Epos postrádající kouzlo

Americké studio Laika natáčí loutkové filmy animované tradičním způsobem snímání „po okénku“ na takové úrovni, že jsou od soudobých počítačem rozhýbaných rodinných velkofilmů takřka k nerozeznání. O trhavosti, půvabných „nedokonalostech“ ruční práce nebo technologických limitech nemůže být řeč. Své řemeslo dotáhli zdejší animátoři, osvětlovači, řezbáři, kameramani a jiní filmoví inženýři k absolutní dokonalosti. Tím připravili loutkový film o pověst archaické a okrajové zábavy pro návštěvníky artových kin a festivalů a postavili Laiku po bok společnostem, jako jsou Disney nebo Pixar. I přes nominace všech svých děl na Oscara se ale studio zatím žádnou zlatou soškou pochlubit nemůže a stejně tak, na rozdíl od svých konkurentů, nemá ani miliardové tržby, jakkoli jeho snímky rozhodně nejsou prodělečné.

Temné příběhy loutek

Protože příčinou relativního neúspěchu ne­­ní technologie ani výtvarná stránka, která je u Laiky tradičně velmi propracovaná, je třeba hledat slabiny ve vypravěčství. Tvůrcům ze studia Laika je nutno přiznat snahu o vlastní cestu a originální náměty. Debut Koralína a svět za tajnými dveřmi (Coraline, 2009) byl adaptací knihy Neila Gaimana a klidně by se dal popsat jako pohádkový horor. Následoval snímek Norman a duchové (ParaNorman, 2012), příběh o chlapci, který vidí duchy a pomáhá jim. Tento film, odehrávající se v osmdesátých letech minulého století se všemi tehdejšími popkulturními výdobytky, také pracoval s hororovými prvky a do rodinné zábavy je přimíchával spolu s poetikou sitcomu a parodií. Tajemno a temnota sehrály svou roli i ve třetím filmu, nazvaném Škatuláci (Boxtrolls, 2014), kde jsou sirotci ve viktoriánské Anglii zachráněni nečekaně sympatickými krabicovitými tvory z podzemí.

V případě letošní novinky Kubo a kouzelný meč se scenáristé Marc Haimes a Chris Butler vydali pro inspiraci zatím nejdál a svou zálibu v lehce strašidelných příbězích zasadili do starého Japonska – patrně ve snaze stvořit nový epický mýtus. Zároveň však chtěli vyprávět příběh založený na komplikovaném rodinném vztahu, který by byl blízký srdcím dětí i rodičů, a ještě do druhého plánu zapracovat tezi o tom, jak velmi důležité jsou pro nás, tedy pro lidstvo, právě příběhy. Propojit všechny tyto obdivuhodné ambice se bohužel podařilo jen částečně. Naopak se zdá, jako by tvůrci z Laiky ve svém doposud nejdelším snímku pozapomněli na tempo a dynamiku.

To, co zprvu znělo jako bohatý a pestrý námět, se tak snadno mění v poněkud statický film, plný zbytečně natažených dialogů, které jsou monotónně přerušovány generickými akčními scénami, jímž chybí napětí. Oslnění výtvarným zpracováním loutek – například obřím kostlivcem se ­svítícíma ­očima nebo dračím japonským bohem – samo o sobě nestačí.

Nespojitá zastavení

Kubo a kouzelný meč vypráví o chlapci, kterého jeho nebeský děd, jakýsi měsíční bůžek, připravil o oko, protože chlapcovým otcem byl člověk, navíc mocný samuraj, který ohrožoval nebeské bytosti. Blouznící matka, donedávna taktéž nadpřirozená, ukrývá Kuba před nocí, aby ho její otec a dvě sestry nemohli najít. Kubo chodí ven jen přes den a za pomoci kouzelného šamisenu a oživlých skládanek origami vypráví vesničanům pohádky o svém chrabrém otci a jeho soubojích. Je jasné, že se nemůže skrývat dlouho, a tak je brzy donucen vydat se na dobrodružnou cestu, při níž má získat tři kouzelné artefakty – meč, brnění a přilbici, s jejichž pomocí by mohl svého děda vyzvat na souboj a třeba i nějakým tajuplným způsobem získat zpět svého mrtvého otce.

Ačkoli ale scénář, v němž Kuba provází starostlivá bojovná opice a legrační broukovitý samuraj s vymazanou pamětí, obsahuje všechny ingredience, z nichž se stavějí epické příběhy, dílu chybí tah a figurám životnost, kterou by si mohly diváka získat. Rodičovské dialogy a poučky jsou sice trefné, ale v momentech familiérních hádek a vtípků ztrácí film potřebné epické měřítko. Celkově se dá říct, že se režiséru Trevisi Knightovi nepodařilo vytvořit dostatečně soudržný film – Kubo a kouzelný meč nepůsobí jako jedno velké putování, ale spíše jako série nespojitých zastavení, při nichž se opakují motivy, ale také dochází k podivným charakterovým proměnám snad všech hlavních figur, vyjma samotného Kuba. Nečekané metamorfózy postav, docela běžné v japonském anime, jsou opodstatněny jen zpola a pouhou inspirací asijskou kulturou je nelze obhájit. Japonský vliv se totiž omezuje na výtvarné pojetí, motiv origami a tematiku velmi zjednodušené samurajské tradice. Děj pak působí kostrbatě, nahodile a svět, v němž Kubo žije, ztrácí na uvěřitelnosti, neboť je v něm možné zdánlivě cokoli.

Síla intimity

Studio Laika sice nedokáže natočit formálně nedokonalý film, ale v kanalizaci starého Londýna, v ospalém americkém městečku osmdesátých let nebo ve chmurném domě za tajnými dveřmi, kde se dětem přišívají místo očí knoflíky, se dokáže pohybovat s větší jistotou – tyto zdánlivě malé prostory a intimní příběhy pak úspěšně převádí do epických rozměrů. Pokus o nový japonský epos sice nabízí řadu velkolepých záběrů, jakými jsou vzdouvající se vlny rozbouřeného oceánu či okouzlující posílání lampionů po řece, nebo krásně animovaných scén, k nimž patří třeba ty s tančícími a bojujícími origami, v konkurenci tak scenáristicky prokomponovaných snímků, jako je Disneyho Zootropolis (2016), ale nedokáže obstát. Přes všechny tyto výhrady nicméně platí, že Laika stále přináší na trh s masovou zábavou více vkusu a nadšení pro hru než většina konkurence a její filmy i nadále rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v současné animaci vzniká.

Autor je filmový publicista.