Já, já, já

„Pondělí. Já. Úterý. Já. Středa. Já. Čtvrtek Já.“ Tak začíná první díl Gombrowiczova Deníku I. (1957, česky 1994). Zdá se, že tím vyjádřil krajní podobu deníkové autenticity. O kousek dále píše o cizím a vzdáleném životě, jenž se mu jeví jako za oknem jedoucího vlaku. Doznává se, jak nerad píše deník: „Trápí mě ta neupřímná upřímnost. Pro koho píši? Když pro sebe, tak proč jde do tisku? A když pro čtenáře, tak proč předstírám, že mluvím sám se sebou? Mluvíš se sebou tak, aby tě slyšeli jiní?“ Zápisky shrnuté do knihy Kronos (Kronos, 2013), tvořící kalendárium Gombrowiczova života, vzniklé jakoby na rubu či po gombrowiczovsku „zezadu“ Deníku, nic nepředstírají a pisatel v nich vlastní život nahlíží do takových detailů, že spíše než o sklo vagonu se jedná o laboratorní sklíčko používané při mikroskopování.

Zezadu bankovních listů

Kronos měl pro Witolda Gombrowicze mimořádný význam. Svědčí o tom i fakt, že svou manželku opakovaně instruoval, aby v případě požáru zachránila především tento ­rukopis. Gombrowicz jej začal psát pravděpodobně na přelomu let 1952 a 1953. Podnětem pro jeho vznik byl zřejmě právě Deník, který spisovatel uveřejňoval v polském emigrantském časopisu Kultura. Tento veřejný deník ho evidentně iritoval předstíranou upřímností, uhlazenou formou i volbou témat očekávaných emigrantským měsíčníkem. A tak na rubu úředních papírů Banco Polaco, pro niž pracoval, psal deník tajný a soukromý.

Už pár měsíců po manželově smrti v červenci 1969 se Rita Gombrowiczová, původně spisovatelova sekretářka a posléze manželka a literární teoretička, pouští do „luštění“ šifer soukromého života svého muže a vydává se po stopách enigmatických odkazů. Se zveřejněním Kronosu dlouho váhala, v předmluvě přiznává, jak moc byl pro ni text obnažující: „Nechtěla jsem být objektem studií. Špatně jsem snášela zredukování našeho života na pouhá fakta a nálady. Kam se vytratilo naše štěstí a zážitky? Jeho pohled básníka?“

Gombrowicz v Kronosu pátrá v paměti, rekonstruuje vlastní minulost a současně redukuje svůj život ve zlomcích a šifrách, které jsou pro čtenáře často nesrozumitelné. Zatímco se Deník rozlévá do esejů, polemik, literárních fragmentů a filosofických úvah a zdá se, jako by vycházel z vnitřního plynutí času, v Kronosu se spíše inventarizuje. Už samotný název odkazuje k přesně vyměřenému, počitatelnému, „kostižernému“ času a současně také k Saturnu, k planetě oklik a opoždění, k truchlivému bohu a oběžnici s nejpomalejším otáčením, v jejímž znamení se rodí melancholikové. Pisatel přesně dodržuje pořadí let a na časovou osu jednotlivých měsíců zavěšuje „události“. Na kostře dějinného času – anšlus Rakouska, napadení Polska, Perónova vláda v Argentině, studentské nepokoje ve Francii – vyvstává osobní historie. Je pozoruhodné sledovat, kterým událostem a jak náleží nutná míra konkrétnosti či neurčitosti. K lednu 1940 si spisovatel například vybavuje „odpornou ranní kávu“ a své tehdejší milenky identifikuje jako tu, „co jí smrdí nohy“, nebo tu, „co má nohy v gumových pantoflích“. Pomineme­li gombrowiczovský nožní smích, který potěší všechny „ferdydurkisty“, vypadá to, jako by jedinými kvalitami, které po letech zůstanou, byly pach a chuť.

Demoralizace, zahálka, čekání

Spíše než k deníkovým reflexím spěje Kronos k inventuře. Gombrowicz jako by si vedl účetní knihu vkladů a ztrát. Zaznamenává klíčová setkání, literární události, nemoci, erotické vztahy, finanční situaci. Kapitoly jednotlivých let pak shrnuje v každoroční bilanci: „Tento rok je rokem iniciace. Stávám se součástí Argentiny. Ztrácím dávné opory. Měním se v cikána,“ zakončuje rok 1940. Historický čas běží, zdá se, mimo soukromé účtování. Například rok 1945 byl „spíše těžký a nijaký“, a přes dobré zdraví celkově „nezajímavý“. Rok 1951 uzavírá: „Zdraví: Ekzém na hlavě se postupně stal méně bolestivým. Ve 2. polovině zuby (2 se mi kazí od kořene, 1 vřed). Kromě toho výrazné zlepšení střev a jater. Literatura: ve 2. polovině významný vzrůst prestiže mezi Poláky. Ale nedělám nic (jenom skicuji drama). Práce: v Bance skoro nic nedělám. Nuda. Finance: následkem devalvace jsem na tom mizerně. Sueldos extra. Erot. – velmi málo, bránilo mi zdraví a bolest zubů.“

Účetním bilancím odpovídá i jazyk a styl – lakonický, plný zkratek. Vytrácejí se z něj nejen štěstí a zážitky, ale i věty, gramatické vazby a vztahy. Zbývá jen brutální evidence. Hodnocení událostí je záležitostí detailů, dílčích atributů – a to si ještě nejsme jisti, zda se případná nechuť týká subjektu či objektu vzpomínky či vzpomínání samého: „Masáže. Dokončování finále Ferd. Procházky do Údolí, na Halu (školačky), na Kasprowy Wierch (kde jsem potkal tu hysterku). A služku v nějakém penzionu. Poznal jsem v Zakopaném nějakého horolezce, se kterým jsem chodil. A nejspíš procházky s Witkacym a s jeho milenkou, a taky ta farmaceutka, které se zachtělo Kasprowého Wierchu. Návrat do Varšavy a ve vlaku další kráva.“

Syrový styl a úsečný tón poznámek vede k otázce, nakolik je vůbec možné rekonstruovat vlastní minulost či dokumentovat přítomnost. „Erot. Tento rok dost intenzivní. Obecně: nuda, vzrůstající samota, demoralizace, zahálka, četba a… čekání, čekání, čekání!“ komentuje Gombrowicz rok 1952. „Vyrážka nemizí, dělám analýzu stolice, ale kvůli slepému střevu neberu nic na pročištění, takže analýza (i když negativní) je nejistá. Hubnu, vypadám špatně. Myslím si, že mám červy. Hledám bydlení – neúspěšně. Hořkost a vzrůstající erotický neklid,“ to je shrnutí ledna 1954. Jednotlivé události zůstávají izolované, fragmentární, záměrně se vzdávají narativity. Pravidelně se opakující přehledy finanční situace, četnosti erotické aktivity, bojů s ekzémem či jinými neduhy, šachových nebo publikačních úspěchů či nezdarů zpestřuje jen krádež dýmky, hubnutí anebo koupě stroje na vyrábění umělohmotných figurek svatých. Jinak neklid, sklíčenost, deprese a nuda.

Neslušný a nožní řehot

Mučedník formy, jak sám sebe Gombrowicz nazývá v Testamentu (1977, česky 2004), se snaží dobrat pevných kontur, podstat, které neztrácejí tvar. Poznámkový aparát, tvořící značnou část Kronosu, jako by mu však nasazoval zadničku: „Mne, kterýžto bilancoval svůj život, poléval v posteli stud, cloumal mnou neslušný smích a já propukal v bezmocný zvířecí řehot, mechanický a nožní,“ čteme ve Ferdydurke (1937, česky 1997). Rita Gombrowiczová a další editoři byli samozřejmě motivováni pragmatickou snahou zpřístupnit čtenáři obtížně srozumitelný text. Pokoušejí se rozluštit co nejvíce zkratek, iniciál a odkazů, doplnit chybějící místa. Biografické poznámky k řadě zmiňovaných osobností tak velmi precizně mapují komunitu polských emigrantů žijících v Argentině a vsazují Gombrowicze do sítě osobních a literárních vztahů. Bohatý fotografický doprovod skládá album spisovatelovy rodiny, známých a přátel, přibližuje kulisy jeho života (varšavské ulice, přístavní hospody či místopis Buenos Aires).

Preciznost editorů a snaha rozklíčovat vše skryté a torzovité však vedou až k jakési luštitelské vášni, která jako by ztrácela míru a měnila se v potřebu dovysvětlit úplně všechno. Vznikají tak vskutku gombrowi­czovské situace: nedořečená místa v Kronosu jsou nakonec vysvětlována citacemi z Deníků, před nimiž Gombrowicz do Kronosu utíkal. Vaporetto je identifikováno jako vodní tramvaj, San Marco a Dóžecí palác jako „největší turistické atrakce v Benátkách“. Ve vysvětlivce k místopisné zmínce o Río Ceballos se ocitáme přímo v románové Pornografii (1957, česky 1997), když editor prozradí, že právě zde pozoroval autor z úkrytu ve křoví chlapce, kteří „metodicky a v neustálém pořadí provozovali sexuální hry“.

Skandálnost Gombrowiczova Kronosu ne­­spočívá nakonec ani tak v laboratorní analýze tělesných pochodů a anomálií nebo v obdivuhodném výčtu milenců a milenek. Leží v jeho na dřeň ohlodaném stylu, v jazykové lakoničnosti, jež není ani tak výrazem tradiční deníkové autocenzury, jako spíše pokusem upřímně pohlédnout do tváře sobě samému. Nepředstírá ani dokumentární autenticitu, ani instrumentální literárnost. Krutost takové výpovědi spočívá mimo jiné v tom, že jakékoli úsilí rekonstruovat či doplnit disparátní fragmenty a detaily působí směšně. Aniž je ovšem tento smích ochuzen o pověstnou gombrowiczovskou ironii.