Předjaří se svou hnědošedou barevností si vybírá svou depresivní daň i na druhé straně zeměkoule. V článku uveřejněném na čínském zpravodajském portálu sina.com.cn se 19. února dozvídáme o dvaašedesátileté ženě, která upadla do těžké deprese poté, co její o třicet let mladší dceři nevyšel v pořadí již sedmý vztah, a zůstala tak zase sama. Reportér sedí v čekárně plné lidí na klinice pro mentální zdraví vedle páru starších lidí. Žena, o kterou se jedná, „byla poslední dobou velice úzkostná, trpěla těžkou nespavostí, za noc spala třeba jenom dvě hodiny, hlava jí fungovala jenom velice pomalu, věci vykonávala jako bez ducha“. Sama říká, že v životě takovou situaci nezažila, ale v posledním roce, kdy se začaly vršit nešťastné lásky její dcery, už toho bylo prostě moc. „Před rokem se dcera dala dohromady s rozvedeným, nesouhlasila jsem, ale ona do toho šla po hlavě, tak jsem se s tím se sebezapřením smířila.“ Jenomže páreček se sestěhoval, a i když v plánu byla svatba, vztah skončil rozchodem ještě před ní. Poté, co se matka tuto novinu dozvěděla, nedovedla ji dostat z hlavy, bez příčiny propukala v pláč a objevily se problémy související s depresí. O duševním stavu mladé ženy v článku nic nepíší. Reportér se zato od psychologů na klinice dozvěděl, že kromě případů, kdy jsou staří rodiče deprimováni přelétavostí svých dospělých dětí, přicházejí ještě s vyhořením, prázdnotou, osamělostí, ztrátou smyslu a podpory. Podle vědeckých výzkumů prý u každého jednou za život dojde k depresivní nebo úzkostné epizodě. V Číně má pětina lidí psychické problémy, u pěti procent se rozvine psychická choroba a každý rok se o sebevraždu pokusí několik stovek tisíc lidí. Depresivních Číňanů je potom odhadem kolem sta milionů. V jiném článku, ze 16. února, se dočkáme určitého vysvětlení: „Na jaře je nízký tlak vzduchu, což ovlivňuje produkci hormonů v mozku.“ Doporučuje se opalování, protahování svalů na slunci a cvičení. Z hlediska čínské medicíny je dobré pít voňavé čaje, které napomohou proudění jaterní čchi: čaj s vůní růže, jasmínu nebo chryzantémy. Samozřejmostí je akupunktura.
Článek v Pekingském deníku hovoří v souvislosti s lednovým vydáním dokumentu Státní rady ČLR, nazvaného Postoje k vyřešení otázky neregistrovaných obyvatel, o možnostech řešení dlouholetého problému de iure ilegálních obyvatel velkoměst. Tito lidé nejsou držiteli chukchou, což je povinná registrace v systému obyvatel Číny, která oficiálně potvrzuje člověka jako obyvatele nějakého místa. Na tento systém jsou navázány další úřední i neúřední procedury. V menších velkoměstech funguje přidělování chukchou hladce, v Pekingu a Šanghaji je stále nutné dlouho čekat. Kupříkladu někteří obyvatelé, jimž se narodilo dítě nad státní plán, ze strachu z pokuty otálejí s jeho nahlášením úřadu. Šestiletý Siao Lung se šel s rodiči registrovat s mnohaletým zpožděním, aby mohl oficiálně nastoupit do školy. Politika přidělování chukchou se poslední dobou uvolňuje. Již před vydáním zmíněného dokumentu v některých provinciích zakázali komplikovat procedury spojené se získáním oficiální registrace a jakkoli je podmiňovat. Dle kontrolních telefonátů, které novináři podnikli s některými policejními stanicemi, už při žádání o chukchou nepotřebujete dokládat těhotenský průkaz ani potvrzení o placení alimentů. Jediné, co je třeba, jsou občanky obou rodičů, potvrzení o jejich sňatku a potvrzení o narození dítěte, jež lze získat v porodnici.
Krásný příběh někdejšího nekvalifikovaného dělníka nabízejí Sečuánské internetové noviny z konce letošního ledna. Liou Kuočeng (nar. 1974) se dostal ze všech životních svízelů a dnes je na svém statku úspěšným chovatelem dikobrazů. Začátky byly ovšem docela jiná káva. V devatenácti letech se, jsa poháněn mladistvým děsem ze života stráveného v rodné vesnici ve spraši, vydal do velkoměsta, stejně jako stamiliony dalších jemu podobných. Po zjištění, že jedinou možností pro nekvalifikovaného člověka je obživa na stavbě, která je jednak těžká a jednak výdělečně naprosto nedostačující, zkusil štěstí ještě v jiných velkoměstech, ale krom ženitby a narození syna se mu nedařilo. Když po nezdařených pokusech o práci v různých velkoměstech potkal vesničana, který ve svém stánku se zeleninou vydělal mnohem víc než on, začala mu v mysli klíčit myšlenka na vlastní podnikání. Začal s pronajímáním parkovací plochy, ale manželské problémy a dluhy ho přivedly k rozvodu a mohl začít zase znovu. Po bedlivém zvážení možností sečuánského trhu se rozhodl pro vodní hospodaření, zavrhl chov hlodounů čínských (čínský název se dá doslova přeložit jako bambusová krysa) ve prospěch dikobrazů. Při hledání vhodného místa se vrátil do rodné vísky a díky jistému finančnímu zázemí z pronájmu parkoviště se mohl pustit do práce. Momentálně chová něco přes 260 kusů zvířat. Jeho plány jsou velké, do dvou let počítá s tisícihlavým stádečkem dikobrazů, plánuje biochov na maso a doufá, že se k němu postupně připojí ostatní vesničané, kteří mají zatím ještě z podnikání obavy. „Liou Kuočeng jejich obavy chápe, je třeba investovat mnohaleté úspory. Je připraven jít příkladem a svým úspěchem ukázat sousedům, že to jde a že to vydělává.“ Liou doufá, že na státní úrovni se pohnou ledy a možnosti takového podnikání budou jednou vetší – když se zjednoduší procedury, které s tím souvisejí.