Dva světy na jednom ostrově

Pro obyvatele malého italského ostrova Lampedusa představuje Středozemní moře kromě možnosti obchodu a živobytí i záruku trvalého přísunu turistů v letních sezónách. Pro africké imigranty prchající z nestabilních států přes Lampedusu do Evropy je moře naopak dalším obrovským ohrožením jejich života. Samuel, mladý hrdina filmu dokumentaristy Gianfranca Rosiho Fuocoammare: Požár na moři, je z rybářské rodiny, ale neumí příliš ovládat loď a na moři se mu dělá špatně od žaludku. V budoucnosti ovšem pravděpodobně bude muset své obtíže překonat. Zatímco řeší tyto problémy, snaží se na Lampeduse nalézt útočiště chatrné bárky přecpané uprchlíky, které se často potopí ke dnu dříve, než pobřežní hlídka zvládne zareagovat na jejich volání o pomoc. Když loď objeví včas, vysvobozují nejdříve malátné ­dehydratované Afričany na palubě, a pak vynášejí z podpalubí ty, kterým se nepodařilo nalézt svobodu zaživa.

Linie bez průsečíku

Gianfranco Rosi, který odvedl práci ­celého dokumentaristického štábu, neboť ­kromě režie zastal i kameru a zvuk, strávil na Lampeduse několik měsíců. To se projevilo v observační čistotě, s níž snímá obyčejný život na ostrově. Jeho převážně jednozáběrové scény v perfektních statických kompozicích překvapují vnitřním načasováním a často jsou prosycené humorem, vyvěrajícím z přirozenosti italských domorodců. Způsob, jakým Rosi snímá uprchlíky zachráněné z moře, je zase dotažen až na hranici toho, co je možné v takových podmínkách natočit – italský filmař zachycuje celý proces přepravy prchajících lidí z lodě až do přechodného uprchlického tábora. Po většinu času si dokumentarista vystačí bez výpovědí na kameru a tragické osudy lidí nechává zaznít například skrze gospel přeživších Nigerijců. Zatímco uprchlíci jako leitmotiv filmu utvářejí jakousi mozaiku složenou ze střípků anonymních lidských osudů, linie každodenních činností chlapce Samuela drží v zásadě pevnou a lineár­ní narativní výstavbu.

Během sledování těchto dvou střídajících se náladově zcela odlišných poloh Rosi překvapivě nejde cestou jejich prvoplánového střetávání a budování významových kontrastů. Svět Samuela a dalších obyčejných obyvatel ostrova se totiž s realitou uprchlické krize ve filmu nikdy neprotne. Koncept, který by mohl vyznít jako ostrá kritika evropské zpohodlnělosti a zahleděnosti do vlastních malicherných obtíží, se v podání Rosiho stává citlivou výpovědí o životě dvou různých civilizací. Rosi nijak nezpochybňuje autenticitu problémů ostrovanů a je sice naléhavý, když zachycuje osudy uprchlíků, ovšem rozhodně nepropadá hysterii.

Jakoby mimochodem

Autor klade důraz na každodenní rituály, jako je příprava jídla, odpolední kávový dýchánek či společná večeře. Obyvatelé Lampedusy se nemají špatně, ale nedá se říct, že by jejich životy skládaly dojem blahobytu, ­který by stál v přímém kontrastu s chudobou vyhladovělých přistěhovalců. Rosi spíše nechává diváka naladit se na poklidné tempo života italských domorodců a až po nějaké chvíli přesměruje pozvolna pohled kamery jen o kousek dál, aby ukázal osudy lidí, kteří byli vystaveni humanitární katastrofě. Ale vždy to činí jen jakoby mimochodem a bez podbarvení angažovanou sociální dokumentaristikou. Ostatně ani u uprchlíků se nebojí zobrazit vřelé a vtipné momenty.

Na filmu je nejcennější právě subtilní způsob, jakým nechává diváka se k poselství solidarity dopracovat bez pomoci nějakého návodného komentáře. Uprchlíci jsou sice anonymní, ale tvůrci je neredukují na objekty lítosti, které by sloužily jako prvoplánový argument pro otevřenou migrační politiku. Vzniká tak značně široký metaforický rámec. Když si ­Samuel vyrábí prak a sestřeluje s ním kaktusové hlavy nebo s kamarádem střílejí z imaginárních pistolí, v prvním plánu dýchne na diváka z jejich dovádění až jakási hřejivost dětství. Teprve v širším kontextu filmu a uprchlické krize jako takové si divák může tuto nevinnou dětskou agresivitu začít vykládat jako určitou metaforu k válce probíhající za hranicemi bezpečného evropského kontinentu.

Strach z nemoci

Výraznou postavou filmu je kromě Samuela také místní doktor Bartolo, který ošetřuje přeživší uprchlíky a identifikuje ty zesnulé. Právě z jeho úst zazní nahlas to, co by se dalo považovat za ústřední myšlenku filmu: „Je povinností každého z nás těmto lidem pomoct.“ Jde o jediné místo, kdy je Rosi skrze protagonistu takto doslovný. Na samotné výpovědi doktora také není nic slepě idealis­tického, jelikož právě on má se svými africkými svěřenci bezprostřední zkušenost. Prostě jen nepropadá cynismu ani nepřichází o svůj lidský přístup. Doktor Bartolo přitom plní důležitou funkci i z hlediska stavby filmu. Je totiž jediný, kdo propojuje svět obyvatel Lampedusy s osudem emigrantů přicházejících z válečných oblastí afrických zemí. Když má mladý Samuel potíže s dýcháním, konzultuje je v klíčově scéně filmu právě s doktorem Bartolem, který je diagnostikuje jako sugerované. „Bojíš se, že bys mohl být nemocný, a proto máš pocit, že nemocný jsi.“

Jelikož jde o jediného Evropana, kterého Bartolo vedle přívalu uprchlíků ve filmu vyšetřuje, stává se Samuel v symbolické rovině filmu vlastně zástupcem celé evropské civilizace. A pro naši společnost je strach z problému, který možná ani ve skutečnosti neexistuje, velice symptomatický. Rosi nicméně na Samuelovy komplikace neupozorňuje s výsměchem, ale naopak s hlubokým pochopením. Nemůžeme chlapci přece vyčítat, že se narodil do rodiny žijící na ostrově finančně závislém na letním přísunu turistů a že ho sužují nejistoty jeho okolí.

V prestižním britském týdeníku Economist bylo Fuocoammare vyčítáno, že nechává svět poklidných domorodců a svět zbídačených uprchlíků od sebe zcela izolované. Nicméně právě ona vzájemná odtrženost je na tomto díle zřejmě tím nejpodstatnějším a právě na ni režisér upozorňuje. Nečiní tak ovšem angažovaně a nechává mnohem spíše promlouvat obrazy jazykem poetickým, který divákovi dává volnost v tom, jak na danou problematiku nahlížet.

Autor je filmový kritik.