Tváří v tvář smrti Fidela Castra zmínil Barack Obama „obrovský dopad této pozoruhodné postavy na lidi a svět“. V českých médiích obvyklé řeči o smrti „komunistického diktátora“ si odpustil. Spojené státy vidí na Kubě investiční příležitosti, neboť gramotnost, dovednosti i zdravotní stav obyvatelstva kubánské diktatury jsou násobně lepší než v sousední – svobodné – Dominikánské republice. Obamova Amerika nemá zapotřebí proklínat diktátory, ba ani hulváty, chystáli se k inauguraci Donalda Trumpa na nejvyšší post ve státě. Proklínání politických monster by se mohlo stát trapností, řečí o provaze v domě oběšencově.
Možná největší dopad měl Castro na samotnou atmosféru druhé půlky dvacátého století, kterou jsme vdechovali. Stala se kulisou našich životů. Pamatuji hit Cuba sí, yanquis no, opakovaný neustále v Československém rozhlase (1960); nekonečné fronty na potraviny v době karibské krize (1962), v níž se svět ocitl na pokraji jaderné války; návštěvu Fidela Castra v Husákově Československu (1972), kdy Líder Máximo uštědřil premiéru Štrougalovi přátelskou herdu do zad už na letišti, herdu tak rozmáchlou a dech vyrážející, že ji bdělí normalizátoři museli z Filmového týdeníku vystřihnout. Ve funkcionářské šedi posluhů okupační mocnosti zvířila prach chlupatá hispánská tlapa. Pět let před Chartou 77 byla i taková epizoda docela osvěžující. Pamatuji louže krve v sobotu 18. listopadu 1989 na Národní třídě před Střediskem kubánské kultury, kde jsem si jednou koupil Victora Jaru…
Nevěděli jsme, že komunistického – nejen ve smyslu „reálněsocialistického“ konzervatismu – nebylo v Castrovi skoro nikdy nic. Tento bývalý studentský řečník v jádru antikomunistické Ortodoxní strany vykládal ještě po svém uchopení moci Newyorčanům, že kapitalistickou chudobu i komunistické bezpráví odmítá stejnou měrou. Teprve protirevoluční invaze v Zátoce sviní (1961), americké ekonomické embargo (nejdelší embargo dějin) a cukrářská monoprodukce Ostrova svobody dokopaly lídra vousáčů k marxismuleninismu (což vždy byl jen kryptogram pro stalinismus a jeho deriváty) a pod křídla sovětského impéria. Ještě v šedesátých letech bude však Castro pošilhávat jinam, například k Maovu Pekingu, a hovořit o komunistických stranách jako o „pseudorevolučních církvích“, a vzápětí pochválí Brežněvovy tanky, které rozdrtily Pražské jaro 1968. Tvrdá realita globálních mocenských silokřivek, ekonomických toků a lehce přenosných idejí zkomprimovaných na fráze ukáznila již nejednoho rváče. Pokud to Donald Trump umožní, nebude ani třeba měnit slovník „bratrské družby“ se „severním kolosem“.
Ne že by nebyl inspirující – a nejen pro Latinskou Ameriku – ten pozoruhodný karibský boj Davida s Goliášem. Ne že by nestály za pozornost guevarovské morální apely, které měly zbavit ekonomiku ziskuchtivosti (ekonomiku později obohacenou oficiální dolarizací). Svoji netušenou hloubku měly i jiné do očí bijící rozpory: Che Guevarova guerillová doktrína „tisíce Vietnamů“ a militární šachy kubánské pravidelné armády v Africe podivuhodně v historii interferují s předlouhou čtyřtýdenní návštěvou Fidela Castra v Chile za vlády Lidové jednoty v roce 1971. Během ní lídr kubánské revoluce a zprava ostouzený diktátor vzbuzoval ty nejreformističtější iluze o „demokratické cestě k socialismu“ přes volební urny, k socialismu programově pluralitnímu. „Prohrajemeli volby, odejdeme do opozice,“ prohlašoval šéf chilských komunistů Luis Corvalán. Z té doby pochází i fotografie, na níž Castrova olivová uniforma září vedle generálské šedi Augusta Pinocheta, tehdy ještě držícího bdělou stráž nad ústavností. A mezi jejich nárameníky juká marxistický prezident Salvador Allende.
Ilustrace k nezaplacení. I tento malý valník rozporů a otazníků, do nějž bychom z kterékoli světové kóty nakládali ještě dlouho, ukazuje docela dobře, jak dvacáté století žádnou ze svých výzev ani nedopovědělo, natož aby ji rozřešilo. Jen se tak převalilo přes dvě světové války od divokého kapitalismu k divokému kapitalismu, okořeněnému fašismy, diktátory, lágry a eskadrami smrti. A přes ruské kolo sociální spravedlnosti a americký Disneyland lidských práv se byrokratizací, militarizací a degenerací propracovalo k opaku svých idejí a ke vzájemně zaměnitelnému barbarství. Kulturní rasismus globalizace je jen aktuálním vydáním rasismu koloniálního, jenž byl pro mladého Winstona Churchilla společenskou samozřejmostí. Jsme tam, kde jsme byli?
Ne, Fidel Castro nebyl zázračný přežitek fukuyamovského konce dějin a liberální kapitalismus, „konečná forma lidské vlády“ (Fukuyama, 1989), si ho nemůže jen tak odškrtnout ze seznamu rudých prudičů. Už proto ne, že citovaný politolog Francis Fukuyama, jenž se mezitím vzdálil své neokonzervativní kolébce, na konec dějin s pádem komunismu už dávno nevěří. A je to mnohem horší: ve Financial Times 11. listopadu publikoval článek s názvem USA proti světu? Trumpova Amerika a nový světový pořádek. Francouzští překladatelé se ovšem nežinýrovali a přilákali čtenáře k témuž Fukuyamovu textu odvážněji: Trump aneb Konec liberální demokracie (Courrier international, 23. listopadu).
Jakže to ten Fidel řekl? „Dějiny mi dají za pravdu.“ Anebo aspoň Fukuyama.
Autor je politický komentátor.