Ta, co spala s Goebbelsem

V českých kinech je nyní poněkud „přebaarováno“. Dvě premiéry s tématem životních osudů zlopověstné filmové hvězdy Lídy Baarové, tedy dokument Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Zkáza krásou a hraný film Filipa Renče Lída Baarová, dělí od uvedení pouhé dva týdny. V obou snímcích můžeme sledovat eskalaci způsobů, jak se o této herečce dlouhodobě vyjadřujeme a jak ji vnímáme. Proto se u nich zároveň můžeme ptát, co vše nám v tomto úhlu pohledu uniká.

Charakterový heroismus hereček

Slovy Edgara Morina, jednoho z prvních autorů píšících na téma herecké proslulosti, hvězdy jsou vždy utvářeny něčím mnohem větším než pouhou sumou filmů, v nichž se kdy objevily. Kromě toho, že nás dovedou strhnout svým talentem, charismatem a krásou, může nás fascinovat i otázka, jaké jsou ve skutečnosti. Pátrání po podstatě skryté za všudypřítomným, ale vždy unikajícím obrazem představuje jeden z hlavních zdrojů posedlosti hvězdami.

Otázky typu „Jaká byla doopravdy?“ nebo „Co cítila?“ významným způsobem strukturují také současnou diskusi o zřejmě největší prvorepublikové hvězdě Lídě Baarové. Největší co do mezinárodní slávy (kontrakt jí nabízelo mj. i hollywoodské studio MGM), ale i vzhledem ke statusu ryze filmové star, který neměl oporu v prestižnější divadelní kariéře. Podstatnou součástí hereččina hvězdného profilu je i její osobní stigma celebrity, na niž nejvýrazněji dopadlo poválečné účtování s bývalými kulturními prominenty. Vnímání Baarové jako symbolu drastické generační i kádrové výměny formují právě soukromé události, jako její vztah s Josephem Goebbelsem nebo minimálně koketování s řadou dalších nacistů a protektorátních správců. Do pátrání po pocitech a skutečné osobnosti Baarové pak vstupuje další, tentokrát hodnoticí rozměr – měla vůbec právo se tak cítit? Existují hlasy, které tvrdí, že cena zaplacená za jedno milostné vzplanutí byla příliš vysoká; pro jiné představuje osud Baarové memento: v politicky a existenčně vyhrocené době zkrátka není radno naslouchat pouze hlasu vlastního srdce nebo pohlaví.

Oba tábory hledají vysvětlení v privátním hereččině životopisu. Slabost pro charismatické autoritativní muže snad pramenila z psychické poruchy, neschopnost udržet pozdní hereckou kariéru údajně zapříčinil alkohol. Pozornost, již v tomto zpětném pohledu umanutě věnujeme především jednotlivým osobnostem (zatímco jiné zcela vypouštíme), nám znemožňuje vidět širší souvislosti i historické kořeny poválečné negace byvších hvězd. Už koncem 19. století tvrdil F. X. Šalda, že „žádati heroismus karakterový od herečky je nesmyslné“, v reakci na odsouzení divadelních div usilujících o návrat na česká jeviště po zkušenosti z německých scén. Podobná situace nastala i po druhé světové válce. Kromě diskreditace, která plynula z angažmá v nacisty kontrolované kinematografii, přijetí germánsky znějících pseudonymů a více či méně vážných vztahů s protektorátními pohlaváry, limitoval české filmové hvězdy v poválečném působení také věk. Sama Baarová si byla tohoto faktu vědoma a zdůrazňovala, že se jí povedlo restartovat svou kariéru v Itálii koncem čtyřicátých let, i když v porovnání se Sophií Lorenovou a Ginou Lollobrigidou už nepatřila mezi nejmladší.

Hrátky s nacistickým čertem

Dokument Zkáza krásou a hlavně Lída Baarová Filipa Renče tento tematický a kontextuální rozptyl nereflektují. Oba snímky, každý po svém, představují výsledek po léta pěstovaného diskursu o této herečce. Poklidné vody dokola reprízovaných filmů pro pamětníky a vzpomínkové literatury, recyklující důvěrně známé příběhy, obrazy a fotografie, pravidelně čeří publicista Stanislav Motl. Ten neustále naznačuje, že ví víc, než kolik říká, a o „paní Lídě“ vypráví značně expresivním jazykem – na jeho přirovnání Goebbelse ke kulhavému ďáblovi nelze nevzpomenout při bizarní milostné scéně v Renčově filmu. O Baarové se tak mluví hlavně jako o zamilované ženě, jejíž soukromé (ne)štěstí je neoddělitelné od velkých dějin 20. století. Stala se tou, co spala s Goebbelsem, přičemž tento fakt je dnes mnohem známější než kterákoli z jejích filmových rolí.

Budoárová historiografie pokračovala i nadále. V roce 2009 uvedlo Divadlo Komedie hru Goebbels/Baarová a vztah herečky a nacistického prominenta se stal námětem jedné z povídek ve filmu Gottland (2014). Přesněji řečeno, režisér Petr Hátle pracoval s fragmenty materiálu natočeného Otakarem Vávrou pro portrét z cyklu GEN. V něm chce Vávra Baarovou znovu zpovídat na téma Goebbels, ona nechce, pláče, vzdoruje a odchází. Původní protagonisty v Hátleho povídce vystřídali najatí herci a z nedostatku dalších zdrojů toto mikrodrama rámují záběry z oslavy Vávrových stých narozenin, zpomalené sekvence z filmu Ohnivé léto (1939) a statické záběry přírody, které před léty sloužily jako exteriéry Krškova snímku. Voiceover k tomu dodává, že film je plný mladých, sexuálně se probouzejících těl, přičemž do těla Lídy Baarové ještě před pár měsíci pronikal pianista Dr. Goebbels. Exploatačnímu žargonu, jímž na toto téma řada lidí promlouvá, jsme časem uvykli. V některých ohledech tedy Renčův film pouze ilustruje to, co na adresu Baarové již tolikrát padlo, i způsob, jakým to bylo řečeno.

Tvůrci si vyzobali hlavně roky bohaté na dramatické události – v souladu s tvrzením, že osud paní Lídy ve všech ohledech připomíná antickou tragédii. Výjevy pohybující se daleko za hranicí umělecké licence (milost pod šibenicí, pokus o sebevraždu, Ljuba Hermanová jako zdroj štvavých pomluv) rovněž nepředstavují žádné novum, znají je například čtenáři fanfikce Miloše Smetany Sokyně z roku 2001. Smetanův příběh, opírající se o nevraživost mezi Adinou Mandlovou a Jiřinou Štěpničkovou, však mohl scenáristu Lídy Baarové Ivana Hubače inspirovat také k tomu, aby pozměnil jména reálných osob – sám Renč přece tvrdí, že nejde o životopisný film. Samotná postava Lídy Baarové je podivně nevyhraněná; zpočátku její zestárlé já tvrdí, že milovat zločince ještě neznamená zločin, ale jako mladá slečna připomíná spíš prakticky smýšlející zlatokopku. V tomto příběhu tragicky miluje pouze Joseph Goebbels s tělem Karla Markovicse a hlavně hlasem Viktora Preisse. Jeho štkavé rozloučení stojí v příkrém kontrastu ke stoické Baarové, která svůj ledový klid odhodí až ve chvíli zákazu činnosti u filmu. Podobných bazálních přešlapů a nedotažeností najdeme víc a skoro se zdá, že na lokální poměry štědrý rozpočet, vypolstrovaný nezvykle vysokou dotací ze Státního fondu kinematografie, sloužil hlavně k vizualizaci hrátek s nacistickým čertem – tedy motivu dlouhodobě dráždícímu kolektivní představivost.

Úzkostlivě udržované dekorum

Zkáza krásou režisérů Třeštíkové a Hejny přináší potřebný komplexnější pohled. Nehraje tu roli jen posun od fikce k dokumentu, naopak, řada předchozích televizních portrétů utvrdila story padlé hvězdy v konturách, které nyní přibarvil Renč. Třeštíková však nechala Baarovou mluvit samu za sebe, bez všech znalců a tolikrát slyšených vykladačů jejích životních peripetií. Ačkoli i tady představuje romance s Goebbelsem ústřední motiv, hvězda ji nelíčí v žádných plamenných metaforách, nýbrž věcně a s jistotou pravidelně opakovaného úspěšného výstupu. Koncentrovaná zpověď Baarové nabízí unikátní možnost sledovat její projev, úzkostlivě udržovaný zevnějšek a pečlivě nalíčený obličej, ale také být svědkem sílící rezignace, když si herečka připaluje opačný konec cigarety nebo pije becherovku přímo z lahve. Ani záběry reálné Baarové však nedokážou narušit dojem distance a chladu. Bývalá hvězda působí nepřirozeně, de facto je stále v roli a usmívá se jakoby na povel. Empatické divácké reakci příliš nepomáhá, že po sérii poválečných rodinných tragédií považuje za své životní neštěstí promarněnou šanci v Hollywoodu. Právě pojetí Baarové jako imanentní herečky oba na první pohled kardinálně rozdílné snímky nakonec spojuje.

Bez ohledu na to, kolik dalších ­informací a interpretací se ještě dočkáme, některé zá­kladní atributy týkající se této osobnosti už nezmizí. Baarová jako hvězda, jejíž životní osudy stály v příkrém kontrastu ke kašírovaným světům jejích filmů. Baarová jako herečka, jejíž krása stála v cestě pozvolna rozvíjenému talentu. Baarová jako žena schopná za každou cenu přežít velké dějiny 20. století.

Autorka je filmová historička.