Vychutnávání diverzity

Internetová televize Netflix má dlouhodobě schizofrenní vztah k fenoménu binge­watching. Základem sousloví, používaného pro nepřerušované sledování mnoha seriálových epizod za sebou, je výraz „binge“, který v angličtině značí nezřízenou konzumaci čehokoli škodlivě návykového – rychlého občerstvení, drog nebo alkoholu. Proto s ním měl Netflix problém a v multimediálním placeném příspěvku v magazínu Wired se jej pokusil nahradit vznešenějším termínem „feasting“ (hodování). Autor článku Grant McCracken popisoval internetové diváky nikoli jako gaučové povaleče, kteří po noci probdělé u obrazovky vstávají s pocitem viny, ale naopak jako vysoce soustředěné, zodpovědné uživatele, kteří si několika hodinami kvalitní zábavy bystří mysl. „Hodování“ se ale neuchytilo a název binge­watching nevymizel. Letos tak Netflix přišel s pokusem číslo dvě: jde údajně o požitkářské „vychutnávání“ (savour), jež umožňuje vnímat seriály jako komplexní umělecká díla, ale zároveň je nutné vstřebávat je pomalu a s rozmyslem. Podle průzkumů sledovacích návyků totiž diváci ve skutečnosti žádné velké seriálové orgie nepořádají a u Domku z karet (House of Cards, od roku 2013) nebo Narcos (od roku 2015) průměrně tráví méně než dvě hodiny denně. V tomto případě tak už nejde jen o změnu rétoriky. Kulinářským metaforám diváctví se letos více než kdy dříve přizpůsobovala také původní tvorba Netflixu.

Nízkokalorická i opulentní zábava

Ukazuje se, že on­demand platforma sice dává uživatelům možnost zhlédnout celý ­seriál naráz, jenže mnoho diváků z hlavní cílové skupiny pod čtyřicet let nemá čas vysedávat před monitorem celý večer. „Když skončíme s prací a uložíme děti do postele, nestíháme si s manželkou pustit film nebo načít seriálovou sezónu,“ vysvětluje americký nezávislý režisér Joe Swanberg. Právě jeho autorský ­seriál Easy (Brnkačka), uvedený na Netflixu letos v září, je prototypem pořadu pro přepracované liberální třicátníky. Každá z osmi epizod je low­budgetovou jednohubkou, která s ostatními díly souvisí jen volně. Romanci aktivistické lesbičky s mladou černoškou, hispánskou telenovelovou etudu nebo mezigenerační rozpravu nad selfie portrétem spojuje pouze prostředí Swanbergova domovského Chicaga a režisérův typický, napůl improvizační přístup.

Kromě nízkokalorické zábavy ovšem Netflix servíruje i doslova královskou hostinu. Na menu internetové televize přibyla v listopadu premiérová řada opulentního historického seriálu The Crown (Koruna) a z jeho rekordního rozpočtu je na obrazovce vidět každý cent. Mladinká Alžběta II., o jejímž nástupu na britský trůn vyprávějí úvodní epizody, se tu v přezdobených palácových halách ztrácí mezi nařasenými závěsy, ceremoniálními róbami a ornamentálním nábytkem. Vzhledem k tomu, jaký důraz tvůrci kladou na svazující úlohu tradičních monarchistických rituálů a zvyklostí, je tíživost přeplněné mizanscény znát dvojnásob. The Crown tak připomíná třípatrový šlehačkový dort, který je takřka nemožné zhltnout naráz. Je to televizní dílo par excellence, jež i svým pozvolnějším tempem vybízí ke gurmánskému vychutnávání každého záběru.

Příliš mnoho televize

Kroky Netflixu lze zároveň jen stěží oddělit od obecnějšího směřování televizního průmyslu, který z druhého zlatého věku přešel v posledních letech do fáze „Peak TV“, nebo expresivněji „Too Much TV“. Stále mohutnější záplava konkurenceschopné televizní produkce způsobuje, že podstatné dnes už není jen vyrobit další „kvalitní“ seriál, ale také jej umět dostat k divákům a udržet jejich pozornost. Právě Easy nebo povídkový cyklus Černé zrcadlo (Black Mirror, od roku 2011) zastupují trend čím dál výraznějšího zkracování seriálových sezón. Dřívější broadcastový standard dvaadvaceti hodinových dílů sice ještě zcela nevymřel (ale i oceňované Dobré manželce, The Good Wife, od roku 2011, se v poslední sérii vytýkala nadbytečná vata), ovšem v době roztříštěné distribuce jde spíše o raritu. Hlavně na flexibilních internetových platformách se naopak objevují nezvykle krátkometrážní útvary. Jeden z čerstvých objevů Amazonu s názvem Fleabag (Pytel blech) se s šesti epizodami vměstná do necelých tří hodin, během kterých nekorektně rozpustilá hrdinka (autorka scénáře Phoebe Waller­Bridgeová) zvládá mimo jiné zápasit s náhlou smrtí své nejlepší kamarádky, chodit se starší sestrou rozvracet feministické semináře a spiklenecky pomrkávat do kamery. K podobně koncentrovaným seriálovým projektům s výrazným autorským rukopisem můžeme řadit i odzbrojující „standcomy“ Rozvedený se závazky (Louie, od roku 2010) a Better Things (Lepší věci, 2016) tvůrčí dvojice Louis C.K. & Pamela Adlonová nebo autentický portrét lokální hiphopové scény v seriálu Atlanta mladého afroamerického umělce Donalda Glovera (všechny tři z produkce televize FX).

Divácké bubliny

Současný vzestup progresivních půlhodinových seriálů dává americký televizní kritik Matt Zoller Seitz do souvislosti s dalším paralelním jevem – pozvolným úpadkem klasických hodinových dramat. Éra „rozpolcených bílých mužů“ – Tonyho Soprana, Waltera Whitea, Dona Drapera – a jejich maratonských transformací napříč několika sezónami sice hrála nezastupitelnou roli v utváření soudobé quality TV, ale dnes se jeví jako vyčerpaná. Dokládají to i debaty o přehnaně protahované, stylově exhibicionistické druhé sérii ponurého hackerského dramatu Mr. Robot (od roku 2015), které oproti loňsku zaznamenalo pokles sledovanosti. Unavené (a unavující) geniální sociopaty oproti tomu střídá pestrá výstavka tragikomických, dlouho opomíjených bytostí – postarších transsexuálů (Transparent, od roku 2014), matek samoživitelek před menopauzou (Better Things) či mluvících koní s depresí (BoJack Horseman, od roku 2014). Vyrůstají přitom z dříve poměrně rigidního sitcomového formátu, který jejich autoři – sami často minoritní – rozpohybovávají v nejednoznačné dramedie, v nichž smích svižně přechází v trpký úsměv a pozdvižené obočí.

Navzdory revolucionářské rétorice Netflixu rozvoj internetových on­demand platforem prozatím zesílil to, co bylo patrné už za éry kabelových stanic – postupující fragmentaci televizního průmyslu, ve kterém je čím dál víc místa pro diverzitu, ať už v rozšiřujícím se spektru distribučních kanálů nebo značně rozrůzněné tvorbě, do níž konečně začínají výrazněji promlouvat také ženy­showrunnerky a etničtí umělci. Televizní trh, na kterém vedle sebe operují broadcastové a veřejnoprávní stanice s klasickým „lineárním“ vysíláním, placené kabelové televize a streamovací služby, tak souběžně štěpí publikum do diváckých bublin, jejichž průnik je buď jen částečný, nebo zcela minimální. Je proto málo pravděpodobné, že bychom si v pondělí ráno s kolegy z práce popovídali o tom, na co jsme se o víkendu dívali. V takto přesyceném mediálním prostředí ale aspoň tolik nehrozí, že bychom se pod návalem seriálové zábavy zalkli.

Autor je filmový publicista.