Folklor se valí z televize denně

Jaká je současná kulturní politika v Maďarsku a jak ovlivňuje tamní literární dění? Čeští čtenáři nemají s maďarským prostředím moc zkušeností a navíc je tu i jazyková bariéra.

Už samo slovní spojení kulturní politika představuje problém. Když se podíváme třeba na současnou strukturu ministerstev v Maďarsku, nic takového jako ministerstvo školství nebo ministerstvo kultury nenajdeme. Je tam Emberi erőforrások minisztériuma, což znamená Ministerstvo lidských zdrojů, a pod to spadá leccos. V čele tohoto monstra stojí Zoltán Balog, což je jinak reformovaný kněz. Pamatuji si, že když bylo před dvěma lety Maďarsko čestným hostem na Světu knihy, měl jsem pocit, že se Balog trošku stydí za to, že ještě neexistuje „kulturní fronta“ a Maďarsko se musí reprezentovat takovými lidmi, jako jsou Esterházy nebo Nádas. To je jistě trochu nadsázka, nicméně to, co se z maďarské literatury v Česku či jinde v Evropě vydává, nepatří mezi preferovanou, elitní kulturu v současném Maďarsku. Kdybychom chtěli vyjmenovat ty, kteří k této elitě náleží, našli bychom mezi nimi postavy, které patří spíš do literární historie. Například József Nyírő nebo Albert Wass, sedmihradští autoři. Není pochyb o tom, že oba měli literární nadání. První z nich však byl v posledním válečném maďarském parlamentu i v době vlády Strany šípových křížů. A ten druhý coby důstojník maďarské armády obdržel německý Železný kříž za statečnost. Dneska je najednou vytáhli a vydávají jejich knížky, pojmenovávají po nich ulice, dělají jim sochy. Byla tam vlastně ještě jedna starší postava – spisovatelka Cécile Tormayová, která patřila věkem víceméně k první generaci Nyugatu, maďarského západně orientovaného literárního časopisu. Ovšem jen věkem. Ve dvacátých letech proslula antisemitismem a otevřeně se hlásila k fašismu. Jistě i ona měla velké literární nadání. Konzervativními literárními kruhy byla dokonce nominována na Nobelovu cenu.

Z těch současných autorů – před nedávnem zemřel Péter Esterházy a teď Sándor Csoóri, který náležel ke špičce maďarských takzvaných lidových spisovatelů. Byl velmi dlouho předsedou Světového svazu Maďarů. Po něm přišli ultranacionalisté, kteří už neměli Orbánovu podporu, ale Csoóri ještě ano. I když bychom těžko hledali nějakou oficiální kulturní politiku, jsou zde různé výmluvné momenty. Zatímco třeba Esterházy neměl žádný státní pohřeb, Csoóriho považovala vláda za svého. Řekl bych, že pokud jde o literaturu, žádný významný autor, který je překládán, v podstatě není sympatizantem vlády. Dobře je to vidět například na tom, že záhy poté, co se v roce 2010 dostali orbánovci k moci, založili Maďarskou uměleckou akademii, a to přesto, že jedna taková akademie už existovala a byli v ní v podstatě všichni důležití tvůrci.

Jaký je mezi těmi akademiemi rozdíl?

V té staré byli autoři různých myšlenkových proudů. Byla málo podporovaná, ale existovala. V nové akademii je to vyloženě otázka politického vyznání. Kdo se stane akademikem, dostane navíc slušnou měsíční apanáž. Ze spisovatelů je tam jediný – Lajos Grendel. Což je tak trochu v rozporu s tím, proč si jeho díla maďarská literární obec váží. Maďarská umělecká akademie dostala obrovskou budovu na náměstí Hrdinů, bývalý Műcsarnok, tedy Palác umění. Šéfem je György Fekete, postarší architekt, který se zaměřuje na interiéry a užité umění. Mimochodem člen Křesťanské demokratické lidové strany. A vlastně je tam přece jen i jedna spisovatelka, která je známá také v Česku, totiž Anna Jókaiová. I když rozhodně nepatřila k nejvýraznějším odpůrcům minulého režimu, ostatně jí tehdy vycházely knihy, teď najednou publikuje básně i prózy, které svou dikcí připomínají dobu premoderní. To, co před sto a více lety iritovalo autory Nyugatu, ona představuje dnes: nacionalismus a klerikalismus, které byly nesnesitelné už před sto lety.

Jedna věc se ale vládě podařila – Imre Kertész. Po Nobelově ceně se odstěhoval do Berlína a dával tam až přehnaně protimaďarské rozhovory, které vyvolaly v konzervativních maďarských kruzích samozřejmě velkou nevoli. Jistě uznáte, že oboustranně muselo jít o notný kompromis, když se Kertészovi po jeho návratu z Berlína do Maďarska tatáž konzervativní strana, tentokrát už ve vládě, rozhodla udělit Řád svatého Štěpána. Což je nejvyšší možné státní vyznamenání, obnovené právě Fideszem. A on to přijal. Samozřejmě pak měl státní pohřeb za přítomnosti Orbána.

Vládnoucí kruhy a oficiální instituce tedy budují kánon z regionálních spisovatelů nebo méně významných umělců. Ostatní tvoří v alternativních, nestátních strukturách?

Jednak bych se nerad někoho dotkl zařazením do té či oné kategorie, jednak výtvarné umělce a architekty neznám zdaleka tak dobře, abych cokoli kategorického vyřkl. Navíc to jsou profese, které hodně potřebují zakázky. Je ale pravda, že třeba mezinárodně uznávaní filmaři jako István Szabó, Miklós Jancsó či Béla Tarr také nejsou členy akademie, ačkoli zakázky potřebují rovněž. Pokud jde o nakladatele, v Maďarsku přece jenom existuje několik velkých nakladatelství a literatura se tak dobře prodává, že někteří – ti lepší – se z ní uživí. Esterházy byl už za minulého režimu na volné noze a třeba i Péter Nádas byl kompletně přeložen do němčiny. Na to, jak svízelná a vyhrocená je v Maďarsku společenská a politická situace, současná literatura jen kvete. Anebo právě proto? Člověk neví, co číst dřív. Pokud jde ale o časopisy, tam je to mnohem horší. Zrovna letos zanikl Lettre internationale, u jehož založení stál mimochodem český kritik A. J. Liehm. Lettre už nikde jinde ne­­existoval a v Maďarsku byl stále. Vycházel také skvělý časopis Holmi a ten rovněž ­zanikl. Kvalitních časopisů je minimum, některé z těch regionálních však mají celostátní dosah, jako třeba Jelenkor. Ale i tyto časopisy mají problémy, protože k vydávání časopisu potřebujete peníze – sami čtenáři je neuživí.

To znamená státní podporu…

Ano, tak to je, pokud jde o literaturu. V současnosti je v Maďarsku čím dál víc podporován folklor. Mám rád kvalitní folklor, a když jednou za čas něco takového vidím, mám požitek třeba i z textů, ale ve chvíli, kdy se to na vás valí ze státní televize denně, je to hrozně protivné.

Trochu to připomíná institucionalizaci folkloru, která probíhala od padesátých let i u nás. Zdá se, že je to bezpečný způsob, jak propagovat národní cítění a nedostat se přitom do problémů.

Účel je jasný. Oficiální kulturní politika má jasný směr, i když nepřiznaný – navazuje se na období meziválečného Maďarska. Dobře je to vidět i na architektuře. Totálně vyčistili Kossuthovo náměstí s tím, že ho uvedou do podoby, jakou mělo kdysi. Nevím, kdy jste byl naposledy na Kossuthově náměstí…

Já k parlamentu chodím nerad. Ale oni to nevracejí do původního stavu, nýbrž do stavu, o kterém tvrdí, že je původní. A pak je tu ještě moderní maďarská architektura, mám na mysli národní sloh…

Myslíte asi architekta Imre Makovecze. Mimochodem, tady je zajímavá souvislost: Makovecz totiž odmítal vstoupit do té původní umělecké akademie, kde byl György Konrád, ale třeba i Anna Jókaiová a ostatní, a založil si svou vlastní soukromou uměleckou akademii. A z ní pak po Makoveczově smrti Fidesz udělal onu novou Maďarskou uměleckou akademii, která je zanesená i v ústavě. Nevím, kolik těch jeho budov jste viděl…

Občas mě některá z nich někde vyděsí. Jeho starší domy byly, řekl bych, lepší.

On byl vždycky extravagantní. Jenomže se z něj stal idol. Do svých staveb vkládal symboliku starých Maďarů, šamany, ptáka Turula a tak. Tyto mytologické prvky mají v historii Maďarska špatnou pověst. Jsou totiž velmi úzce spojené s horthyovským Maďarskem a přímo i se Stranou šípových křížů. V lidech, kteří zažili druhou světovou válku, ta vzpomínka stále žije. Tehdy existovala všelijaká pofiderní seskupení, která k mytologii odkazovala. A dnes je tu znovu poměrně velká skupina lidí, kteří bojují za to, aby bylo obnoveno to „původní“. Třeba maďarské runové písmo.