Ema Bovaryová v exekuční pasti

Brněnské HaDivadlo přišlo v nové sezoně s adaptací románu Gustava Flauberta. Divadelní Paní Bovaryová je bizarním dramatem jednoho zbytečného lidského osudu, za odlehčujícím humorem a spektáklem divadelního slovníku se však skrývá velmi syrová výpověď, která se snaží vynést na povrch vyprahlost člověka pozdního kapitalismu. Baumanovská tekutá láska tu protéká mezi prsty a životní rizika se z teoretické abstrakce Ulricha Becka mění v bezprostředně prožívanou noční můru.

Nové čtení Flauberta

S pomocí výrazových prostředků berlínské Volksbühne a estetiky postdramatického divadla se z Paní Bovaryové velmi brzy stává show, z jejíhož zákulisí se na náš účet smějí démoni nejistoty, zmatku, trapnosti a omylu. Na místo lineárního plynutí děje nastupuje událost, zapojením diváků se hra stává sociální situací. Příběh Emy Bovaryové – vesnické dívky, která chtěla za humny přeskočit do nového světa ambicí a touhy – je především společným příběhem všech v publiku i na jevišti.

Vůbec nejsilnějšími momenty jsou ty, jež veškeré Emino existenciální úsilí znovu uzemňují šedí každodenní bezvýznamnosti. Mystické vzepětí Emy v její divoké pouti za sebepoznáním poněkud trivializuje fakt, že si musí hledat práci. Románek s lokálním oligarchou na Agrofestu je posléze ukončen jeho manželkou a láska, která se mohla stát pěkným sociálním výtahem, krystalizuje do hořké pravdy vlastní osamělosti na sociálním dně. Všude tam, kde se snaží prorazit do světa, který považuje za přímý protiklad nudy a fádnosti svého života, naráží Ema na zradu, zklamání nebo výsměch. Postupně jí dochází, že její touhy a ambice zůstávají nenaplněny, nevšimne si ale, že jsou to samotné její sny, které za nic nestojí.

Pojmenování smyslu vícevrstvé hry je ponecháno na divákovi. Nejde tu jen o to, že naše ambice a touhy nelze v současném světě naplnit. Daleko silnějším sdělením, které se skrývá pod závojem oné smutné postavy, je to, že samotné naše vášně jsou určovány a strukturovány právě tou společností, která znemožňuje jejich realizaci. Nejedná se o touhy a vášně „autentické“, ale doslova sociálně konstruované. Bylo by mylné se domnívat, že se za románky Emy Bovaryové neskrývá nějaký racionální a prospěchářský kalkul. Hrdinka zcela utilitárně nebere ohled na nic jiného než na své zájmy. Zároveň jsou ale vášně, které ke svým milencům s vyšším sociál­ním statusem pociťuje, pro ni zcela autentické. Prozaická a pragmatická kritéria, do nichž se pohodlně vejdou objekty její touhy, jsou nevědomá a zvnitřněná a pomysl­ný kalkul racionálního zájmu tak na scénu vůbec nevstupuje.

Věčnost dluhů

Ema je dokonalým dítětem současnosti. Vybavení bytu má z IKEA, půjčky od úvěrové společnosti a její exekutor na ni nikdy nezapomíná, na rozdíl od všech jejích milenců a známostí. Je to právě postava obchodníka s dluhovým neštěstím, která tvoří možná nejzajímavější a rozhodně nepostradatelnou součást života Emy Bovaryové. Většinu času o něm nevíme, ale jeho příchody na scénu dávají jasně pocítit, na jakém pozadí se maluje obraz hrdinčiných eskapád. Připomíná nám, že vše v životě je pomíjivé – kromě splácení dluhů.

Paní Bovaryová není jen obyčejnou lidskou tragikomedií ani sociálněrealistickou groteskou. Ačkoliv se divák směje od začátku do konce, odchází s existenciální kocovinou a neodbytným pocitem, že tohle všechno mu je odněkud povědomé. Plahočení pouští kapitálu totiž známe všichni až příliš dobře.

Autor je spolupracovník redakce.