Jak prokouknout fatu morganu?

V eseji O místě v beletrii (Place in Fiction, 1957) Eudora Weltyová napsala, že „místo je klíčovým prostředkem k vyjádření emocí, názorů a morálního přesvědčení, které se postupně v příběhu vyjevují. Žádají si tvrdou horkou zem pod nohama, světlo a proudění vzduchu, hravé pohyby nálad a konejšivou náruč atmosféry, jež dohromady vytvářejí skutečnost blízkou životu.“ Literární období, které bývá označováno jako „jižanská renesance“ a zahrnuje autory natolik různé jako William Faulkner, Thomas Wolfe, John Crowe Ransom, Allen Tate nebo Robert Penn Warren, je s místem pevně spjato, a totéž platí i o druhé vlně jižanských autorů, kteří do literatury vstoupili ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století – Eudoře Weltyové, Carson McCullersové, ­Flannery O’Connorové, Trumanu Capoteovi. Mezi sdílená témata jižanské literatury patří právě vztah – mnohdy rozporuplný – k místu, které se v první třetině 20. století stále ještě nevzpamatovalo z proměny společnosti a tradičních hierarchií v rodině, mezi bělochy a černochy i mezi muži a ženami. Přestože jsou tyto prózy ve spojení s orální tradicí lidového vypravěčství, je třeba zdůraznit, že se nejedná o literaturu anachronistickou; Crowe Ransom a Allen Tate patřili k zakladatelům americké Nové kritiky a zmínění autoři využívají modernistických postupů a dotýkají se soudobých aktuálních témat. Fiktivní hlavní město Jefferson okresu Yoknapatawpha, kde se odehrává většina děl Williama Faulknera, představuje literární mikrokosmos amerického Jihu, ale není jediným takovým prostorem. Do dalšího lze vstoupit v povídkovém souboru Zlatá jablka (Golden Apples, 1949) od Eudory Weltyové, který vyšel v edici Jiný Jih nakladatelství Argo.

Prostupnost času

Morgana, kam je zasazeno šest ze sedmi povídek knihy, také ve skutečnosti neexistuje. Její název je mluvícím jménem, evokuje šálení zraku, a jak detailně vykládá amerikanis­ta a překladatel Marcel Arbeit v závěrečném eseji, odkazuje i na keltskou bohyni Mórrigan, která měla údajně tři podoby: milenka či matka, válečnice a čarodějnice. Tato trojjedinost se promítá do osudů hrdinek a je též jedním z mnoha intertextuálních motivů celé knihy. „V Morganě neutečete ničemu, to přece každý ví“ je výrok, který platí i pro čtenáře. Povídky tvoří mozaiku osudů, rozpínajících se v období přibližně čtyřiceti let, postavy před čtenářem defilují v různých fázích svých životů, avšak až na výjimky neprocházejí v textu explicitně psychologickým vývojem. Výsledkem je vědomí prostupného času, hrdinové jsou v našich očích zároveň dětmi, dospívajícími i dospělými, avšak oni sami si s hořkostí uvědomují, že stojí jen krůček od „dmoucí se minulosti“, která je dokáže utopit v pocitu nenaplněných tužeb. Povídky Zlatá sprška a Poutníci, které celý soubor rámují, zachycují jednu z ústředních dvojic hrdinek – vypravěčka úvodní povídky v té poslední umírá a její dcera Virgie, která v prvním textu vystupuje jako miminko, v závěrečném odchází z města s nadějí, že alespoň zčásti dostojí ambiciózním vyhlídkám, jež jí obyvatelé Morgany předpovídali.

Co se skrývá pod povrchem

Morgana je městem s mytickými prvky a archetypálními postavami, ale zároveň je hluboce zakořeněná v jižanských reáliích. Sladce zde voní rozevřené květy magnólií, podává se fíková zmrzlina, dámy jsou ctnostné a vztah k černošským sloužícím je shovívavý. Weltyová popsala utváření prostoru v literatuře pomocí metafory s lampičkou, jejíž dekorace se mění podle toho, zda je rozsvícená, či nikoliv. Autorka tvrdí, že každý prostor v sobě zahrnuje vnější i vnitřní rovinu a že úkolem kvalitní literatury je tyto dvě vrstvy ústrojně propojit, osvětlit skrytost, odhalit, co se skrývá pod povrchem. Tak se ve Zlatých jablkách prolíná rovina skutečnosti a mýtu, postavy lze interpretovat například pomocí zmíněné ženské triády, ale vyskytuje se zde řada paralel, citací či odkazů na jiná literární díla, prvky rituálu (Weltyová zde podobně jako Thomas Stearns Eliot čerpala mimo jiné z klasické knihy Zlatá ratolest od Jamese Jonathana Frazera) či řeckou mytologii. Stejně jako u Eliota či Joyce vzniká autorce pod rukama svět, který se může donekonečna opakovat, neboť je budován na obecně sdílených motivech lidské zkušenosti.

Stát se mýtem

Modernistický kulturní dialog je u Weltyové doprovázen různorodými vypravěčskými pásmy, jejichž melodie, utvářená hovorovým, až nespisovným jazykem, idiomatičností a složitými rytmizovanými souvětími, vychází z klasické jižanské rozprávky (tall tale) a dodává postavám i událostem všední charakter. Na pozadí scény utopení a vzkříšení či žhářství neopomene vypravěč zmínit, že jedna z postav voněla po paprice a citronové šťávě a co že „slečna Nell servírovala na večírku“. Zřídka, ale výrazně se využívá i vnitřní monolog či vnitřní dialog postav s jinými postavami. Překladatelce Martině Knápkové se i v české verzi podařilo dosáhnout přirozených přechodů mezi různými stylovými rovinami a změnami tempa. Omamně povlovné popisy a líčení minulosti se střídají s pohotovými dialogy a drží čtenáře v napětí. I kdyby nerozklíčoval všechny intertextuální odkazy, pitoreskní svět Morgany ho k sobě pevně přivine. Ve srovnání s postavami Flannery O’Connorové, jejíž román Moudrá krev (1952, česky 2011) a povídkové svazky Dobrého člověka těžko najdeš (1955, česky 2011) a Všechno, co se povznáší, se musí setkat (1965, česky 2010) rovněž vyšly v edici Jiný Jih, jsou morganští obyvatelé o poznání laskavější a nezáludnější, ale i oni jsou vystaveni nepředvídatelnosti osudu, černohumorným naschválům okolního světa a společenským předsudkům. Pokud někteří překročí hranice sdílených názorů, mění se v mýtus – jako King MacLain, který střídavě opouští svou ženu, vrací se, láká ji a jiné ženy do lesa, kde je coby Zeus oplodní. Stává se archetypem, slastnou fantazií žen i odstrašujícím příkladem matrón.

Cval koně a dupot medvěda

Hudba ze Španěl, jediná povídka, která se neodehrává v Morganě, je formální i tematickou paralelou k Joyceovu Odysseovi. Jedno z dvojčat Kinga MacLaina prochází v doprovodu zavalitého španělského kytaristy ulicemi San Franciska. Změna prostoru má zjevný vliv na celé ladění textu. Namísto uzavřené Morgany, kde se „nejde ztratit“ a kde se hrdinové jen opatrně pokoušejí řídit svůj osud, se Eugeneovi metaforicky otevírá celý horizont: hrdina si klestí cestu městem, šplhá na útesy tyčící se nad nekonečným oceánem a zároveň reflektuje svou minulost, je schopen se do ní vnořit, a očistit se tak od hříchu spáchaného na vlastní ženě i od tragédie, která změnila jeho rodinu. Voda je tradiční ambivalentní symbol života i smrti, neboť může dusit i křísit. A proto kromě Eugenea i Virgie Raineyová, jež si v Morganě vysloužila pověst bohémky, v závěru poslední povídky najde v lijáku sílu vstoupit na neprobádaná území: „Potom tam se starou žebračkou, s tou starou černošskou zlodějkou, zůstaly samy a společně, schované pod tím mohutným obecním stromem, naslouchaly tomu magickému bubnování, světu, který jim tepal v uších. V padajícím dešti slyšely cval koně a dupot medvěda, leopardí tlapy, šupinatý šelest draka a mihotavou píseň labutě.“

Autorka je anglistka.