Kniha historika Matěje Spurného Most do budoucnosti analyzuje, jak se bývalý režim tragicky podepsal na podobě i životě obyvatel severočeského okresního města. Výjimečná studie se vyrovnává s krachem modernity a nepřímo tak obnažuje i problémy současné společnosti.
Máme sklony některé věci v naší budoucnosti pokládat za samozřejmé – existenci státu a jeho orgánů i po příštích volbách, pokračující technologický pokrok nebo třeba stabilní životní úroveň většiny z nás. Právě analýza takových dobových „samozřejmostí“, kterých si všímáme až z určitého časového odstupu, je zemí zaslíbenou pro historickou vědu, která skrze ně může zkoumat motivy jednání našich předchůdců.
Dialektika moderního osvícenství
Důkazem je i nejnovější kniha historika Matěje Spurného Most do budoucnosti, jejíž podtitul Laboratoř socialistické modernity na severu Čech naznačuje, že autor se na malém poli severočeského okresního města pokusí zkoumat zvláštní podobu moderní společnosti, která se vyvíjela v podmínkách diktatury východoevropských komunistických stran. Původně českoněmecký Most prošel po druhé světové válce nevídaně bouřlivým vývojem. Nejprve jej poznamenal odsun nadpoloviční části obyvatelstva po roce 1945. Následovalo rychlé dosídlení, neboť se zde nacházel strategicky důležitý těžební průmysl. Kvůli němu však bylo o patnáct let později celé město odsouzeno k zániku, neboť se pod jeho ulicemi našla mocná sloj hnědého uhlí. Postupnou demolici jednoho z architektonicky nejcennějších sídel Československa doprovázela paralelní výstavba nového Mostu, který měl sloužit jako ukázka racionálně plánované socialistické výstavby.
Právě technokratické přesvědčení o možnosti racionálně ovládat svět detekuje Spurný jako převažující mentální vzorec prostupující celé období poválečné „organizované modernity“, který je společný východnímu i západnímu světu. Příběh o zbourání starého, nevyhovujícího a chaotického města a postavení nového, racionálního protějšku je pak učebnicovou ukázkou dialektiky tohoto moderního osvícenství. Kýžená spása se nekoná a místo ní se musíme potýkat s nezamýšlenými důsledky neúspěšného pokusu o ovládnutí přírody, a to nejen té okolo nás, ale i uvnitř každého člověka. Sen o překonání odcizení se rozplývá a zůstává po něm pachuť ztracených nadějí, z nichž povstává naše současnost.
Druhá krize modernity
Zde je však Spurného autorské vyprávění nejproblematičtější. Pokud někdo nesdílí jeho přesvědčení, že zachování historických památek má svůj kulturní význam a je z principu žádoucí společenskou hodnotou, těžko s ním bude nacházet společnou řeč i v dalších interpretacích – například když mluví o ofenzivě protiekologických sil v devadesátých letech. Tu připisuje „dlouhé vládě ODS a ideologii trhu bez přívlastků“, zde je však nutné doplnit, že celá řada protiekologických kroků proběhla i v období vlády ČSSD, kterou lze za propagátora trhu bez přívlastků označit jen ztuha (například autorem zmiňovaná likvidace Libkovic nebo nedávné prolomení limitů těžby, jež bylo naopak ospravedlňováno sociálními ohledy vůči horníkům, kteří by jinak přišli o pracovní místa).
Příběhem o „druhé krizi modernity“ chce Spurný rámovat změny ve fungování diktatury KSČ. Vedle toho, že vidí ve vědeckém plánování budoucnosti významný zdroj legitimity komunistického panství po pádu stalinismu, poukazuje i na to, že některé prvky společenské kritiky, formulované během šedesátých let, fungovaly stranou společenského zájmu i v době následující normalizace. Většinou přežívaly v expertních kruzích (ekologických, památkářských), které dokonce mohly být do určité míry ve svých snahách o společenskou změnu úspěšné, avšak své požadavky musely přizpůsobit dobovému slovníku tak, aby nezpochybňovaly legitimitu normalizačního panství, čímž přišly o možnost podnítit diskusi se širším zapojením veřejnosti.
Most do budoucnosti je inspirativní i z hlediska své kompozice. Spurný se vyrovnává s postmoderní kritikou falešného historického objektivismu tím, že z bohatého archivního materiálu sestavuje celkem pět příběhů zkázy a znovuzrození Mostu, které stojí paralelně vedle sebe. Čtenář se musí vyrovnat s pluralitou perspektiv, jež mu však dává mnohem lepší představu o minulé realitě, než jakou by mu poskytlo klasické dlouhé vyprávění. Autor tak sestupuje z piedestalu historika přicházejícího soudit živé i mrtvé a staví se do role kritického intelektuála, která mu sluší mnohem lépe.
Spurného kniha patří bezpochyby k vrcholům současné historiografické produkce. Není však na škodu zkusit si vedle jeho pěti příběhů severočeského Mostu, jež dohromady tvoří spíše chmurný obraz, doplnit příběh šestý. Ten by mohl dát odpověď na otázku, co z modernity je pro nás nosné a inspirativní. V čem na ni musíme navázat, nechcemeli se zříct jejího dědictví, což je samo o sobě nemožné. Jedině tak se lze vyvarovat podobné chyby, jakou učinili i ambiciózní vynálezci racionální budoucnosti, kteří negováním minulého vylili z vaničky kromě technokratického odcizení a bezohlednosti vůči životnímu a společenskému prostředí i onu pozitivní stránku osvícenství, na kterou upozorňuje sám Adorno: kritickou racionalitu. Ta je vposledku schopna do sebe absorbovat i vědomí své vlastní omezenosti. Bez ní by sice příběh o ujařmení přírody nikdy nezačal, zároveň bez ní ale nebude moci být ani překonán.
Autor je doktorand na Ústavu českých dějin FFUK.
Matěj Spurný: Most do budoucnosti. Karolinum, Praha 2016, 290 stran.