Jak přistupovat k textům autorek, které zvolily dobrovolnou smrt? Můžeme je číst jako labutí písně, jimiž se loučí se životem, jako umělecký testament i součást jejich autorského mýtu. V neposlední řadě jimi však promlouvají figury a jazyk deprese.
Ve Virginii Woolfové získalo dvacáté století nejenom suverénní autorku, spjatou s počátky evropského feminismu, ale také postavu spisovatelky páchající sebevraždu. Totéž gesto nalezneme u antické Sapfó, jedná se však o mýtus vytvořený patrně k pobavení pozdějších generací, podle nějž se patronka lesbiček zabila z lásky k muži. V případě Woolfové a jejích následovnic jako by spíše ožívaly skandální hrdinky typu Emy Bovaryové či Anny Kareniny, aby se samy chopily pera a přepsaly mužský kánon, než posledním textem dají sbohem samotnému životu. Svůj autorský mýtus tak sice podtrhnou samy, zároveň ho ale svými labutími písněmi už jedním křídlem v záhrobí značně zamlží. „Budou mě milovat pro to, co mě ničí, pro meč v mých snech, pro prach v mých myšlenkách, pro nemoc množící se v záhybech mého mozku.“ (Sarah Kaneová: 4.48 Psychóza)
V návaznosti na Woolfovou (†1941) připomenu gesto umělecké závěti před sebevraždou u dvou dalších autorek, potýkajících se navíc i s těžkými depresemi, a to u americké básnířky Sylvie Plathové (†1963) a britské dramatičky Sarah Kaneové (†1999). Zájemce o hlubší ponor do kreativity a destruktivity v odkazu zmíněných autorek upozorňuji na publikaci psychologů Iva Čermáka a Idy Kodrlové Sebevražedná triáda (2009), jejichž poznatky ve své literárnější sondě pomíjím.
„Aby mě přikryly vody“
Označit Woolfovou přívlastkem depresivní by bylo zkratkovité, vždyť její invenční dílo má blíže spíše k melancholickému epikurejství, dokonce s vizionářskými záblesky. Ani se u ní nevyskytuje konkrétní kniha hodná označení umělecký testament. Přesto se depresivní až sebevražedné fragmenty mihotají napříč celým jejím dílem až do úplného konce. Pro příklad vzpomeňme na román Paní Dallowayová (1925, česky 1975), který sama autorka označovala za „analýzu příčetnosti, šílenství a sebevraždy“. Stín deprese obchází též lyrickým románem Vlny (1931, česky 1997), cyklicky se odvíjejícím okolo smrti tajemného Percivala, což nakonec pohne k sebevraždě jednu z dívčích postav.
Autorčinu utonutí v řece předcházejí zápisky v osobním deníku, dopis na rozloučenou adresovaný manželovi, ale také román Mezi akty (1941, česky 2005), vydaný in memoriam. Přes smířlivý tón románu o venkovské divadelní hře s důrazem na přírodu prorůstající uměním se jedna z postav zasní: „Nechte mě se odvrátit … od toho hemžení … porcelánových obličejů, skelných a tvrdých. Dolů po cestě, která vede pod ořešák a hloh, pryč, dokud nedojdu ke studni přání … Ale jaké přání bych měla hodit do studně? … To, aby mě přikryly vody … z té studny přání.“ Dopis manželovi se nese v duchu konejšivém („dva lidé nikdy nemohli být šťastnější, než jsme byli my“), ale ústí v rezignaci („už nemohu dál bojovat se svou chorobou“). Zato z deníku prosvítá, že její choroba zahrnuje rovněž hrůzu z konce staré Anglie – té viktoriánské i moderní – poté, co nacistické bombardéry srovnaly se zemí i jeden z domů, v němž psala své knihy. Připomenemeli nadto Woolfové sounáležitost s estétstvím, svým životemdílem jako by se dandyovsky zablýskla, aby s sebou nakonec vzala do vod zapomenutí i něco ze své epochy. V šílenství se s ní tehdy zmítal celý kontinent.
Deprese jako životní styl
Jak je možné, že se z autorky zpovědní poezie Sylvie Plathové stala pro poválečnou Ameriku „literární Marilyn Monroe“? Z velké části za to může její jediný román Pod skleněným zvonem (1963, česky 1998), autobiografické vyprávění o zbláznění a vyléčení začínající úspěšné spisovatelky, po jehož vydání se Plathová paradoxně otrávila plynem. Obloha nad mrakodrapy tak získala novou pop star. Jestliže tklivý svět Woolfové ještě dýchal určitou staromódností včetně zájmu o kánon, Plathové psaní protivně odráží konzumní Ameriku se vší její mělkostí, optimismem na baterky či lokty kariéristů. A nad ní se klene symbol skleněného zvonu, který každou citlivější bytost pomalu obmyká v tomto „velikém zlém snu“. Deprese už není jen „choroba“, nýbrž takřka nezbytný životní styl, napůl mezi společenskou lží a sebevraždou. Sklo zvonu nás izoluje, unáší do světa zrcadel, ve kterých se nepoznáváme, a pokud nás neudusí, určitě nás pořeže.
Obsedantní touha po sebevraždě nabývá v románu až groteskních rozměrů. Který způsob zabití hrdinka přímo nevyzkoušela, ten přinejmenším zvážila. Máme tu pokus o oběšení, utopení, otravu matčinými prášky, zájem o nože nebo žiletky, polemiku se střelbou do hlavy, jako i s upálením. Místy lze říct, že nic jiného než témata smrti a šílenství ani nepřichází v úvahu. Navíc jsou sdělována pomocí typických figur deprese – od chronické neurotičnosti a pasivity přes sbor vnitřních hlasů či fatální rozkol mezi tělem a hlasem až po přesvědčení o temné pravdě světa, vedle níž pohádky psychiatrů, kněží nebo starostlivých příbuzných sotvakdy mohou obstát. Ne náhodou je román uveden mediálním boomem okolo popravy sovětských špionů Rosenbergových – jako by si společnost provádějící tresty smrti na svých zločincích neuměla poradit s beznadějí v hlavách svých zbožňovaných dětí.
Jestliže poprvé si dívka chce vzít život po vzoru Seneky podřezáním žil ve vaně, na jiném místě čteme o její zálibě v horké koupeli, přirovnávané ke křtu a svěcené vodě, díky níž si opět připadáte jako novorozeně. Tímto detailem chci upozornit na důležitou iniciační linku, vinoucí se napříč románem. Zarputilá adeptka na sebevraždu, kupodivu „nenávidějící pohled na krev“, prolije nakonec nejvíc krve při ztrátě panenství. A závěrečná scéna s vizitou před opuštěním léčebny připomíná doslova výstup k bohům, při němž se hrdinka zasní o „obřadu pro chvíle, kdy se člověk podruhé narodí, kdy jej slepí dohromady, sešijí a označí za vhodného pro další život“. Pokud Plathová uměním vnášela do života řád, tento řád byl pro ni zároveň zradou na životě jako chaosu. Útěcha v podobě románové iniciace tak na pozadí následné autorčiny smrti připomíná poslední stadium sebevrahů, v němž se neurotik najednou zklidní, jako by nalezl chuť žít, a přitom se jen loučí. Má radost, že se konečně rozhodl.
Svár mezi tváří a myslí
Zatímco románový testament Plathové je úzce provázaný s biografií, v poslední divadelní hře 4.48 Psychóza (2000, česky 2002) z pera Sarah Kaneové promlouvá sama deprese, a to s uměleckou intenzitou, jež nemá obdoby. Autorka zjevně vybočila z coolness dramatiky devadesátých let, rukující s novou vlnou cynismu a brutality vůči zavedeným pořádkům, aby svým jazykem vstřebala nejen beckettovské bezčasí, ale i krutost vpravdě jakobínskou. Zaznívá v ní sám Shakespeare, jak nám ho pro 20. století předložil teatrolog Jan Kott: „Ve volbě mezi smrtí a rozkoší nezbývá než skok do tmy.“ Jinými slovy, pokud se kdysi Woolfové v eseji Vlastní pokoj (1929, česky 1998) stýskalo po Shakespearově sestře, která by nemusela být v první řadě manželkou a matkou, ale jemu rovnocennou autorkou, můžeme bez nadsázky říct, že v Kaneové Shakespeare konečně svou sestru nachází.
Je 4.48 Psychóza vůbec ještě hra? Nejsou tu už ani postavy, ani přidělené repliky či jiné scénické poznámky, snad vyjma pomlk. Kompozičně jde o 24 úseků, řazených de facto konceptuálně, a z hlediska velice rafinovaného androgynního mluvčího, který je stejně tak sborem hlasů, se tu prostupují zdánlivě neslučitelné diskursy od toho psychiatrického, každodenního či nelidsky vulgárního až někam po biblické Zjevení a Platónova Faidra. Čtenář/divák se nejednou přistihne v pozici náhodného svědka autonehody, který by namísto civění měl mluvčímu okamžitě pomoci, hned nato ho ale mluvčí nabádá, aby i on sám skočil pod nejbližší auto. Ocitáme se uprostřed depresivní hlavy v čase 4.48, kdy se psychotici odhodlávají k sebevraždě, přičemž se zároveň na krátký moment dne cítí být sami sebou.
Jiná než tato chvilková a smrtelně nebezpečná jednota je možná jedině skrze lobotomii a místy se zdá, že také skrze lásku. K ní si je však hlavní překážkou nakonec depresivní člověk sám, neschopen si zamilovat sebe, a přistoupit tak na osudný svár „mezi svou tváří a myslí“, na řádění démonické duše v dobrém těle.
Se smrtí Woolfové jsme vypravili válečný pohřeb patriarchálnímu Rozumu osvícenců. Sebevražda, dříve chápaná – například Masarykem – jako chorobný důsledek úpadku náboženské mravnosti, si vydobyla v Camusově generaci novou závažnost. Na příkladu Plathové jsme viděli, jak se z depresivního rozpolcení mezi smrtí a ztrátou smyslu stal vlivný životní styl. Ať už depresi přirovnáme ke skleněnému zvonu nebo s Andrewem Solomonem k „vnitřnímu ďáblovi“, s Julií Kristevou k „černému Slunci“ či s Williamem Styronem k „viditelné temnotě“, podle zmíněných autorů se s ní dá naučit žít. V Kaneové nabývá depresivní slovník vrcholu a vysvětlit si její text jen jako životní testament zdaleka nestačí. Vždyť proč se loučit s někým, koho jsme neznali, pokud nás zároveň vyzývá k novému umění, které by neslučitelnost těla a duše překonalo paradoxním srdcem? Prozatím můžeme parafrázovat text hry: „Vzala sis život, Sarah Kaneová? (ticho) Jak nezralé, vynucovat si takto pozornost. Ulevilo ti to? Ne. Tak proč? (ticho) Cítím se teď kurva úžasně! Nejsi nemocná? Ne. (ticho) Prosím, už to znovu nedělej.“
Autor je komparatista.