Aktivistická deprese hrozí všem

V roce 2014 jste vydal pamflet s názvem Levice, budoucnost jedné deziluze, ve kterém tvrdě kritizujete současnou socialistickou vládu. Myslíte si i dva roky poté, že François Hollande je hrobníkem francouzské sociální demokracie?

Samotný způsob vzniku této krátké knížky dobře dokumentuje vývoj událostí. Nejdříve jsem totiž publikoval v deníku Le Monde komentář pod názvem Jak socialisté přešli na pravici. Měl poměrně velký ohlas, takže mě nakladatel požádal, zda bych o tématu nenapsal knížku. Ale pár měsíců poté, co jsem ji začal psát, se mnohé z argumentů původního komentáře staly tak evidentními, že jsem se sám sebe ptal, co k tomu vlastně lze ještě dodat. Kritické myšlení má přece mimo jiné objevovat nové souvislosti. Pokud však již vše leží na stole, nemůžeme se omezit na pouhé odhalování pravdy. Nestačí jen konstatovat spoušť, kterou tato politika napáchala, je nezbytné se snažit vytvořit něco jiného.

Co má intelektuál v takové situaci dělat?

Hlavní otázka zní: Jak se lze vyhnout tomu, co nazývám depresí aktivistů? Na tento jev jsem narazil při sestavování kolektivní monografie Romové a starousedlíci s podtitulem Rasová politika na obecní úrovni, která vyšla v roce 2014. Mezi autory této monografie jsou dva novináři a také jeden bývalý komunistický zastupitel, který je dnes v důchodu a zabývá se obranou práv Romů. Když jsme začali sbírat příspěvky do knížky, zjistili jsme, že není schopen napsat svůj text, protože se nachází ve stavu naprostého vyhoření. Právě vyhoření aktivistů je jedním z nejčastějších následků selhání levice – a tato deprese hrozí úplně všem. Chtěl jsem zjistit, jak k ní dochází, a to z politického, nikoli výlučně psychologického hlediska. Není totiž způsobena jen eventuálními neúspěchy, jako třeba v případě nějakého boje proti vystěhování Romů, ke kterému nakonec přes veškeré úsilí pokaždé dojde. Je také výsledkem neschopnosti uvažovat politicky – v situaci, kdy dochází k silné politické mobilizaci. Je to obzvláště patrné, pokud jde třeba také o hospodářskou či migrační politiku.

Jak lze této depresi předejít?

Snažím se aktivisty přesvědčit, aby mysleli politicky. Je třeba vymanit se z fáze vzdoru. Vzdor je totiž něčím defenzivním, často usiluje jen o to omezit škody napáchané protistranou, a není tak v konečném důsledku pokusem o vytvoření nového světa, ale snahou zachránit, co se dá. Aktivisté bránící migranty bojují již třicet let, proher je více než vítězství, jsou unavení, mnozí z nich již odešli, ve svém úsilí nicméně pokračují. Současně se však nacházejí v paradoxní situaci, že se kvůli své aktivitě většinu času nevěnují politice. Přitom často suplují práci státu, když třeba jako dobrovolníci fungují namísto sociálních pracovníků.

Může výrazný posun současné francouzské socialistické vlády doprava otevřít nový politický prostor na levici?

To je možná ta nejdůležitější otázka: Proč posun doprava neznamená automaticky vznik nové autentické levice? Ve Francii existuje široký konsenzus od socialistů až po pravici nad ekonomickými tématy a mnoho ostatních kritických hlasů se daří sbírat Národní frontě, která je zastáncem národního státu. Co se týče imigrace, konsenzus je ještě širší a pevnější a jde od Národní fronty až po socialisty a v některých případech až po komunisty. Veřejná debata je tedy organizována tak, že pro alternativy není místo. A lidé pak demokracii věří čím dál méně. Proto také roste neúčast ve volbách a preference radikální pravice. Francouzská socialistická strana je chodící mrtvola, jejíž existence má dva neblahé důsledky. Na jedné straně brání vzniku nového prostoru nalevo a současně činí nemyslitelnou myšlenku společenské alternativy. Problém nespočívá v tom, že není tak levicová, jak bychom si přáli. Svým postojem, že alternativy neexistují, nepřímo posiluje fašistické síly.

Tady vidím jistou analogii pokusu italského premiéra Mattea Renziho vytvořit stranu národního sjednocení. Myslíte si, že prezident François Hollande sleduje podobnou strategii?

Rétorika národního sjednocení, kterou Hollande začal hojně používat po atentátech v Paříži, by tomu napovídala. Já ovšem pochybuji, že Hollande má vůbec nějakou strategii. Nemyslím si totiž, že by byl schopen destrukce a současně tvorby něčeho nového. Jak jednou řekl premiér Valls, cílem je zničit levici. V tomto ohledu je záhada, jak může vyhrát znovu volby kandidát za socialisty, který ale soustavně likviduje svůj elektorát. Podívejte se na to, co se stalo s reformou zákoníku práce. Současný prezident mohl vyřešit celou záležitost během pár týdnů, ale konflikt s odbory trvá již několikátý měsíc. Hollande si zřejmě myslí, že může zlomit odborové centrály, podobně jako to udělala Margaret Thatcherová s horníky. A je to již podruhé, co současný prezident prodlužuje společenský konflikt. Poprvé se to stalo v případě zákona týkajícího se sňatků pro všechny, kdy bylo cílem rozdělit pravici a posílit její extrémní část. Jedinou Hollandovou nadějí na znovuzvolení je totiž to, že pravice bude dostatečně rozdělena. V tom případě by se dostal do druhého kola s Marine Le Penovou a mohl by doufat, že zafunguje takzvaná barrage républicaine – republikánská hráz. To však není samozřejmé, protože pro část pravice může být Marine Le Penová přijatelnější než François ­Hollande. Současně část levice, které se současný prezident odcizil, v něm již nemusí vidět onu poslední obranu před fašismem.

Působení socialistických vlád bylo v posledních letech poznamenáno neustálým hledáním vnitřního nepřítele. Začalo to tažením premiéra Manuela Vallse proti Romům, pokračovalo hledáním teroristů a vyvrcholilo odboráři a aktivisty sociálních hnutí. Jedná se podle vás o pouhou populistickou taktiku, nebo je to symptom postkoloniálního řádu?

Mimořádný stav ještě vyostřil represivní situa­­ci, kterou nebílá část francouzského obyvatelstva dobře zná z dřívějška. Tato postkoloniální dimenze represe je vážná, ale není zdaleka nová. Novinkou je, že tento druh represe se začíná týkat i bílé části obyvatelstva, především z toho důvodu, že se hlásí k levici. Přístup, který má postkoloniální řád k nebílému obyvatelstvu, se tak začíná dotýkat i samotných Francouzů. A hranice mezi my a oni se dále rozmlžují. Současně je tu i druhá tendence, díky níž se části nebílých komunit stávají myšlenkově a kulturně bílými, či lépe dominantními.

V tom mi připadá velice symbolická postava Manuela Vallse: narodil se ve Španělsku, stal se premiérem ve Francii a v politice zastává tvrdý přístup proti migrantům. To ani v komunitách naturalizovaných Francouzů neexistuje pocit sdíleného osudu?

Manuel Valls je v tomto naprostou kopií Nicolase Sarkozyho, ačkoli Sarkozy se nějakým způsobem ke svému komplikovanému původu hlásil. Myšlenka, že Francie se musí chránit před zlým cizím, je určitým způsobem legitimizována i tím, že ji říká někdo, kdo je sám tak trochu cizincem. U Manuela Vallse je to o něco evidentnější, protože se jedná o naturalizovaného Francouze.

Jste sociolog a současně se snažíte být velice aktivní v médiích. Jaký je přístup francouzských sociologů k veřejné diskusi?

Z mé strany se jedná o volbu, kterou jsem učinil dávno: zhruba před pětadvaceti lety jsem začal psát první články do novin. Osobně si myslím, že existují téměř dva protipóly, nebo spíše ideální typy sociologů. Jedni mluví takřka výlučně k jiným sociologům, ti druzí se snaží promlouvat i ke společnosti. A mezi tím je samozřejmě mnoho odstínů. Já jsem se rozhodl, že budu psát a mluvit tak, aby to bylo přijatelné pro mé kolegy ze sociologie, ale i pro širokou veřejnost. Musím však říct, že ve srovnání s mými publikačními začátky se podmínky pro mediální intervence změnily. Před pětadvaceti lety samotný fakt, že jste vydal článek v Le Monde, vzbuzovalo odezvu. Dnes třeba články víc obíhají po internetu a sociálních sítích, ale odezva není tak strukturovaná. Tradiční média přestávají být místem, kde se formuje veřejné mínění. Ani mnozí intelektuálové už si nekupují noviny, lidé stále méně poslouchají rádiové stanice, a to především ty veřejnoprávní, jako France Inter či France Culture. Současně si spousta lidí obstarává informace jinak, například přes sociální sítě. Přináší to pro strukturaci veřejného mínění velkou změnu. Například nebílí lidé mají jen obtížný přístup do médií, která si stále uchovávají svůj bílý charakter. A protože mnozí z nich jsou vzdělaní, snaží se oslovit veřejnost jinými kanály, například skrze sociální sítě. Tím se vytváří jistá kontraveřejná sféra. Jedná se o masivní fenomén transformace veřejné sféry, kdy se původní otázka „Jak být slyšet?“ mění na „Kým chceme být slyšeni?“. Snažím se být aktivní v různých druzích médií, protože většinou oslovují jiné sociální skupiny.

Z obrazovek a stránek novin na nás neustále mluví šampioni dojmologie, polopravd a hoaxů. Co může v této situaci dělat sociolog? K expertním názorům má dnes mnoho lidí velkou nedůvěru a samotné ověřování faktů také, zdá se, nestačí.

Dnes jsem ještě skeptičtější k tomu, že by sociologové dokázali tuto věc zvrátit. Současně bych ale ani nepodceňoval, že i v tomto stavu postupného chátrání veřejné debaty existuje jistý počet lidí, pro které je důležité, že v médiích stále zní kritické hlasy poskytující nové informace a argumenty. I dnes se mi stává, že mě na ulici zastavují lidé a děkují mi za to, co jsem napsal či řekl v rádiu. Současně jsou tyto intervence v jisté míře performativní a vyžadují si určení role. Osobně se snažím ztělesňovat hlas kritické levice, která se nebojí vstoupit ani do menšinových bojů. Například je důležité nenechat kritiku rasismu jen na bedrech Arabů a černochů a ukázat, že je to stav, který je kritizován i lidmi, jichž se nemusí bezprostředně dotýkat. I proto se snažím mít rozumně konzervativní vzhled. I v případě, že by účinnost těchto intervencí byla nulová, je důležité je vést. Musí zůstat doklad toho, že ve společnosti existují i jiné názory než ty formulované osobami, které jste zmiňoval.

Francouzská sociologie byla poznamenána titánskou osobností Pierra Bourdieuho. Jeho dílo je stále živé v akademickém prostředí, ovšem ve veřejné debatě jako by zmizel jeho přístup k analýze společnosti. Podobně americké univerzity jsou centrem světového kritického myšlení, ale prezidentským kandidátem v USA se stal Donald Trump. Jak si vysvětlit tento rozkol myšlení v našich společnostech?

Na sklonku svého života Pierre Bourdieu hojně vystupoval v médiích. Navíc celá jedna generace sociologů, včetně mě samotného, se k sociologii přiblížila právě díky dílu Pierra Bourdieuho. Jako mladý student literatury jsem si přečetl jeho knihu La Distinction [Distinkce], a to rozhodlo o dalším pokračování mých studií. Absence Pierra Bourdieuho v dnešní veřejné debatě je podle mě dána dvěma okolnostmi. Prozaicky řečeno, Bourdieu zemřel a dnešní média jsou hodně závislá na fyzické přítomnosti. Bourdieu také načrtl přístup k sociologickému bádání, který v jisté míře nechává stranou některá velká témata dnešní veřejné debaty, jako jsou demokracie či rasismus. Dalším problémem je to, že jeho způsob sociologie vede v jisté míře ke stále stejným výsledkům, takže jeho nástupci nemají pocit, že by opravdu objevovali něco nového, zatímco zájem o Bourdieuho během jeho života byl dán právě jeho novátorstvím. A konečně, problematické se mi zdá i jeho skloubení bádání a angažovanosti. Bourdieu měl v tomto ohledu několik fází: střídala se u něho období intenzivního zkoumání a politické angažovanosti. To je podle mě vidět třeba na pamfletu O televizi, který je sice významný, ale nedosahuje hloubky jeho děl. Podobnou obtíž vidím i u jeho nástupců, kteří provádějí své výzkumy, často s dosti neutrálními analýzami, a vedle toho politicky intervenují, nezřídka k tématům, ke kterým se jejich vědecká činnost ani nevztahuje, což se mi zdá problematické.

Myslíte si tedy, že by se sociologové měli ve svých vstupech omezovat jen na oblast svého profesního zájmu?

Před patnácti lety jsem se aktivně zúčastnil debaty o registrovaných partnerstvích, a to mimo jiné i esejem o roli „specifického intelektuála“ u Michela Foucaulta. Toto pojetí intelektuála, který se opírá více o své partikulární znalosti než o své postavení univerzálního vykladače světa, mi bylo a stále je bližší. V případě registrovaného partnerství jsem tak vstupoval do debaty z pozice sociologa sexualit a genderových identit. Ovšem jak stárnu, i já se stávám spíše „obecným intelektuálem“ a někdy se zabývám tématy, jimž se v akademickém výzkumu přímo nevěnuji.

Podle mě je důležité, aby sociologové nespadli do dlouhé řady mediálních expertů, kteří z výšky svých titulů provádějí analýzy a nabízí ultimativní řešení. Sociologie je přece především kritické a soustavné zkoumání společnosti. I proto je sociolog ne zcela zařaditelná figura, někdo mezi komentátorem a expertem zvládajícím jistou analytickou techniku…

Souhlasím, tento přístup je však dost menšinový. Část kolegů si totiž myslí, že prostě není jejich prací vstupovat do veřejné debaty, a další část to nedělá, protože se na to necítí připravená. I já řeším, k jakému tématu se vyjádřím a jak budu vystupovat, aniž bych se zpronevěřil své akademické práci. Vedle toho je nutné vzít v úvahu samotné fungování médií: Jak si dnes novináři vybírají socio­logy, jež oslovují? Často je to tak, že už viděli nějaké jejich mediální výstupy nebo si jich všimli třeba na Twitteru. Takže i mně se stává, že po mně chtějí vyjádření například ohledně policejního násilí, ačkoli se tomuto tématu věnuji jen jako aktivista.

To je obecný problém celé kategorie novinářů, že se málo čte to, co vyjde mimo média. V konečném důsledku se vytvářejí uzavřené oběhy mediálních osobností.

Zcela jistě platí, že média odkazují především na další média. I to však může mít zajímavé důsledky. Například když něco napíšu na Twitter a na blog, stává se, že si tématu všimnou mladí prekarizovaní novináři, kteří ho pak využijí pro sepsání článku nebo reportáže. Tím se obsah dostává do oběhu a někdy může skončit i na stránkách zavedených deníků. Nakonec je tedy zásadní otázka, jak dlouho a nakolik chci tuto hru hrát.