V polovině září se v pařížském Théâtre des Bouffes du Nord sešli tři významní baviči Francie k vážné diskusi o své těžké profesi. Nemůže nebýt těžká v zemi postižené v krátké době třemi masivními teroristickými útoky. Jen Christophe Alévêque ostře nesouhlasil. Pobavit lidi je prý dnes naopak lehké: „Stačí říct jediné slovo – levice – a lidé se smějí!“ A hlediště rozesmál. Když pak po chvíli znovu znenadání vykřikl: „Levice!“, diváci se už smáli v hlubokém předklonu, smáli se až k slzám, až do bezvědomí. Znamení doby?
Není útěchou, že po katastrofálním pětiletí vlády socialistického prezidenta Françoise Hollanda jde možná o francouzskou zvláštnost. Přehlédnemeli panoramaticky Evropu, snad všude se dlouhodobě etablovaná levice dožívá úpadku. Anebo aspoň vnitřního pnutí v důsledku dilemat, která před levici odkojenou blairismem staví stýkání a potýkání s novými subjekty „radikální levice“ či populistické ultrapravice. Slzy smíchu či žalu se na zavedenou levici lepí všude a takřka automaticky.
Vidíme to i u nás, kde v říjnových volbách porazil v krajích sociální demokraty Bohuslava Sobotky multimiliardář Andrej Babiš. Vicepremiér pokořil premiéra, přestože ten dokázal naplnit většinu svého programu a objektivně zlepšit sociální situaci lidí – bohužel s pomocí téhož multimiliardáře, z jehož kumulované moci ekonomické a politické kdekdo apartně omdlévá a jehož kýžená porážka se měla odehrát v bezmála saddámovské „matce všech bitev“ za tu správnou demokracii. I komunisté přestali být úspěšnými lovci nespokojených lidí. Nevyužili svých disciplinovaných voličských úderek ke sběru protestních hlasů, které jim – vedle národovecky xenofobního hoteliéra s ryze českým jménem Okamura – vyfoukl týž vládní multimiliardář. Babiš vyudil levici v komíně a napřesrok se ji očividně chystá pojíst s křenem a hořčicí. Šklebem klauna do tváře levice byly už jenom – v nejateističtější zemi Evropy – oslnivé zisky Bělobrádkových křesťansky nezdolných a rovněž vládnoucích lidovců.
Působivější estrádu si lze jenom stěží představit. Ale s pouhým nárysem této konstelace k popukání se postižené levicové subjekty nespokojily a vrcholné skeče si nechaly až do doby po uzavření volebních místností. Předseda ČSSD zavelel k boji za získání hlasů ve velkých městech, a sice prostřednictvím témat životního prostředí či kultury. Inu, města jsou zaprášenější a divadly či literárními kavárnami zastavěnější než méně znečištěný, zemitý a levicový venkov. A tak je třeba vpadnout do měst mezi zelené či modré liberály a proniknout tam s tématy – řekl Sobotka – „virtuálního prostoru, kde se pohybuje mladá generace“. A uzavřel: „Nemůžeme zůstávat jen klasickou stranou zaměřenou na sociální témata.“ Jenže ten „virtuální prostor“ není jen digitální, ale i ideový, ideologický. Chystají se sociální demokraté v boji o přežití „měšťáckou“ ideologii konfrontovat, nebo přejímat? Co přesně znamená slůvko „jen“ u klasické strany, která se zaměřuje (jen?) na sociální témata?
V této souvislosti zazněla jako zlověstná ozvěna slova senátorského kandidáta ČSSD a Strany zelených v Praze 6, filosofa Václava Bělohradského: že sociální demokracie je „příliš archaická strana, příliš se obrací k seniorům, nespokojeným, neúspěšným“. Nevím, jak tu větu filosof myslel. Zda vidí v „pokrokových městských liberálech“ masu moderního proletariátu, který to o sobě dosud neví, ačkoli byl vržen do závislého postavení na velkém kapitálu a státu výměnou za mzdu či plat. Důležitější je, jak Bělohradského slova vyzněla: jako přitakání těm skutečně spokojeným a úspěšným, jichž se v příkře stratifikované společnosti reálně nachází vždycky jen hrstka. A jako nový hod věrtele ideologického písku do očí všem, kdož upadli do reality virtuální, ne vždy jen digitalizované. Všem, kdož jsou zase spokojeni se „Čtením pro služky“ ze zadních stran starých novin, kde se panstvo zakoukávalo do chudých děv a zvalo je do svých zlatých kočárů. Levice? Smích!
Předseda KSČM Vojtěch Filip tento asociální prvek vskutku archaických ideologií dramaticky dotáhl nedostižným povolebním skečem o znovuzavedení trestného činu příživnictví. Ať si nikdo nemyslí, že se Filip vytasil s ustanovením minulého režimu proti těm, kteří se „soustavně vyhýbají poctivé práci“ (trestní zákony z let 1955, 1961, 1965). V tehdejší nevýkonné ekonomice sociálním roštem nemusel nutně propadnout nikdo. Napořád se lomilo rukama, že „nejsou lidi“, a proto se také disidenti mohli zaměstnat v kotelnách, ba i v Národní knihovně. Šéf komunistů v dnešní konkurenční ekonomice s ostrým pracovním trhem, jenž domácnosti dělí na dospělce živitele a dospělce „parazitní“, musel myslet spíš staré Rakousko, v jehož trestním zákoníku stálo: „Kdo bez zaměstnání a práce se potuluje nemoha prokázati, že má prostředky ku své výživě nebo že jich poctivě nabýti hledí, budiž potrestán jako tulák. Trestem jest tuhé vězení od jednoho až do tří měsíců.“ Vlastně byl Habsburk laskavější než Vojtěch Filip – v domácnostech po „příživnících“ čmuchat nemínil.
Levice? Smích v hlubokém předklonu, smích až k slzám, až do bezvědomí.
Autor je politický komentátor.