Návrat k subjektivitě a intuici

Navzdory zbožnému přání i nepopiratelné míře úsilí má pražská Národní galerie jen omezenou kapacitu realizovat projekty s mezinárodně etablovanými umělci nebo přímo „hvězdami“ dnešního uměleckého nebe. I proto se snaží pracovat s alternativními způsoby, jak generovat kvalitní program za přijatelnou cenu. Vedle „oddělení pohyblivého obrazu“, které vzniklo s příchodem šéfkurátora Adama Budaka a zaměřuje se na (v jistých ohledech) dostupnější médium filmu a videa, je jednou z možných alternativ také prezentace mladých tvůrců. Ti jsou zpravidla lační vystavovat a nemají tak vysoké produkční a finanční nároky. Národní galerie je umělcům teprve nastupujícím na scénu dlouhodobě nakloněna, což v minulosti dokládala například cena 333 a dnes to potvrzuje přehlídka finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, mezinárodní cena Start Point, výstavy diplomantů AVU a UMPRUM nebo komorní výstavní projekt Introducing.

Tvoření a myšlení

Svůj zájem v této oblasti se NG rozhodla povýšit na další úroveň prostřednictvím „průzkumu nejmladší umělecké scény“ v Česku. Ten se má zhmotnit v podobě cyklicky se opakujících výstav, pod něž se podepíše dvojice kurátorů – jeden domácí a jeden zahraniční. První volba padla na Edith Jeřábkovou a Chrise Sharpa, výrazné kurátorské osobnosti, které mají garantovat poučený pohled zevnitř i zvenčí. Jejich výstava nazvaná Against Nature je skromná i velkorysá zároveň. Kurátoři střídmě vybrali pouhých třináct autorů, což jim ovšem umožnilo věnovat každému z nich dostatek prostoru a péče při instalaci. Ta je vzdušná, čistá a elegantní a dokazuje, že i nesnadný prostor ochozu Malé dvorany je možné obsáhnout se ctí.

Adam Budak používá v souvislosti s projektem poněkud přemrštěných výrazů, jako jsou Zeitgeist, paradigma nebo „proroctví, jak tato generace přispěje k chápání světa“. Samotní kurátoři jsou při formulaci svých východisek a cílů zdrženlivější, i oni ale artikulují snahu postihnout určitý aktuální trend nebo tendenci, která je možná na vzestupu a která svým způsobem odlišuje umění dneška od toho včerejšího. Podle Jeřábkové a Sharpa dokládá tvorba představených umělců hledání nového subjektivismu a návrat k hodnotám intuice, instinktu a imaginace. Klíčová je pro výstavu myšlenka neodlučitelnosti „umělecké pravdy“ od viditelné, materiální formy a snaha ukázat proces myšlení skrze práci/tvorbu. Proto není náhoda, že na výstavě téměř absentují nová média a těžiště naopak spočívá v rukodělných artefaktech – od tradiční malby a sochy nebo objektu až po kombinované techniky. Zajímavá je také návaznost na některé směry moderního umění první poloviny 20. století, například expresionismus či surrealismus, anebo obliba technik, jako je koláž a asambláž.

Při srovnání s výstavou finalistů Start Point, která je k vidění jen o dvě patra níž, vynikne selektivnost přístupu Jeřábkové a Sharpa: soutěž diplomantů napříč evropskými školami ukazuje, že mladí umělci samozřejmě nadále využívají technologie, uplatňují konceptuální přístup a chtějí komunikovat explicitně politické a společensky angažované obsahy. Zároveň srovnání těchto dvou výstav ale pohled kurátorů Against Nature ani nevyvrací – z jistého úhlu se skutečně zdá, že víra v umění jakožto nástroj kritiky je dnes v mnoha případech nahrazována pojetím umění coby „hledání cesty“. Na této cestě se ukazuje, že nejen člověk je svrchovaným subjektem, ale že i věci a materiá­ly, které ho obklopují (ať už „přirozené“ nebo „umělé“) mohou mít subjektivní kvalitu. Je příznačné, že jako první se v katalogu dostává pozornosti Anně Ročňové, nadané sochařce, u jejíž tvorby kurátorka vyzdvihuje, že nenaplňuje žádnou výchozí, předem danou ideu.

Výtvarná inteligence

Nepřekvapí, že v katalogovém textu opakovaně prosakuje jev, který bychom mohli označit jako „sebeřízení“ média, materiálu či postupu. Umělecké tvoření má svou vlastní inteligenci, která není do důsledku převoditelná ani postihnutelná čistě racionálně, verbálně nebo analyticky. S tím asi můžeme bez výčitek souhlasit jako s nadčasovou pravdou, která se po období „nadvlády“ konceptualismu (pokud tu někdy taková nadvláda skutečně byla) možná zase silněji začíná hlásit o slovo. Co by ale znamenalo, kdyby výstava Against Nature byla skutečně předpovědí dominantní podoby budoucnosti?

Nechci zpochybňovat skutečnost, že vystavená díla (a potažmo jejich autoři) představují víceméně velmi kvalitní tvorbu ani že výstava přináší nadprůměrně uspokojující zážitek z výtvarného umění i chytrá vodítka směřující za jeho hranice. I přesto se ale nedokážu ubránit pocitu, že je dobře, že současné umění je i jiné a že ani sebevýraznější tendence pravdě­podobně nikdy v dnešní ani zítřejší době nepřeroste ve „sloh“ nebo „kánon“. Proč nakonec zdůrazňovat právě tento poněkud kritický osten? Chris Sharp má za to, že dílům na výstavě by mělo být spolu dobře, a povede­li se to, vycítí to i divák. Tentokrát se to snad skutečně povedlo, z velké části ale proto, že to oněm dílům spolu opravdu sluší. A to možná až do té míry, že si člověk potom musí dát alespoň malou dávku protilátky v podobě nějakého otevřeně kritického projektu.