Strýček Váňa v časech bez událostí

Divadelní inscenace Strýček Váňa v brněnském HaDivadle se pokouší o syrovou výpověď z časů, kdy se zoufale čeká na to, až se konečně něco změní, ale navzdory různým náznakům stále nenastává nic. Moderátorem pomyslné debaty mezi autorem hry Antonem Pavlovičem Čechovem a současným filosofem Alainem Badiouem se stal režisér Ivan Buraj. Z čekání na Godota se v jeho pojetí proměnilo v čekání na Událost, která nepřichází. Strýček Váňa je cynickou fraškou, jejíž trpká vážnost narůstá společně s vědomím, že je projekčním plátnem utkaným z našich vlastních životů.

Měšťácké pokrytectví

Pod spektakulární vrstvou plnou erotizovaného násilí a prvoplánového vtipu se nachází nihilistická linka, která se snaží ukázat měšťanskému publiku jeho vlastní životní letargii a zpustlost. Pokrytectví tu na nás dýchá na každém kroku. Společenské vztahy se rozpadají do jednotlivých lidských atomů, které se i v provinční ruské vesničce naprosto ztrácejí. Jejich trajektorie se protínají způsobem, který samy neočekávaly a se kterým se ne­ umějí vypořádat.

Barbarství života rozpadlé komunity nedokáže prolomit ani nejzajímavější aktér, doktor Astrov, který platí v tamějších luzích a hájích za vzdělance s vyššími aspiracemi. Horizont jeho ekologických úvah dává diváku naději, že právě on by mohl přispět k rozřešení sebedestruktivní lidské slepoty. Slepota k vlastní situaci a jejímu kontextu ale nevyplývá ani tak ze samotného faktu morální zkaženosti postav, jako spíše z neschopnosti uniknout z ní. Je jasné, že impuls ke změně sociálních vztahů nepřijde zevnitř, a proto může být Astrov vnímán jako archetypální intelektuální spasitel. Ukáže se nicméně, že tento ekologicky uvědomělý vzdělanec nezvládá svůj život o nic lépe než kdokoli z přítomných. Po několika lajnách kokainu dokáže spolehlivě zabít veškerou naději, která do něj snad mohla být vkládána. Nezvladatelná vášeň k nedosažitelné ženě jej dožene málem až k pokusu o znásilnění. Ze scény odchází jako zpráskaný pes, který může být rád, že už má všechno konečně za sebou, a může začít přemítat, co že se to vlastně stalo a jak hluboko se mu podařilo klesnout.

Není úplně jasné, jestli pozorujeme osudy lidských subjektů, nebo jenom dráhy atomizovaných objektů, tedy lidí, kteří objektifikují jak sebe samé, tak i všechny ve svém okolí při cynických kalkulech o vlastním prospěchu. Ostatně samotná ekologická intermezza, kterých se objeví během inscenace několik, tvoří kontrapunkt mezi společným (životním) prostředím, jež má být záležitostí všech (nicméně nikdo se o ně uprostřed svých starostí nezajímá), a teritoriální mikropolitikou mezi fragmenty toho, co se kdysi nazývalo lidskou společností.

Stísněné mezidobí

Problém „atonálního světa“, ve kterém se všichni aktéři nacházejí, spočívá v tom, že staré už neplatí a nové ještě nenastalo. Stísněné mezidobí mezi odchodem dřívějšího a nástupem budoucího je charakterizováno nudou a všudypřítomným břídilstvím posledního člověka, který sice odvrhl staré hodnoty, ale ještě nevytvořil nové. Stává se tak jenom otrokem svých impulsů, afektů a křivd bez jakéhokoli kompasu, který by mu řekl, kudy se má vydat. Těžko mu pak dávat za vinu, že se točí v kruhu. Zároveň není známo, že by odněkud měla nebo mohla přijít záchrana. Mnohem spíše se tu odvíjí příběh lidí, kteří jsou vydáni napospas nahodilosti vlastní existence a okolnostem, do kterých byli vrženi, aniž by byli schopni si je uvědomit, natož se s nimi vypořádat.

Brněnská inscenace je pod spektakulárním povrchem mnohem temnější, než se na první pohled zdá. Možná, že Ivan Buraj svůj divadelní kompas našel, podoba her v jeho režii tomu ostatně nasvědčuje. Z HaDivadla se tak pomalu, ale jistě stává existenciální sonda do našeho světa bez Událostí a linií úniku. Na obraz v zrcadle, které se nám tu nastavuje, není pěkný pohled, nicméně kdo chce žít bez iluzí, nevybral si zkrátka cestu štěstí.

Autor je filosof.