské tvorbě, vytvořit v komiksu paralelu k „vysoké“ či „náročné“ literatuře. V tom jsme byli jiní a v tom nejspíš spočívala podstata úspěchu L’Association.

Já sám jsem ale nikdy velký experimentátor nebyl, nebylo a není mým programem inovovat komiks a pokoušet se průkopnicky zjišťovat, co ještě unese, co dokáže. Myslím, že můžu mluvit i za kolegy, když řeknu, že jsme nechtěli vyvolat revoluci, snažili jsme se jen naplno využít nabízených prostředků k poutavému vyprávění vlastních příběhů. Příběhů trochu jiných než ty, které v té době obvykle vycházely.

Jaké místo podle vás přináleží L’Association dnes? A jak se za pětadvacet let existence vašeho nakladatelství změnil francouzský komiksový svět?

Jedinečnost – naše počáteční konkurenční výhoda – už je samozřejmě pryč. Konkurence poznala, že i takto může komiks fungovat a v omezené míře třeba i vydělávat, a začala rozvíjet stejné či podobné publikační, žánrové a tematické linie jako my. Deníky a autobiografie dnes mají ve svých katalozích snad všechny nakladatelské domy. Komiks se tím demokratizoval, což je samozřejmě dobře. Alternativní komiks se do určité míry, aspoň v některých svých polohách, stal středním proudem, což s sebou ale na druhou stranu přineslo i větší kvalitativní rozkolísanost. Zdá se mi, že v poslední době vzniká i v dříve primárně nekomerčních, nestředoproudých oblastech komiksu poměrně velké množství líbivých prací, postrádajících nějakou hlubší myšlenku. Jsou krásné na pohled, ale vlastně poněkud plytké.

Nebyli tedy autoři L’Association vlastně jakýmisi adamity francouzského komiksu?

Už jsem mluvil o tom, že jsem jako malý chlapec spolu s rodiči prošel několika komunitami a na vlastní oči jsem viděl, že většinou nefungují. A přemýšlel jsem samozřejmě i o tom, proč tomu tak je a zda by to mohlo být jinak. Dlouho jsem toužil nějaké takové společenství podobně smýšlejících lidí vytvořit a spolu se svými kolegy jsme udělali vše pro to, abychom vytrvali. Ne vždy se nám zcela dařilo zažehnávat spory, ale hlavní cíl a étos snad pořád zůstává.

Na čem teď pracujete?

Chystám několik komiksů zároveň, zvykl jsem si pracovat paralelně na více projektech. Pro Gallimard připravuji jako sérii klasických čtyřiašedesátistránkových alb adaptaci Pohádek tisíce a jedné noci, brzy vyjde další soubor snů a třetím svazkem bude pokračovat i série esejisticko­historických komiksů Nejlepší nepřátelé, líčící vztahy Spojených států amerických a Blízkého východu, na níž spolupracuji s univerzitním profesorem, arabistou a bývalým diplomatem Jeanem­Pierrem Filiu. Po letech bych chtěl dokončit rozpracovaný Babel, a tedy navázat na Padoucnici a dále rozvinout bratrův příběh. Poslední projekt, kterým se teď zaobírám, je přece jen takový svého druhu experiment, který snad v něčem naváže na ony snové záznamy. Ve snaze popsat, jak funguje vyprávění obecně a vyprávění komiksem zejména, budu do komiksové formy převádět jednotlivá hesla z jednoho slavného Slovníku symbolů. Vícesvazkový výsledek si představuji jako něco vzešlého z povídek Jorge Luise Borgese. Takový komiksový vesmír, který jiní nazývají knihovnou…

Rozhovor tlumočil Libor Nenutil.