Od Stendhala k Leninovi - antikvární redukce

Být realistou je možná totéž jako se dosti nepříjemně mýlit. Dějiny realismu mohou být zároveň i dějinami omylu; o tom svědčí už například stať Émila Zoly přetištěná v malé antologii Manifesty francouzských realistů XIX. a XX. století, uspořádané Janem Otokarem Fi­­scherem a vydané coby opěrný sloup budoucím sorelovým koncepcím. Řemeslně zdatný Zola už ve své době rozčiloval kritiky, když trval na přísně mechanickém chápání estetiky a apeloval na autory realistických románů: „Líčíte­li život, vizte ho především tak, jak je, a přesně ho vystihněte.“ Jak život je? Je život k vidění? Odkrývá se život, anebo spíš zatajuje? Takové otázky Zola nemanifestuje, Zola jede deterministické bomby.

V témže svazku stojí za pozornost autorská předmluva k románu bratří Goncourtů Germinie Lacerteuxová. Jde vlastně o takové krátké proletářské extempore, jehož motivací mohla být snaha o společenskou transformaci, stejně jako potřeba přiživit se na brakové literatuře. Bavíte se nad četbou dobrodružnou, utěšující nebo necudnou? Ano? Pojďte si tedy s námi vyzkoušet, že stejné účinky vyvolá i román pro „spodní třídy“; ostatně pokud mají spodní třídy na něco právo, pak je to především literární dílo! Dílo naplněné lidským utrpením, dílo, které navádí k dobročinnosti, a jeho účinky jsou tedy veskrze humanitní, tedy ozdravné.

Jak to nakonec dopadlo se Zolou anebo s Goncourtovými, víme dnes docela dobře. Jejich romány nikdy nepřekonaly fázi, kterou bychom snad mohli nazvat vkusnou mírou žánru. Vzhledem ke skutečnosti, že tu mluvíme o naturalismu, nejde o žádné lichotivé hodnocení.

Že ale i v jejich případě šlo stále ještě o umělecké dílo, třebaže stvořené jakousi brakovou, sociologické poučky beletrizující metodou, o artefakt zrcadlící ideál všeobecného pokroku, je zřejmé z manifestu Romaina Rollanda. Ten se ve třicátých letech, jsa Maximem Gorkým označen za opravdového inženýra lidských duší, dovolává Leninovy kritiky Lva N. Tolstého, který „geniálně obžaloval lži a zločiny společenského stavu, z čehož již sama tato kritika je výzvou k revoluci (…), ale tváří v tvář revolučnímu činu, který byl přece nutným následkem, se revoluci vzpírá s hrůzou, hněvem a praví: Ne!“. „A tu se právě inteligence mistra činu, jakým je Lenin,“ píše Rolland, „staví radikálně proti jejich inteligenci (…) a je nikoli balvanem ve zkamenělém a nelidském smyslu, nýbrž tokem života.“ Romain Rolland, emancipovaný autor, toužebně vyhlíží za horizont krajiny spálené válkou a občas se zklidní indickou filosofickou tradicí. Vůdce ruské revoluce jej přitáhne zpět k zemi a nabídne jasný cíl.

Po dalších sto letech, v soustavném úsilí o humánní a solidární společnost, k jejímuž ustavení údajně kritickorealistické umění přispělo více než kterékoli jiné, se nemůžeme nezeptat: Chtěli jste realismus? Odpověď nepotěší: Tady ho máte v celé jeho síle; zrodil se z béčkového čtiva, vykvetl v slzách služek, a že se dobře prodával, časem si nakladl jisté politické nároky. Po staleté kultivaci jeho románového média a v nových, utužených poměrech se posléze stal nástrojem k jedině správnému výkladu skutečnosti. Chtěli jste realismus? Namísto skutečnosti překlopené do uměleckého díla se vám nakonec dostalo pseudorealistického žvástu o spořivém jihočeském sedláku, nezlomném vysočinském partyzánu bojujícím proti fašismu nebo o váhavém kapitánu Roščinovi, jenž se po dlouhém váhání přece jen rozhodne pro stranu věčného dobra.

Nechat se zmanifestovat Rollandem, skončil bych s realismem asi jednou provždy. Listuji radši zpět a v prvních kapitolách téhle nešťastné knihy čtu, co o metodě soudil Stendhal. Ten v textu Racine a Shakespeare tvrdí, že je třeba dát našim současníkům přesně ten druh tragédie, jaký potřebují, po němž se však neodvažují volat…