Devatenácté století v Lodži. Zakládá se město, prvotní dvě stovky obyvatel se během krátké doby znásobí až nesnesitelně, země, která dosud sloužila jen pěstění, zanedlouho ustoupí obřím textilním závodům. Probíhá generační střída zdejších průmyslníků, přišedších z Německa a významně zastoupených bohatými židy; ti, co začínali s fabričkou na kvalitní přízi, ustupují podnikavým a vzdělaným mladíkům natěšeným na kariéry a příslušné miliony. Samozřejmě nesmí chybět potřebná síla – ta se do Lodže hrne z jiných měst i okolních zemí a vzhledem k tomu, že pomáhá roztáčet kola kapitalistického mlýna, náležitě trpí. Tam, kde stály venkovské usedlosti, po několika desítkách let vypučely paláce, v ulicích rachotí bryčky, továrny jsou ovládány stroji, které nemají červené bezpečnostní stopky a chutě drtí bídu tisíců.
Když už je téměř postaveno, vykrveno, když už je čas na spekulaci a obří pojistné podvody, objevuje se ve městě chudičký spisovatel Władysław Stanisław Reymont. Čerpá. Prohlíží si celou tu podivuhodnou krásu nového města, a že na životě vytřískal bohatou zkušenost dělníka, domýšlí, co se děje za zdmi fabrik, a ve fantazii vybarvuje obrazy fabrikantských komnat. Na stránkách novin pak na pokračování tiskne román, který se má stát záznamem jedné ztřeštěné doby.
Zaslíbená země (1899, česky 1903) polského nobelisty Reymonta je jakýmsi uměleckým dovětkem k velkým sociálním teoriím marxismu. Svou látku pojednává především tak, aby nenudil; lesk a sláva, přepychový život, o němž drtivá většina obyvatel Lodže vždy jen snila, působí vahou, pod níž se dnešní čtenář takřka dusí. Že ale přepych musí mít svůj rub, všechny ty těžké koberce přezdobených salonů v Reymontově próze vyvažuje nesnesitelný příkrov dýmu, valící se z komínů rovnou do oken chudoby; napjatá atmosféra v pracovnách intrikánů je tatáž jako v účtárnách, kde se hledí na to, aby všechny ztráty byly pokryty z mrzáckých mezd. Uvzdychané, uměnímilné paničky sekundují zběsilcům, otrlým chlapákům z ředitelen, truhly vykládané jsou tytéž jako truhly trezorové, skrývající pohledávky a dluhopisy.
A co je nejkrásnější, bojové podmínky v brlozích a v dílnách jsou nastaveny podle stejných pravidel, jako jsou ta, která vládnou v nejhořejších patrech správních budov. Na scénu například přichází šlechtic, kdysi snad mocný a nelítostný, aby na kapitalistovi vyprosil teplé místečko v kanceláři. Ten nemůže poslat hrabátko k čertu, a tak ho zničí humánně; nechá jej chcípnout, jako by šlo o námezdního textiláka, utopí ho v bídě. A sotva se šlechtic ztratí z dohledu, na jeho místo se dere konkurent, majitel, jehož podnikatelský záměr nevyšel a podnik jde rychle ke dnu. Zákony nelítostného kapitálu, který se nemusí ohlížet na nikoho a na nic, hovoří jasně: ať chcípne i on.
Chcípají tedy v Zaslíbené zemi všichni bez rozdílu, včetně těch, kteří jsou nyní na vrcholu sil a kteří budou co nevidět nahrazeni. Chcípá i příroda, namísto potoků se krajem valí špinavé stoky, les je rozhlodán emisemi. Ovšem tento proces smrti, proces odumírání života je nutno vidět pouze na pozadí; v popředí se tyčí vily, v popředí se rozvíjejí nové technologie, jež jednou dosáhnou stavu nesnesitelné dokonalosti. A ty přece chtělo devatenácté i dvacáté století vidět především; ano, na ty občas ještě upínáme pozornost i my – v očekávání, že právě taková nová textilní fabrička, tentokrát už udržitelná a v mezích, čistá, prostě dobrá, zachrání člověka před trápením.
Reymontova Lodž je ponurým symbolem. Svou sílu získal v devatenáctém století, aby se v době postreymontovské upevnil se vznikem lodžských ghett. Totéž město, tatáž bída a samozřejmě i tatáž smrt v okrsku nového světa.
Władysław Stanisław Reymont: Zaslíbená země. Přeložil Bořivoj Křemenák. Odeon, Praha 1978.