Je čas na nový stát?

Když přemýšlíme, je­li náhodné, že projekt putovní výstavy, která se soustředí na sebereflexi prostoru Střední Evropy (nazývané když už ne přímo mýtem, tak alespoň fantastickou představou), začíná v Praze, mohla by nás napadnout i lehce konspirační souvislost s aktuálním setkáním premiérů zemí Visegrádské čtyřky právě v českém hlavním městě. Výstava Intermarium v Centru současného umění Futura nám totiž potvrzuje, že myšlenkový prostor naší části starého kontinentu je možné vidět pouze skrze (sebe)reflexi.

Alternativní historie

Východiskem pro koncept výstavy se stala „patová pozice“ regionu mezi „výkonným N a velkým R“, jak zaznívá v klipu Rafanů. Název Intermarium (česky mezimoří) odkazuje ke geografické „vklíněnosti“ mezi Baltské a Černé moře. Piotr Sikora, jeden ze dvou kurátorů, se před dvěma lety podílel na výstavě s názvem Český papež v pražské MeetFactory a současná výstava pak hraje na podobnou strunu: že nemáme papeže, to Čechům zřejmě zase tolik nevadí, ale to moře! Vzpomeňme obnovený Zemanův plán na kanál Dunaj–Odra–Labe. Absence břehů nás formuje víc, než bychom si asi rádi připustili, a představa konfederace států definované dvěma moři tak provokuje již svou definicí, v níž se nějak zrcadlíme pouze jako zdrojová země, země tří úmoří. Pokus překonat tuto odlišnost a identifikovat se s vymezením vycházejícím od „nich“ je výzvou, kterou se výstava snaží návštěvníkům přednést. Koncepce projektu, který má cestovat po zemích V4, stojí na myšlence, že identita založená na „my“ může být silnější a plodnější než vymezování proti „nim“, ať už si je definujeme jakkoliv.

Kurátoři se inspirovali knihou Rzeczpospolita zwycięska. Alternatywna historia Polski (Vítězná republika. Alternativní dějiny Polska, 2013) mladého polského autora Ziemowita Szczereka. Ten popisuje v duchu principu „co by, kdyby“ vizi historie, v níž nenastala poslední z polských národních křivd a spojenci společně s domácími porazili v roce 1939 Wermacht. Výsledkem by mohl, podle Szczereka, být na slovanském sentimentu založený a účastí Maďarů, Rumunů a Litevců okořeněný projekt konfederace středoevropského regionu pod vedením Polska. Všem by záleželo na budoucnosti, která by však byla i v alternativním vesmíru vítězů neudržitelná a za deset let by se říše zhroutila. Dál už jen ploty a všudypřítomná ideologie. Výstava Intermarium pak ukazuje – slovy jednoho z kurátorů – umění flirtující s propagandou. Jak dalece je ale flirt nezávazný?

Vyložit karty

V úvodu najdeme odkaz k intervencím skupiny Irwin, která v různých městech světa nechala na billboardy vylepit ďábelsky poťouchlý nápis „Je čas na nový stát. Říkají, že tam můžeš najít štěstí“ – vždy v patřičném jazyce dané země. Jeden takový je dočasně k vidění i v Praze­Krči. Instantně použitelný slogan, který podvratně využívá metody reklamy lákající na novou a lepší budoucnost, jež je na dosah, působí v tomto kontextu snad až příliš ilustrativně. Taktiky, které Irwin dlouhodobě používá, nicméně vyžadují především mentální spoluúčast, jíž se dílu i zde může dostat. Ostatně právě koncept kolektivní participující identity je pro výstavu Intermarium podstatný: kurátoři sami tvrdí, že záměrně pracovali především s díly uměleckých skupin.

Nejvíc se pozornosti dožaduje nové video Rafanů pod názvem Teaser. Do jednoduchého rytmu herec Dan Kranich odměřuje slovensko­polsko­česky pseudovýpověď naštvaného Středoevropana, v níž říká všechno a nic. Proč si Rafani vybrali právě anachronickou postavu rappera­skejťáka? Má zřejmě odkazovat k těm, pro které hranice znamenají jen překážky a symboly naopak skutečné štíty. Chytlavý refrén („Co bude dál? Zesilme čas, proměňme téma, scrollněme důle! Toto je teaser…“) a především ­interiér kravína dávají tušit oblíbené rafaní téma manipulace. A vlastně nejde ani tak o tušení: sedm obrazovek vedle sebe by přesvědčilo asi kohokoli. Úvodní sekvence, která ukazuje graf zdánlivě vysvětlující souvislosti a šíři středo­evropských problémů, jako by naznačovala, že všechny karty jsou vyloženy, vše je jasné a jediným problémem je donutit ostatní, aby konečně s těmi vyloženými kartami začali hrát. Jak často přistihneme sami sebe při takové myšlence? A je taková rétorická figura nástroj, nebo cíl? Jářku, alespoň pár otázek mezi mořem poetických statementů.

S tématem ideologie pracuje ve své nástěnné malbě Pavla Malinová. Nepopsatelný spletenec symbolů a postaviček připomíná malůvky na školních lavicích: sem tam hákový kříž, znak hippies a nahá torza žen se zeměkoulí místo hlavy. Klouzavému pátravému pohledu určený Uzel země (2016) vedle jasně formulovaných děl, která svou zprávu doslova vyzařují, traktuje rytmus našponované výstavy a poskytuje koutek klidu. Podobně funguje i záznam komediální performance polské skupiny Grupa Azorro, jejíž členové jedou z Krakova do Vídně, aby předali na výstavu jistou VHS, a protože pojali představu jednoho společného státu, pro jistotu se ptají na cestu latinsky. Umělost takové situace, nedorozumění a směšnost imitace žánru road movie ukazují, jak daleko jsme dnes už vlastně od představy volnosti bez hranic.

Druhým solitérem výstavy, který ale pracuje s kolektivní vizuální pamětí, je Svätopluk Mikyta: vedle svých monochromních tisků Ghost Prints (druhé tisky z předloh určených pouze pro jednorázové užití) s emblémy modernity představil ještě novější cyklus Automosaic, v němž naopak zamalováním a zneviditelňováním částí propagačních obrázků zdůrazňuje detaily a pozvedá cenu toho, co si za barevnými čtverečky domýšlíme. Často se tak totiž děje bez ohledu na to, zda se jedná o naši vlastní, anebo o převzatou a cizí vzpomínku. Mikytovy kritické poznámky báječně doplňují téma, které otevřela nedávno skončená výstava Budování státu: Co je stát a na čem vlastně svou identitu zakládáme? Jak moc ideo­­logická je naše paměť?

Co si odneseme

S tím, co si z dnešní doby budeme jednou pamatovat, pracují v divadelně inscenovaných krátkých filmech ruského kolektivu Čto dělať. Alegorie lesního života, nazvaná Ruské lesy, je záznamem divadelní performance z roku 2012. Zvířátka tu oslavují příchod nového vládce – křečka. Čto dělať tehdy reagovali na aktuální dění, které podle nich bylo až příliš často ovládáno slovy spíše mytologizujícími přítomnost než odhalujícími realitu. Sami nakonec vstoupí do rozehrané hry a rázně ji utnou s důrazem na fakt, že nic nehrají a nejsou herci. Řez mezi reinscenovanými událostmi a možností uměleckého zásahu do aktuálního stavu je tak veden s ostrostí břitvy. Druhý film Čto dělať na výstavě zachycuje divadelní inscenaci Partisan Songspiel. A Belgrade Story (2009). Nechávají zde promlouvat pomník partyzánů, který volá do zbraně všechny utlačované a znevýhodňované zástupce společnosti: sexuální menšiny, chudé dělníky, Romy i veterány. Tentokrát je nástrojem boje fyzické tělo – zpěv, hudba a tanec –, cílem pak svoboda vyjádřit pohybem, co není snadné zformulovat slovy. Což skvěle souzní s tím, jak je možné pracovat s něčím tak nehmotným, a přece neustále přítomným, jako je paměť, již ve snímku prezentuje mluvící pomník.

Pozitivní vyznění výstavy o sebereflexi identity středoevropského prostoru zůstalo spíše na mentální rovině možností překračujících dominantní geografické a politické rozepře. Nadhled a optimismus, jež z koncepce výstavy čiší, je vlastně velmi osvěžující. Zamyšleného a pro sebe se usmívajícího návštěvníka zchladí poslední exponát: Plot (2012) maďarské skupiny Little Warsaw, který je snad až příliš aktuál­­ním komentářem k situaci našeho regionu.

Výstava Intermarium tak nakonec nenabízí jeden alternativní příběh, ale naopak výborně využívá nejednoznačnosti plynoucí z mnohosti přístupů a hlasů, kterou s sebou nese téma i médium výstavy: souvislosti dané instalací, čas, jejž se rozhodneme věnovat tomu či onomu dílu, a v neposlední řadě estetický prožitek nebo jen popěvek či obraz, který si odneseme v hlavě. Bylo by skvělé dočkat se dalších podobně sebereflexivních a zároveň sebevědomých výstav (což přeji nejen sobě, ale i prostoru od Baltského k Černému moři). A bylo by namístě poskytnout podobným projektům odpovídající pozornost – víc než teaser!

Autorka je doktorandka na Katedře teorie a dějin umění VŠUP.