Prozatím na Artwall

Od začátku prosince do půlky ledna „hostila“ galerie Art Salon S, sídlící v pražském Tančícím domě, výstavu „umělce s mezinárodní reputací“ Marka Schovánka. V jeho Anarchist Cookie Shopu čekala na diváky řada vskutku šokantních momentů. Nejen že si za materiál pro ztvárnění „provokativních“ objektů, jako je lebka, injekční stříkačka, pistole nebo výkal, zvolil sušenkové těsto, bonbony a cukrářské dekorace, navíc ještě umožnil návštěvníkům si tyto umělecké artefakty za lidové ceny koupit a dokonce zkonzumovat v dočasně zřízené kavárně přímo v galerii. Schovánek šel ale ve svém proklamovaném „anarchismu“ ještě dál. Prostřednictvím sušenkových kreací se rozhodl tematizovat i soudobé společenské otázky: perníkoví panáčci na horizontálním reliéfu představují jednou pláž zaplavenou turisty, podruhé pouliční nepokoje nebo demonstraci s hesly jako „Kill the poor“ a „Eat the rich“. Gestem postmoderního pastiše pak umělec přetváří klasická díla světového malířství: sušenkami zmnožuje vyděšený obličej na Munchově Výkřiku a aktualizuje podobu stafáže na Géricaultově Prámu Medúzy. Snadno dospějeme k poznání, že Schovánek se tímto způsobem dotýká aktuálního tématu imigrantů.

V téže době, ale ve zcela jiném kontextu začíná v Praze výstava Prozatím dalšího „světoznámého umělce“ Dana Perjovschého, prezentovaná galerií Artwall. Srovnání obou projektů (jež by se mohlo jevit jako nemístné) není cílem tohoto textu, ale spíše odrazovým můstkem pro reflexi Perjovschého díla. Zatímco Schovánkovu cukrářskou anarchii by asi většina „seriózních kritiků“ označila za poněkud pokleslý a v důsledku ryze komerční populismus, Perjovschi je ve světě umění vnímán jako skutečný umělec­aktivista. Vyznění i cíle výstavy v převážně turistické galerii, kde je umělecké gesto převedeno na multiplikovaný produkt­suvenýr, jsou samozřejmě odlišné od prezentace kreseb na opěrné zdi Letenských sadů, kterou denně míjejí tisíce cestujících. Jak tedy v tomto případě hodnotit míru umělecké invence, překvapení a řekněme „hloubky“?

Neúnavný komentátor

Perjovschi, který se představuje jako „ne­­únavný komentátor aktuálních událostí“, si pro výstavu na Artwall zvolil „momentálně nejpalčivější téma evropské politiky“, tedy takzvanou uprchlickou krizi. Tisková zpráva nám vysvětluje, že „výstavu je možné chápat také jako apel na humanitu v čase vánočních svátků“. V praxi se Perjovschi na českou veřejnost snaží apelovat prostřednictvím sedmi zvětšených černobílých kreseb a nápisů hrajících na satirickou notu. Najdeme tu motiv dvou figurek, z nichž jedna nese na zádech bombu a doprovází ji nápis „fear“ (strach), zatímco k druhé postavičce nesoucí dítě paří slovo slovo „real“ (realita). Ostře protažené cípy hvězd proměňují znak Evropské unie v symbol nepřístupné pevnosti, letadlo označené jako „my“ bombarduje postavičky s označením „oni“. Problémy Evropské unie jsou shrnuty do slovní hříčky s chybějícím písmenem Z ve slově „Syriza“, takže vzniká „Syria“. Svůj klasický slogan „Zákaz graffiti na druhé straně zdi“ tentokrát Perjovschi parafrázuje do podoby „Zákaz graffiti na zdech z ostnatých drátů“.

Devízou Perjovschého kreseb je zkratka a obecná srozumitelnost. Dají se ale tyto vlastnosti vždy považovat za silnou stránku? Není pochyb o tom, že 99 procent lidí projíždějících kolem Artwall pochopí jeho „poselství“, které bychom mohli zjednodušeně shrnout asi tak, že se zlá Evropa opevňuje a ve strachu z terorismu hystericky staví ostnaté ploty do cesty syrským matkám s dětmi, které prchají z válečné zóny do bezpečí. Perjovschi patrně necílí na tu část veřejnosti, která zastává postoj tolerance a solidarity, nýbrž na tu, která má v nastalé situaci tendenci k opatrnosti, obavám nebo dokonce ke skryté i přiznané nenávisti. Není ale jeho apel v konečném důsledku také jen plochým populismem?

Bez umělecké vize

Perjovschi se staví do řad „kulturní a intelektuální fronty“, jeho vykreslení stávající „krize“ ale nic neproblematizuje a v důsledku nakonec snad i prohlubuje nepochopení mezi „tolerantními“ a „netolerantními“. Glosy z výstavy Prozatím by nepochybně obstály jako transparenty na demonstraci proti xenofobii, jako umělecké dílo ale ztrácejí na intenzitě právě svou jednoznačností, která jen s opravdu nepatrnou dávkou humoru a invence konstatuje stav věcí viděný z jednoho konce společenského spektra. Jako by tak symbolicky posiloval podprahový pocit morální nadřazenosti „zastánců humanity“. Síly umělecké vize, která by šla napříč českou societou a nastavovala jí zrcadlo jako celku, se bohužel nedočkáme. Ani předchozí výstava na Artwall nebyla žádným hitem výstavní sezóny, Oliver Ressler ale svými fotografiemi utonulých kravaťáků na pobřeží alespoň obrátil téma imigrantů naruby a ambivalencí svých snímků snad v divácích mohl vykřesat trochu rozporuplnou emoci.

Přes počáteční kritiku nastíněného projektu Marka Schovánka jakožto komerční banality tak nakonec zjišťujeme, že jeho propojení tématu imigrace a turismu má v sobě nakonec možná přece jen o špetku víc napětí nebo iritující problematičnosti než Perjovschého „ilustrace“. Abychom ale na rumunského umělce nebyli tak přísní, je třeba říct, že jeho kresby se pořád ještě mohou pyšnit nápaditostí a významovou vrstevnatostí, pakliže je srovnáme s nedávným „uměleckým gestem“ čínského disidenta Aj Wej­weje, jenž v Praze demonstrativně obalil vlastní sochy záchranářskou termofólií. Jste­li známý umělec, něco zkrátka „udělat pro uprchlíky“ musíte, ať už to dává ­smysl nebo ne…