Data mají tvar koule

Jedním z největších taháků letošního festivalu CTM byla velkolepá audiovizuální instalace Christophera Baudera a Roberta Henkeho Deep Web v berlínském Kraftwerku. Monumentální prostor bývalé tepelné elektrárny je v posledních letech stále častěji zabydlován koncerty, uměleckými veletrhy, ale především menšími technokluby, jako je Tresor nebo Ohm. Také Deep Web v mnohém vychází z estetiky taneční hudby – šlo koneckonců o doprovodný program jednoho z prominentních festivalů elektronické hudby. Přesah a tvůrčí ambice instalace však alespoň zdánlivě směřují k překročení rámce tanečních večírků. O čem toto dílo ve skutečnosti vypovídá a jaký typ sdělení se nám snaží podsunout?

Co nelze vygooglovat

Pojem deep web, který bývá někdy chybně zaměňován s dark webem, neboli internetovým podsvětím, označuje jakousi tajemnou a neviditelnou zónu internetu. Jedná se o místo zapovězené lidským očím. Ty jinak vnímají síť pouze na povrchu, pomocí internetových prohlížečů (odtud odvozený termín surface web). Ačkoliv je deep web zdánlivým synonymem mystického elektronického podvědomí, odehrávají se v něm aktivity o řád prozaičtější. Jde o veškerý on­line obsah, který nelze běžnými metodami dohledat přes konvenční vyhledávače. Jsou jím například zvláštní typy souborů a obrázků, obsah chráněný heslem (například e­mail), internetové archivy, ale i mizející příspěvky sociálních sítí, všeobecně data určená pouze aplikacím, nikoliv uživatelům. V principu jde o veškerou komunikaci internetu převážně mezi stroji, kterou ve vyhledávači Google nikdy nenajdeme.

Na podobně mystickou notu se pokouší naladit i audiovizuální instalace Baudera a Henkeho. V pravém smyslu slova jde spíše o prostředí s prvky technické imerzivnosti a iluzornosti. V prostoru zešeřelé a zamlžené industriální haly se od stropu postupně snáší několik desítek bílých koulí. Ty jsou postupně rozsvěcovány řadou výkonných barevných laserů za doprovodu zvuků evokujících elektronická spojení, tlukot srdce, rytmicky ševelící vnitřní svět počítačů. Laserové paprsky připomínají samovolně probíhající spojení internetových vláken, jejich průběhy a řetězení, pohyby v atomární struktuře sítě. Je třeba přiznat, že brilantní technická stránka instalace se pohybuje na hranici možného. Existence a dlouhodobá funkčnost celého systému je sama o sobě zázrakem. Projekt využívá řadu nejnovějších technologických prototypů v oblasti světelného designu a efekt ohromení nespočívá ani tak ve smyslovém vybuzení, jako spíš ve fascinaci přesností a dokonalou formou. Nejde ostatně o první obdobný projekt autorské dvojice. I v Praze jsme měli možnost vidět Henkeho představení Lumière; v případě Baudera jde již o několikátou variaci na téma pohyb světla v prostoru.

Viditelnou součástí doprovodné kampaně k instalaci je i výčet sponzorujících technologických korporací. Jedná se o příznačný konglomerát kreativního průmyslu a vysoké technologie. Kromě dodavatelů laserových a zvukových přístrojů je mezi nimi i Bauderovo studio WHITEVoid, které realizuje světelné instalace napříč světem umění, populární kultury a byznysu. Jeho produkce fluktuují mezi osvětlením restaurací v Dubaji, veletržními stánky Vodafone, Citroën a Hyundai, veřejnými zakázkami velkoměst, tanečními kluby a festivaly světelného designu. Robert Henke, jenž je na poli hudby činný především v elektronickém projektu Monolake, je zase jakožto softwarový vývojář podepsán pod hudebním programem Ableton Live. Oba autoři tak reprezentují od devadesátých let etablovaný profil umělce­programátora, který se volně pohybuje na pomezí inženýrství, kreativity, designu a byznysu.

Pohlcení umělým prostředím

Pokud překonáme prvotní ohromující dojem a překročíme přes možná až příliš ilustrativní povahu multimediálního diagramu, vyvstává otázka, co dalšího nám vlastně instalace sděluje. O povaze internetu totiž nic zásadního nevypovídá. Představa sítě jako propojené série bodů v prostoru je celkem běžnou formou síťové vizualizace, hudební stránku můžeme s trochou škodolibosti dekódovat jako citlivě promíchanou směs zvuků taneční hudby a rejstříku zvukových efektů obvykle používaných v kinematografii pro ilustraci faktu, že „počítač pracuje“.

Vrátíme­li se k samotným efektům pohlcení, můžeme v rámci drobné historické odbočky připomenout, že forma imerzivní iluze rozhodně není produktem 21. století. Její genealogii lze stopovat do poloviny století devatenáctého, kdy vrchol skupinového prožitku imaginárních světů představovala panoramata a dioramata. Pro tyto protoformy mediál­ního umění – a nakonec i pro jejich dlouhou řadu následovníků ve formě filmových polyekranů a národních prezentací na Světových výstavách – je příznačná jistá forma „silové“ komunikace. Jejich dopad na smysly je jednoduše ohromující. Okamžik totálního obklopení umělým environmentem nás přivádí k rezignaci na kritické uvažování ve prospěch spontánního prožívání, k údivu nad bezešvou celistvostí technické iluze. Tuto historicky známou formu dominance je možná dobré vnímat jako médium sloužící typicky k artikulaci ideologických či politických obsahů. V případě panoramat je jimi interpretace, případně dezinterpretace národních dějin a rovněž pavilony Expo jsou přímo předurčeny k deklaraci národní identity, včetně Svobodovy realizace pro Expo 67 v Montrealu. Jednou z dalších a dodnes přeživších superdominantních forem s politickým obsahem je také ohňostroj, zvláště v českém prostředí využívaný k pokročile bizarní interpretaci historie.

Někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let tato politická rovina imerze ustupuje a nastupuje éra technologicky chladných realizací, které můžeme v oproštění od dalších obsahů chápat jako manifestaci „nitra“ digitálního světa. Inklinace k čistým digitálním formám nastala v okamžiku, kdy digitální svět zdánlivě představoval médium skrývající potenciál pro společenskou reformu – jakousi digitální demokracii. Vnitřní svět technologií a data jako čistý, beztvarý a přesný artefakt se staly fascinujícím impulsem pro práci tvůrců, jako je Ryoji Ikeda a Carsten Nicolai alias Alva Noto, různé druhy mappingu, či pro množství lightdesignových instalací, českému publiku dnes známých třeba z festivalu Signal. Předmětem zajímavých spekulací nemusí být pátrání po tom, kam z těchto forem zmizely původní ideologické obsahy, jako spíše to, co je nahradilo. Pomineme­li korporátní zájmy, které spektakulární mapping záhy naplnily, zůstává představa samotného vnitřního světa technologie, která si žádá vnějších projevů v podobě tak impozantní, jak je to jen možné.

Jednostranná komunikace

Berlínskou instalaci Deep Web, kterou lze považovat za jedno z posledních vyústění tohoto trendu, můžeme rozpoznat jako smyslově atraktivní, formálně dokonalou, technicky brilantní, avšak zároveň obsahově vyprázdněnou a emocionálně chladnou. Zcela programově se vyhýbá jakýmkoli kritickým obsahům, neanalyzuje, nekomentuje, neklade otázky, nepodrobuje médium dekonstrukci nebo manipulaci, nepodsouvá žádné významy ani asociace. Staví na jednostranné komunikaci, nechce být interpretována – jako by bylo nemístné si její význam divácky dotvořit nebo si o ní cokoliv vlastního myslet. Představuje absolutně čistou manifestaci elektronických a síťových principů. Tento pohled se zdá stále zřejmější ve světle současné diskuse tematizující svět objektů jakožto dominantních, avšak zároveň latentních aktérů okolního světa. Na jednu stranu je možné o ní uvažovat jako o lidmi obydlené virtuální iluzi. Jedním z pozoruhodných zážitků bylo například sledování desítek hypnotizovaných diváků bezvládně polehávajících na jinak nehostinné ploše bývalé elektrárny. Na druhou stranu si ji můžeme představit bez diváků – neobydlenou, autonomní, nevyžadující lidského pozorovatele. Její existence bude i bez publika smyslu­plná. Jako taková je paradoxně poměrně přesným obrazem současné civilizace.

Autor je audiovizuální tvůrce a pedagog FAMU.