Domlouvat se je zbytečné

Přijeli jste jen na pražský a bratislavský koncert, anebo jde o celé turné? Mám pocit, že upřednostňujete spíše jednorázová vystoupení.

Tentokrát jde vlastně o turné. Hráli jsme i v Paříži a ještě nás čeká vystoupení v Rize. V zásadě jde vždycky hlavně o to, kolik koncertů se nám podaří domluvit. Snažíme se, aby jich bylo pokud možno několik za sebou.

Když jsem viděl Supersilent naposledy, hráli jste s Johnem Paulem Jonesem, někdejším baskytaristou Led Zeppelin. Pokud vím, poprvé jste se potkali na norském festivalu Punkt v roce 2010 a od té doby jste v této sestavě odehráli už několik koncertů. Jak k vaší spolupráci došlo?

Věděli jsme, že se John Paul Jones ­chystá na festival jako návštěvník. Nakonec tam ale za­­hrál patnáctiminutovou elektronickou improvizaci. Bylo to před naším vystoupením, a tak jsem se ho během zvukovky zeptal, jestli se nechce přidat.

Takže vás vůbec neznal a Supersilent poprvé slyšel až během společného vystoupení?

Přesně tak! Ale on je opravdu dokonalý hudebník, naprosto koncentrovaný a mimořádně vnímavý. Navíc si dokáže užít velice rozmanité hudební žánry i přístupy k hraní. Když někam cestuje, vždycky si s sebou bere mandolínu pro případ, že by třeba někde narazil na nějakou bluegrassovou akci. Je pořád připravený si zahrát.

Váš a Jonesův projekt Minibus Pimps navazoval na spolupráci z Punktu?

Ano. John používá počítačový systém na procesování hudby, zvaný Kyma. Je dokonce jedním z jeho prvních uživatelů – pracuje s ním už od roku 1990. Ten systém jsem znal delší dobu, ale byl příliš drahý a také mi nebylo úplně jasné, co všechno vlastně umí. Když John hrál na Punktu, celá ta jeho elektronická skladba byla postavená právě na Kymě a pro nás bylo ohromně zajímavé sledovat z boku pódia, jak hraje. Pak jsme o tom debatovali a rozhodli se zkusit něco dohromady. Z toho posléze vznikli Minibus Pimps se dvěma Kyma systémy, které oba ovládáme každý zvlášť.

Při práci s Kyma systémem ovšem zabere spoustu času programování a trvá to dlouho, než je vůbec slyšet nějaký výsledek. Není takový tvůrčí proces trochu odosobněný? Nestává se pak z hudebníka spíše programátor?

Když se dlouho zabýváte produkováním elektronické hudby, představuje pro vás Kyma výzvu, protože umožňuje věci, kterých se s jiným hardwarem nebo softwarem nedá dosáhnout. Je těžké do toho systému proniknout, ale když se vám to podaří, zjistíte, že jde o úžasný nástroj. Mimo jiné i proto, že vás během práce často zavede někam úplně jinam, než kam jste původně chtěl dospět. Proto mám ten systém tak rád – neustále přede mnou otevírá další dveře. Teď už máme Kymu v Supersilent všichni, i Ståle Storløkken a Arve Henriksen. Nějak jsme tomu propadli.

Používáte ještě postupy a nástroje z vašich začátků v druhé polovině devadesátých let – pásky, samplery, oscilátory a podobně?

Se Supersilent už ani moc ne. Hlavně kvůli potížím s přepravou, jelikož většinou cestujeme letadlem. Věci, které máme dnes na pódiu, představují vlastně minimum toho, co potřebujeme, a stejně je toho na létání pořád moc. Na druhou stranu omezení je i pozitivní výzva. Mít kolem sebe příliš nástrojů zpomaluje.

Hráli jste mimo jiné i s norským kytaristou Stianem Westerhusem nebo trumpetistou Nilsem Petterem Molvaerem. Netypická je ale vaše spolupráce se skupinou Motorpsycho, ve které jste sám jednu dobu hrál. Kromě společných nahrávek s vaší ženou Susannou Wallumrød jde patrně o jediný z vašich počinů, který je v zásadě písničkový.

Vždycky jsem si chtěl zahrát s Motorpsycho, připadají mi naprosto dokonalí. Nicméně je fakt, že jsem s nimi dělal dost podobných věcí, které dělám se Supersilent, jen jsem je přenesl do rámce psychedelicko­rockového tria. Mám totiž rád dobře napsané písničky. A to je i případ Susanny. S ní ale hraju na kytaru, klasické akordy.

K vašim častým spolupracovníkům patří i Geir Jenssen, známý jako Biosphere. Podle čeho si vlastně vybíráte spoluhráče?

Zásadní je asi to, jak si sedneme po hudební stránce. V Geirově hudbě je patrný hluboký osobní otisk, i když se od osmdesátých let dost vyvíjela. Moje sólová tvorba pod jménem Deathprod se dost liší od té jeho, ale dohromady se dobře doplňují. Každopádně mi není příliš příjemná představa dělat improvizovanou hudbu s kýmkoli. Hodně improvizované hudby je postaveno na stylu samotném – a paradoxně je pak příliš žánrová. Pro mě je improvizace metoda práce. V Supersilent vždy říkáme, že je to prostředek ke skládání hudby. Jde o komponování v reálném čase.

Považujete se za jazzové muzikanty? Vystupujete koneckonců docela často na jazzových festivalech…

Za sebe musím říct, že ne. Jazz jako takový mi nepřipadá nijak zvlášť zajímavý. Ale to se týká obecně každého stylu. Mě přitahují konkrétní hudebníci a jejich tvorba – původní, silné přístupy k hraní a skládání. Na žánru mi nezáleží.

Četl jsem, že v Supersilent spolu o hudbě vůbec nemluvíte…

Protože to není nutné. Nejde o žádný dogmatický přístup typu: „Nesmíme se bavit o hudbě.“ Když jsme ve studiu nebo koncertujeme, každý z nás prostě s něčím přijde. V této věci mezi námi panuje naprostá důvěra. Ať už začnete s čímkoli, víte, že na to ostatní ihned zareagují. Domlouvat se na něčem dopředu je zbytečné. První tón, který se ozve, může všechno úplně změnit. I kdybychom se dohodli na nějakém postupu, dáme při hraní přednost sledování zvuku, který v našich představách vytvoří nějaké zajímavé spojení…

To zní skoro jako magie.

Možná. Ale ono to hodně souvisí s prací, kterou jsme předtím odvedli, byť každý zvlášť, doma nebo v domácích studiích. Pořád experimentujeme s novými zvuky, novými nástroji, pořád objevujeme nové věci. A ze svých dalších projektů pak přenášíme do Supersilent nové zkušenosti. Je to kontinuální proces. I když tedy se Supersilent v klasickém slova smyslu nezkoušíme, v zásadě to děláme tímto nepřímým způsobem.

Se svým projektem Deathprod jste nedávno odehrál koncerty věnované albu Treetop Drive z roku 1994. Co bylo smyslem tohoto návratu?

Bylo víc důvodů, ale rozhodující byl zájem řeckého festivalu experimentální hudby Hertz, který hodně stál o to, abych na něm vystoupil. Jenže všechny nahrávky Deathprod mají specifickou kompozici – nelze vyjmout pár skladeb a poslouchat je zvlášť, vždy jde o vyznění celého alba. Proto jsme vystoupení koncipovali jako představení jediného alba. Ovšem vrátit se ke starému materiálu nebylo vůbec lehké – už proto, že to všechno bylo děláno na zastaralých digitálních technologiích, s disketami a tak dále.

Jako Deathprod jste už dávno nevydal žádné album…

Ano, to je problém s Deathprod… Něco završit často představuje náročný, komplikovaný a dlouhodobý proces. Ten projekt vlastně nikdy skutečně neskončil, jenom vše dlouho trvá.

Jakou hudbu v současnosti posloucháte?

Minulý měsíc jsem nahrával v Los Angeles, kde je spousta skvělých obchodů s deskami. Vždycky jsem sbíral vinyly od Folkways Records, vydavatelství z padesátých let, které se zaměřovalo na starou folkovou hudbu z USA a vlastně z celého světa. Vydali nádherné jednoduché nahrávky, produkované v duchu „na všechno stačí jeden mikrofon uprostřed místnosti“. Takže jsem teď hodně poslouchal právě tyhle desky.