Hodnota násilí klesá

V mnoha svých textech píšete, že současné politické elity jsou delegitimizované a nejsou schopné splnit nároky, které na ně kladou občané. Hnutí proti rozpočtovým škrtům, jejichž cílem bylo zpochybnit převažující hospodářskou politiku omezování sociálních práv, nedosáhla takřka žádných viditelných výsledků.

Nemyslím si, že je už nyní možné definitivně zhodnotit politický a společenský dopad nedávných hnutí, třeba Indignados. Důsledky jejich působení nejsou téměř nikdy okamžité. Zaměřují se na změny ve veřejném mínění, nejde jim o to dobýt Zimní palác. V krátkodobé perspektivě se výsledky mohou jevit dokonce jako kontraproduktivní, protože mohou vést k mobilizaci protistrany. Ani hnutí z roku 1968 nedosáhla společenských reforem okamžitě, ale až v delší časové perspektivě. Nepochybně však spousta hnutí přešla do jiné fáze, která není tak viditelná. Například ve Španělsku se rozvinula občanská iniciativa Mareas, které tvoří především zaměstnanci ve veřejných službách, ale také uživatelé těchto služeb. Velice často se mobilizují skrze sítě na místní úrovni, přitom ale rozšiřují debatu o nových modelech sociálního státu a občanské participace. A obdobnou transformací prošla i další hnutí proti fiskálním restrikcím.

Sociální hnutí nedokázala vybudovat společnou evropskou platformu. Kde podle vás leží kořeny tohoto neúspěchu?

Krizová léta obecně nepřejí rozvoji silných sociálních hnutí. Například největší dělnické boje se odehrály v letech konjunktury. Na rozdíl od toho, co si myslí Michael Hardt a Antonio Negri, není ani zdaleka jednoduché mobilizovat mladé prekarizované pracovníky, kteří dnes stojí v centru společenských konfliktů: často se jedná o osoby, které musí stíhat dvě, tři práce najednou, nemají vlastní místa sociální interakce, jsou vydíratelné a tak dále. Bylo by nutné vytvořit nové formy organizace těchto vrstev pracujících. Určitý vliv měl také vývoj krize, která dolehla na jednotlivé části Evropy nerovnoměrně: zatímco v Německu je historicky nejnižší míra nezaměstnanosti, na jihu Evropy je situace zcela opačná. Ačkoli je mi vzdálený zjednodušující materialistický přístup, odlišné materiální a sociální podmínky vzájemnou koordinaci zrovna neulehčily, jak ukazuje i příklad Dne evropské mobilizace 15. října minulého roku, kterého se téměř neúčastnily severské země.

Jak sociální hnutí v tomto ohledu ovlivnil přístup hlavních levicových stran?

Mezi sociálními hnutími a levicovými stranami vždy existovaly třecí plochy, nicméně v minulosti levicové strany dokázaly využít sociálních iniciativ k obohacení svých programů či v boji s politickými protivníky. V posledních letech se však kanály komunikace mezi sociálními hnutími a stranami úplně uzavřely, a to mnohdy kvůli tomu, že strany, které o sobě tvrdí, že jsou středo­levicové, fakticky vedou zcela středovou politiku a věnují jen malou pozornost sociálním problémům a mnohdy i občanským právům. Pro hnutí je vždy obtížnější vést úspěšnou mobilizaci, když chybí komunikace s politickými stranami. Jeden z mála případů, kdy hnutí přímo ovlivnila i politický systém, je řecká Syriza. Nicméně model Syrizy se neopakoval a pravděpodobně ani opakovatelný není. Odpor proti fiskálním restrikcím mohl posílit netradiční politické formace, jakými jsou italské Hnutí pěti hvězd, jehož program je silně levicový, či nové levicové strany ve Španělsku a Portugalsku.

Určitý problém asi také spočívá v tom, že si hnutí nedokázala vybojovat prostor mezi technokratickou koncepcí evropské integrace, kterou sdílí většina evropských politických uskupení, a reakčním euroskepticismem, jenž je vlastní pravicovým silám. Je evropská integrace zdola stále jednou z priorit hnutí?

Ve srovnání s Hnutím za globální spravedlnost [Global Justice Movement] ze začátku století se iniciativa proti fiskálním restrikcím nachází v odlišné pozici. Díky sociologickým výzkumům skupin aktivních v Evropských sociálních fórech můžeme říct, že výrazná většina tehdejších účastníků se nedefinovala ani jako eurooptimistická či euroskeptická, ale jako eurokritická. Hlavním cílem tehdejších hnutí byla reforma evropských institucí. Dnes lze tuto pozici zastávat jen s velkými obtížemi, protože nedůvěra vůči evropským institucím je opravdu výrazná. A nejen to, stále více lidí si myslí, že jsou tyto instituce vlastně irelevantní, protože v Evropské unii vládne Německo. Evropské instituce navíc prokázaly ve vztazích se zeměmi v krizi takovou míru cynismu, jaká musela vyvolat velice pesimistický pohled na evropskou integraci. I proto je stále patrnější snaha o vytvoření vlastních míst autonomie – to je patrně inspirace zapatisty. Ale opravdu nevím, nakolik lze uplatnit zapatistickou zkušenost v Evropě.

Ústřední mobilizační narativ, jímž je domnělý střet devadesáti devíti procent lidu s jedním procentem elit, je často je kritizován. Jedná se o populismus?

Termín populismus, podobně jako třeba terorismus, lze jen stěží přesně vymezit. V sociálních vědách bývá používán k analýze určitých specifických politických fenoménů, jako je třeba argentinský peronismus, jež se vyznačovaly několika společnými rysy, například popřením třídních rozdílů, ústřední pozicí sporu mezi lidem a elitami či silným nacionalismem. V hnutí proti fiskálním restrikcím mohou být některé podobné prvky přítomné, ale současně tu máme mnoho odlišností, například chybí nacionalismus. Myslím si navíc, že v něčem navazují na Hnutí za globální spravedlnost, které se snažilo vytvořit síť i mezi velice odlišnými aktéry a samo sebe definovalo jako platformu různých menšin. Jeho hlavním cílem nebylo vytvoření jednoty, ale sítě, což je podle mě charakteris­tické i pro současná hnutí, která mají ambici propojovat odlišnosti.

Daří se však těmto hnutím onu deklarovanou horizontální rovinu praktikovat?

Do určité míry můžeme brát plnou horizontalitu jako utopický cíl. Tato hnutí nicméně dokázala účinně reagovat na koncentraci moci, například ze strany moderátorů diskusních a pracovních skupin. Tento důraz na horizontalitu, který ve velké míře pochází ze zkušenosti sociálních fór, umožnil vytvořit kvalitativně odlišnou dynamiku ve skupinách a na schůzích. Je inkluzní, zakládá se na vzájemné toleranci a velice otevřeném přístupu k odlišnostem.

Aktivity sociálních hnutí jsou v médiích často zobrazovány jako singulární společenské události. Jednou jsou na scéně alterglobalisté, pak ekologové a dnes třeba Acampad@s. Mají podle vás schopnost sedimentovat a předávat dál své vědomosti a zkušenosti?

Sociální hnutí se stávají na určitou dobu viditelná a následně opět upadají do mediální neviditelnosti. Nicméně ve společnosti za sebou nechávají praktické zkušenosti, které mohou využít následující generace. Každé hnutí za sebou zanechává generaci aktivistů, kteří se mohou sice dočasně stáhnout do svého osobního života, ale ve vhodnou chvíli mohou reaktivovat nabyté zkušenosti.

S výjimkou Řecka se hnutí proti rozpočtovým škrtům vyznačují nenásilnými formami kolektivní akce. Jak ukazuje vývoj v Baskicku v posledních měsících, v Evropě mizí poslední organizace ozbrojeného boje a také maskovaní demonstranti se zdají být okrajovou součástí protestů. Vypadlo politické násilí z repertoáru kolektivních akcí sociálních hnutí?

Dá se říct, že drtivá většina levicových hnutí v Evropě používá jedině nenásilné formy kolektivní akce. Některé nejradikálnější formy politického násilí, obvyklé pro sedmdesátá léta v Německu či Itálii, byly už dříve marginalizovány uvnitř samotného hnutí. Násilí vyvíjené maskovanými skupinami je často symbolické a předchází se fyzické újmě přítomných osob. Nicméně vždy je tu možnost eskalace násilí ze strany státu – jak ukazují příklady posledních protestů na Ukrajině a částečně i během arabského jara, které se vyznačovaly vyšší mírou obranného násilí než například protesty, jež proběhly střední a východní Evropou v roce 1989.

Je vytlačení politického násilí na okraj repertoáru kolektivních akcí západních sociálních hnutí spíše reakcí na postupy represivních orgánů, nebo jde o důsledek vnitřních ideologických změn?

Myslím si, že vztah současných sociálních hnutí k politickému násilí vychází ze zkušeností z minulosti. Politické násilí bylo v mnoha ohledech podrobeno silné kritice. Jednak ve velké míře selhalo jako prostředek mobilizace a nedosáhlo kýžených cílů. Hodně zkušeností z Latinské Ameriky či Evropy ukazuje, že násilí vyvolává ostrou represi ze strany státu. To pak často vede k vnitřní transformaci hnutí a k jejich militarizaci, která má za důsledek vyloučení slabších skupin protestujících, kteří nejsou například ochotni riskovat střety s policií. Ovšem vedle tohoto strategického a pragmatického přístupu hnutí přijala i silnou normativní orientaci na nenásilí. Toto hledisko vychází z premisy, že výkon politického násilí vede k takovým vnitřním transformacím sociálního hnutí, které jsou v rozporu s jeho cíli – například k silné hierarchizaci a omezení vnitřní demokracie. Jak ukazují příklady Indignados ve Španělsku či v Řecku, pro současná hnutí je čím dál důležitější normativní hodnota jejich akcí – aby prostředky byly v souladu s cíli. Jen tak lze přesvědčit další sociální aktéry.

Nevede však marginalizace politického násilí ke krizi radikálních skupin sociálních hnutí? Přece jen úsilí za zásadní změnu světa bylo v posledních dvou stoletích spojeno nejen s teoretickou reflexí, ale také s praktickými projevy ozbrojeného boje.

Vztah k politickému násilí se většinou omezuje na teoretické debaty o povaze nenásilí. V tomto ohledu mají určitou váhu i generační faktory, protože téměř všichni příslušníci mladší generace aktivistů schvalují a praktikují výhradně nenásilné formy kolektivních akcí.

Politické násilí přesto neodchází úplně ze scény. Často k němu ale sahají aktéři, jejichž kolektivní identita není organizována kolem určité vize světa či politické ideologie. Jde například o akce některých radikalizovaných fotbalových fanoušků.

Tyto skupiny někdy vstupují do styku se sociálními hnutími, což se často neobejde bez napětí ohledně formy kolektivních akcí. Stačí si například vzpomenout na arabské jaro, kdy skupiny fotbalových hooligans přispěly k ochraně demonstrací před násilím ze strany státních složek. Zajímavou formou politického násilí jsou pouliční nepokoje, ke kterým došlo i v dost nečekaných končinách Evropy, například v Oslu. Historické průzkumy ukazují, že pouliční nepokoje vznikaly nejen kvůli materiálnímu nedostatku, ale také kvůli pocitu nespravedlnosti. To je patrné i dnes. Například řada povstání ve francouzských předměstích vypukla po problematických a násilných zásazích policie. Obvykle býváme svědky projevů ritualizovaného násilí, jež nedosahuje extrémní intenzity – jen zcela výjimečně při nepokojích dochází k vraždám. Jedná se tak o reakce, které mají určitou schopnost vytvořit nové předpoklady k vyjednávání. Zvýšený nátlak nezřídka vede ke zvýšení pozornosti vůči územím, kde k nepokojům došlo, nebo i investicím do nich.

Nedochází k přesunu politického násilí do kyberprostoru? Například akce hackerů mají často za účel sabotovat či znemožnit aktivity protivníka…

Byla bych opatrná s přílišným rozšířením sé­mantického významu slova násilí. Prakticky všechna hnutí vyvíjejí akce, jejichž cílem je způsobit škody protivníkovi. Například okupace továrny či stávka má často podobné důsledky jako některé radikální či ilegální aktivity v kyberprostoru. Nemluvila bych ale o násilí, protože fyzické násilí vede k úplně odlišné dynamice sociálních interakcí.

V minulosti byla sociální hnutí také místem silné teoretické reflexe a tvorby sociologického vědomí. Mám na mysli například italskou „conricercu“, radikální angažovaný sociologický výzkum vedený samotnými účastníky jednotlivých hnutí.

V současných sociálních hnutích jsou stále přítomné zkušenosti, které bychom mohli označit za vylepšenou conricercu. A myslím si, že tomu tak bude i v budoucnosti, protože těchto hnutí se stále více účastní členové prekarizovaného kognitariátu, kteří jsou aktivní na univerzitách a ve školství obecně, v kreativních profesích či v žurnalistice, a ti pak často vedou vlastní angažované výzkumy a bádání. Přístup k výzkumu u některých členů sociálních hnutí lze naopak označit za téměř novopozitivistický – provází ho totiž víra, že jen nezkreslené poznání povede k dobrému řešení problémů. Dalším zajímavým případem jsou místní inicia­tivy, které zpravidla protestují proti výstavbě velkých infrastrukturálních projektů. Zúčastnění občané se hned od začátku stávají badateli proto, aby pochopili údaje, souvislosti a dopady dané investice. A to je myslím velice přínosné pro demokratizaci odborné reflexe.