Nautické motivy provázejí literaturu již od počátku. Mytičtí hrdinové, počínaje Gilgamešem, jsou především zdatnými mořeplavci. Pojetí plavby a chápání mořské krajiny se ovšem podílí na utváření paměti, (sebe)poznání a identity i v literatuře moderní.
Voda člověku odpradávna nastavuje zrcadlo své hladiny. V literárních dílech pak zejména moře vstupuje do mnoha příběhů dotýkajících se povahy lidského bytí. Děje se tak i ve dvou antických mýtech, jež hrdinovu cestu sebepoznání zpodobňují jako plavbu na moři – v Homérově Odysseii a Vergiliově Aeneidě. V každém z eposů vystupuje moře či mořská krajina jiným způsobem.
Odysseovy návraty
V Odysseově příběhu lze mořský živel chápat téměř jako jednu z postav. Mohutný veletok Ókeanos se valí okolo pevniny a drží hrdinu ve svém sevření, loď se jeví jen jako pouhá křehká skořápka. Nejednou Ókeanos strhává Odyssea svými proudy do sféry zapomnění a brání mu v návratu do vlasti, kde má být konečně rozpoznán jako ithacký král. Hrdina Odysseus se tak nerodí najednou, nýbrž ve svých mnohých návratech. Vždy o krok blíže domovu se vrací na scénu a postupně se vpisuje do paměti – podobně jako se vzpomínka na hrdiny neustále připomíná ve zpěvech rapsódů. Takový je úděl osudem štvaného Odyssea, dokud se nevymaní z Ókeanova vlivu, nezbaví se hrozby smrti v zapomnění: „Širým zas půjdu světem, děl věštec,/v pravici nesa veslo, bez konce půjdu zas,/ až přijdu k lidem, kteří neznají moře/ a nesolí pokrmů solí. (…) Až potkám muže, který mi řekne,/ že nesu lopatu na plecích svých,/zarazím do země veslo a skolím v oběť mocnému vládci Poseidáónovi/ berana, býka a kance, tři ploditele./ Pak vrátím se domů, zapálím oběti svaté/ všem bohům sídlícím na nebi širém/ a stihne mě smrt, ne na siném moři:/ z klidného starce sejme života tíži/ uprostřed šťastného lidu a přijme mne ve svůj klín./ Tak pravil věštec.“
Ve Vergiliově Aeneidě plavba na moři působí spíše jako určitá linie soudržnosti, která v jeden celek pojí roztroušené prvky známého světa a dává jim řád. Aeneova cesta mapuje prostor, a to nejen geograficky, při své plavbě mořskou krajinou Středozemí hrdina buduje kulturní paměť nového národa. Veškerá dobrodružství a prodělané útrapy nacházejí svůj smysl v nadosobním řádu společenství, zakládají jeho hodnoty. Moře, dmýcháno hněvem bohyně Juno, se stává nástrojem božské věštby. Teprve když hrdina přijímá svůj osud, nachází oporu ve své lodi a živly se postupně zklidňují. Proto když se Aeneás konečně blíží k břehům Itálie, „větřík fouká v noc, jest pomocna stříbrná lúna,/ lijíc třesavý třpyt, jímž klidné moře se jiskří“. Vergiliova nautická obraznost odkazuje k pozdějšímu křesťanskému schématu. Prostor lodi symbolizuje bezpečí víry, zatímco pochybnost zvedá vlny na klidné hladině. Hříšníci se v bouři kácejí do rozbouřených vod a tonou pod tíží svého provinění.
Plavba na moři novověku
I do novověku vplouvá člověk na lodi. Vždyť jeho dějiny se začínají počítat s vrcholem éry zámořských plaveb, tedy s objevem Ameriky, či snad trochu symbolicky s vynálezem knihtisku. Loď se – alespoň nakrátko – stává symbolem politické moci, bohatství a vlivu, její pohyb po mořské hladině je pohybem přepisování tradičních hodnot a kultur.
Scénu lodi zmítající se v bouři do druhého vydání Labyrintu světa a ráje srdce (1663) po svém pobytu v Anglii přidal i Jan Amos Komenský. S typickou ironií líčí nenasytnost člověka, který se zas a znovu vrhá do rozbouřených vln moře a riskuje život, jen aby si zajistil statky a zisk. To „ani hovado nečiní, člověk ovšem, přednější věc v sobě maje, duši, té by zisků a rozkoši hledati měl“. V duševní zisky pak proměňuje potenciál zámořských plaveb ve filosofickém spisu Via lucis (Cesta světla, 1668). Loď se stává technickým prostředkem dosažení panharmonie, již chápe jako „klíč k odemykání lidských smyslů“, poznání „principů přírody, Písma a všeho lidského vědění“. Navrhuje vytvořit síť akademií, které by byly budovány na nejdůležitějších světových uzlech námořní dopravy, v jeho mysli se rodí představa směny univerzální paměti lidstva. Neobvyklým způsobem se zde spojuje tradiční křesťanská metaforika se soudobým pokrokem ve vědění: loď odkazuje na obraz Noemovy archy coby bezpečné schrány univerzálního vědění a paměti lidstva, ale také symbolizuje expanzi jedné kultury a jejího vidění světa.
Takto jednoznačně pozitivní vnímání plavby na moři se v dějinách nautické obraznosti jeví jako poměrně ojedinělé. Děsivý obraz ztroskotání pronásledoval člověka přece jen s větší intenzitou, než jak se jeví v podání Komenského. Vzpomeňme například Géricaultův známý obraz Vor Medúzy (1817–1818), jenž dokumentuje skutečnou tragickou událost ztroskotání lodi a zápas o holé životy na pokraji šílenství. S příchodem romantismu se tak zejména ve výtvarném umění (rozbouřená) mořská krajina ustavuje jako jeden ze základních motivů vznešeného, tedy složky zachycující velkolepost, krásu a současně hrozivou sílu přírody, v níž se zrcadlí Bůh. Coleridgeův starý námořník (Píseň o starém námořníkovi, 1798) prožívá na moři celé spektrum utrpení, od svírajícího chladu až po spalující žár tropů. Skrze jeho mukami zkreslené vidění se do krajiny moře otiskuje jeho vnitřní svár, odraz vlastní viny. Jeho kletba mizí až ve chvíli, kdy pozvedá zrak k hvězdnému nebi a se zbožným údivem si uvědomuje, že jejich září je prosvícená i hladina moře: „Mořské hady jsem uviděl,/ kde končil lodní stín./ Když ve svých drahách zářivých/ se zvedli, trysklo světlo z nich/ přísvitem bělostným./ (…) V tu chvíli náhle moh jsem/ modlitbu odříkat./ A mrtvý pták z mé šíje pak/ jak kámen do vln spad.“
Zpod hladiny do vědomí
Moře a mořská krajina tak stále častěji zrcadlí nitro člověka, hloubku lidské psýché, která na svém dně hromadí nánosy toho, co moderní doba vytěsnila. Opět se stává obrazem zapomnění, současně ale také hrozivým mementem toho, co zapomenuto být nechce a tísnivě tlačí na naše vědomí. V druhé polovině 19. století s razantním nástupem nových technologií k tomuto významovému pólu směřuje i tradiční obraz lodi plachetnice. Loď se jako dopravní prostředek zmítaný živly stává čímsi zastaralým. Na scéně se objevují jiné, efektivnější dopravní prostředky, poháněné párou. Moderní člověk se přepravuje po železnici, stejně jako Jonathan, který se snaží předstihnout děsivý přízrak hraběte Draculy plavícího se do Anglie lodí. Hrabě ke břehům ostrova připlouvá v bouři tak zběsilé, že ani parníky si netroufají vstoupit do vln tříštících se o pobřeží a vyčkávají raději na širém moři. „Lidé čekali, skoro nedýchali. V tom se vítr stočil k severovýchodu, v jeho prudkém závanu se mlha zdvihla a potom, mirabile dictu, se mezi oběma moly objevil záhadný škuner. S plně rozvinutými plachtami přeskakoval z vlny na vlnu, řítil se vpřed a hnán vichrem vplul do bezpečí přístavu. Světlo reflektoru ho neopouštělo a všichni přihlížející se otřásli hrůzou – u kormidla byla uvázána mrtvola a její skleslá hlava se v rytmu lodi kymácela sem a tam.“ (Bram Stoker: Dracula, 1897)
Do bohatnoucí viktoriánské Anglie, žijící ve stále větším komfortu, současně ale svazované různými společenskými pravidly, zákazy a tabu, se Dracula vlomí jako cizí, rušivý prvek. Je ztělesněním vytěsněné iracionality, ženské pudovosti a sexuality, která byla v Anglii té doby pokládána za něco neupotřebitelného, a tedy zbytného. Loď převážející tělo hraběte uložené do hlíny v truhle vplouvá do přístavu jako hrůzný přízrak zla, který do spořádané a počestné společnosti vnáší přízemní pudovost. V literatuře se však jedná jen o další z mnoha podob, jichž loď plavící se na vlnách moře nabývá ve vztahu k povaze lidské existence. V tomto obrazu se odráží proměnlivost lidské duše dmýchané touhou po nesmrtelnosti, vírou, tísnivou emocí či jinými pohnutkami z celého spektra niterného dění.
Autorka je komparatistka.