Lepší život

Prudce se posadil na posteli. Všude byla tma, nikde žádné zvuky, jen jeho dech. Ta rána, když se střecha baráku zřítila, štiplavý kouř, zablesknutí, červené a modré, nad hlavami jásajícího davu. Sylvester Lee Fleming lapal po dechu, setřásl přikrývku, kterou měl omotanou kolem těla, a třel si šíji. Celé dny, už od jeho příjezdu do Sao Paula, to bylo takhle, včera (bylo to přece včera v noci, nebo ne?) potyčky s policií na North Water Street, a jak potom všichni běželi směrem do centra, do výloh létaly kameny, hořely popelnice a znovu a znovu ty chóry hlasů a výkřiky… stop this war.

Fleming nahmatal vypínač stojací lampičky na nočním stolku vedle postele. Sametově žluté světlo dopadlo na časopis, který si četl před usnutím (Newsweek), napůl vypité pivo (Antarctica), rozplynulo se mezi gaučem a křesílky v hlubinách pokoje. Závěsy sahající až na zem byly zatažené, za nimi okna, která se ovšem nedala otevřít, tady v osmnáctém patře, zvukotěsné skleněné průčelí s výhledem na jiná skleněná průčelí, na další výškové domy, které se zdály být na dosah ruky, vrtulníky proplouvající ve dne v noci oparem (kupole z částeček prachu vznášejících se ve vzduchu).

To pivo, ano, měl by ho dopít, pohlédl na hodinky, krátce po třetí, naskočila klimatizace a tiché šumění okamžitě naplnilo každý kout hotelového pokoje. Fleming jednou rukou narovnal přikrývku, vlněnou deku v tenkém povlaku, a přehodil si ji přes holé nohy. Pak klesl zpátky na polštář, štíhlou láhev od piva na šedivějící hrudi, druhou paži pod hlavou. Hodina vlka, pomyslel si (a musel se pousmát), osamělého lovce, sny jako přepadení, v nichž se šířil pocit paniky, jenž mu byl cizí. Jako kdyby mu tehdy skutečně hrozilo, že dostane ránu holí nebo bajonetem, když zavolali (starosta a jeho našeptávači) národní gardu, kvůli nočnímu zákazu vycházení… Džípy plné po zuby ozbrojených vojáků v ulicích, vřeštící megafony, musela… musela to být sobota, víkend před masakrem.

Na etiketě láhve stáli proti sobě v červeném oválu dva tučňáci; rámovaly je stylizované klasy a nápis Cerveja Pilsen, Desde 1885. Nikdy dříve si toho nevšiml, ale bylo to vlastně logické, u piva, které se jmenuje Antarctica – tučňáci, už od roku 1885. Rok Mahdího, mihlo se mu (jako na povel) hlavou, v lednu stáli rebelové před Chartúmem. Dobyli ho a zpečetili nehezký konec Gordona paši, člověk se o tom dočte v učebnicích a ve vojenských kronikách, chlapec v internátní uniformě namáhá před znuděnou třídou svou paměť… his life was England’s glory, his death was England’s pride, více než poslední řádky Kiplingovy básně si však Fleming (a to se opravdu snažil) nevybavil, rozvláčné, naléhavé prosby, které žádnou duši nepřivedou zpátky k životu. Napil se a zavřel oči.

Tak hlasitá jako v jeho snu rána oné noci nebyla, docela určitě ne, tlumené třesknutí, které okamžitě pohltil bouřlivý praskot ohně a kvílení sirén, a k tomu dav, jenž nadšeně aplaudoval, když střecha v roji rozlétajících se jisker padala k zemi. Možná někdo chrstl rozbitými okny dovnitř benzín nebo líh, zvětralé dřevo vzplálo ve zlomku sekundy vysokým plamenem, ochromující žár, který ti vyrazil vstříc, člověk se odvrátil, zvedl paži, aby si ochránil oči… byl jsi to ty, zeptal se sám sebe, kdo (ne, sám ne, s několika dalšími) rozpáral požární hadice, byla Allison, ta kráska, snad také u toho, ve svém svatém rozhořčení nad válkou, nad pletichami vlády, o níž vždycky tvrdili, že je koupená? Všechny ty mladé tváře v záři plamenů, rotující majáček policejních vozů, skupiny hasičských aut, hesla skandovaná do toho kouře, kašel, smích, stovky (nebo ještě víc) lidí, kteří se shromáždili u staré náborové kanceláře, nahoru do kopce za kanceláří… pod stromy na jeho vršku… odtamtud by se to dalo považovat za slavnost, jednu z těch divokých party na konci letního semestru, trochu se vymkla kontrole, takže správce… jako by měla úplně shořet hlavní budova, tísňové volání na nejvyšší místa, kde (to je jasné) čekali jenom na záminku nasadit oddíly, aby jim (užitečným idiotům) uštědřili lekci, na niž jen tak nezapomenou, pochopitelně, pomyslel si Fleming, co jiného, dopil pivo a postavil láhev vedle postele.

Neexistovalo žádné vysvětlení, každopádně žádné, které by bylo dostatečně pochopitelné. Rozladění elfové, kteří se mu po usnutí usadili na hrudi a kradli mu dech, třebaže k tomu celkem vzato neměli sebemenší příčinu. Snad důsledek chyby, jíž se mohl dopustit, před třiceti či čtyřiceti lety, něco neomluvitelného, co si musí takto odpykat, ve snu. Fleming nikdy nepociťoval strach (alespoň o tom nevěděl), v ožehavých situacích, v nichž člověk ztrácí hlavu, pokud přímo nepanikaří – jako vždycky, když se na světě vynoří přeludy, velice bolestivá srážka.

Rozhlédl se po pokoji. Na závěsech se nejasně rýsovaly stíny, velké černé plochy, jejichž obrysy splývaly se záhyby, dvě křesílka, gauč, otočná židle s vysokým opěradlem. Psací stůl přistrčil k oknu, aby neměl při práci neustále před očima okrově vymalovanou stěnu, obrazovka, stěna, obrazovka, stěna, jako v polepšovně. Oba pokoje zarezervované v exekutivním podlaží byly obsazené… jako kdyby nevěděli, co dělají, jako kdyby mu neposlali potvrzení, ti… neměl bys klít, napomenul se a vytáhl přikrývku o něco výš, chudáci, co sedí u opotřebovaných terminálů, zeptej se zítra znovu.

Cvaknutí (jako když čep narazí na prázdný buben), šumění klimatizace postupně doznívalo, až zase nebylo nic než ticho, lepkavý pocit na kůži, dech a tlukot srdce. Chyba se nedá vyloučit prakticky nikdy… ale jaká? A nemusí snad vždycky existovat někdo, kdo věci urychluje, kdo sebere odvahu a ve správnou chvíli učiní správné rozhodnutí, které teprve… jak by se jinak mohlo něco zapsat do historie, stát se nezapomenutelným datem pro všechny, pro celé generace?

Kromě toho Fleming náhle pocítil, jak je vyčerpaný, byl unavený a vyždímaný, dlouhé dny v chaosu města a přetrhané noci… není tvůj problém, a už vůbec ne tvoje vina, že stříleli cíleně, ale i kdyby, vzpomeň si, stojí to už v jejich spisech, kdo seje vítr, sklízí bouři, extrémní lehkomyslnost, která ani náznakem nepomyslí na možné následky. Plynové masky a zbraně, které měli, když vpochodovali na kampus, dalo se to tušit, kryjte se, legrace skončila. Zpustošené pobočky bank a rozbité výkladní skříně, blokády ulic, zničená auta, jako by existovalo přirozené právo na rušení veřejného pořádku, právo na odpor za každou cenu, protože (pomysli si) prý byla porušena ústava, ba ještě mnohem hůře, byla nejvyššími místy zneuctěna a zavražděna, jak zaznělo v proslovu jednoho studenta dějepisu, nežli ten text (drahé faksimile z univerzitní knihovny) pohřbil pod kusem trávníku. Arogance, pomyslel si Fleming, která je dovolena pouze mládí, člověk se nebojí žádného rizika, ničeho se nezalekne, uspokojí­li to potřebu spravedlnosti… ach, Allison, jaké šílenství, strašlivé omyly, které už nepůjdou napravit.

Otočil se na bok a přitáhl nohy k tělu, jedna ruka mezi koleny, druhá pod hlavou. Její dlouhé tmavé vlasy, byly tak těžké a tak husté… taková záplava lesklých vlasů, že se člověk musel ovládat, aby se jich nedotýkal, když se s ní setkal. Na North Water Street, možná na safari… nebo jednou odpoledne v univerzitním bufetu, kde jedla se svým přítelem Barrym, jenž si od něj několikrát koupil trávu.

„Hej, Flemingu, posaď se k nám,“ Barry ukázal na svůj tác, „sdílená bolest je poloviční bolest.“

Zasmála se a podala mu přes stůl ruku.

„Já jsem Allison, a ty budeš asi Sylvester?“

„Sylvester Lee,“ řekl Fleming. „Mám divné rodiče.“

„Allison Beth, jak to podle tebe zní?“

„Úžasně.“

***

Výraz v Bontempiho tváři nebylo snadné rozšifrovat, obava, účast, profesionální porozumění, takové věci se stávají, nikdo nejsme prorokem (stávat by se to ovšem nemělo, nikdy, dodal by Andolfi a vyhýbal by se jakémukoli očnímu kontaktu – kdyby nebyl v nemocnici). Zdálo se, že bez toho druhého se Bontempi hodlá omezit na řeč faktů, ta mluví za vše, netřeba to ještě komentovat. Jestli Indonésanům chybí tři nebo pět milio­nů (nebo deset či dvacet), už teď nehrálo roli, financování zakázky se právě před očima rozšířeného představenstva hroutilo rychlostí zvuku. Hajzlové, pomyslel si Brockmann, rozhlédl se po ostatních, kdo je vlastně zodpovědný za hroutící se vlády a trhy, za tyhle gumové peníze, já, vy, cukráři z Turína? To se to před půlrokem aklamovalo, když byly smlouvy v suchu (peace for our time), a všichni přitom velmi dobře věděli, na jak vratkých nohou… přísliby podpory od domácí banky bez rezerv, které by stály za řeč… vyhloubila se jáma, natáhla elektřina a finito la musica. Návrh z čela stolu přibrat do člunu někoho dalšího se konferenční místností vznášel stejně předvídatelně jako zbytečně, tohle napsal už ve svém mailu, člověče (už můj otec…), zkus někdy aspoň zběžně prolétnout podklady (nebo si je nechej přečíst od své sekretářky). Odbytové šance pro průmyslový tisk, respektive potahování lze prý stále považovat za velmi slibné, platí to pro celou Asii, se zvýšeným tempem výroby nového systémového komplexu získá indonéský zákazník, v neposlední řadě co do kvality, významný náskok proti regionální konkurenci, obzvláště z Lidové republiky… všechno to tam stojí, formulováno tak, že tomu člověk nemůže nerozumět… kontakty a termíny, společné setkání v AMRO v Amsterdamu, další jednání, jež by se odvíjela od eventuální státní záruky, čili překlenovací úvěr… pane bože, zakázky už máme, takhle to přece není.

Než mohl Brockmann znovu poukázat na to, že existovaly dobré důvody (vražedná konkurence v podobě Pearl River) postupovat tak, jak se postupovalo (záloha ve výši 35 procent splatná po dokončení infrastruktury, copak už jsme utratili nějaký cent, koupili šroub pro stroje, něco vyrobili?), a dále, že není nikterak neoptimistické získat v AMRO partnera (kdo tomu věří, ať tam běží), jenž se postará o plynulou realizaci projektu (a zpečetí tak zářivě potištěnou a naimpregnovanou budoucnost), přispěchal mu nečekaně na pomoc Lucio Castellina (Direktor Procurement & Logistic), obtloustlý, obvykle spíše zamlklý muž, který nazval situaci, problém, jejž bylo třeba vyřešit, momentální slabostí, v žádném případě nesrovnatelnou s krizí z osmadevadesátého, kdy se měny rozplynuly ve vzduchoprázdnu a („Všichni si to pamatujeme“) záplava nezajištěných půjček způsobila obrovský chaos. Tak to bylo, pomyslel si Brockmann, sloupy dýmu nad Jakartou a na letišti vojenská hlídka, která nenechala nikoho projít v ten den, kdy měl při mezipřistání čas a chtěl jet taxíkem do města… aniž by tam měl schůzku nebo musel něco podepsat, náměsíčník, který neví, co dělá, jako na dálkové ovládání… navrhuje, řekl Castellina, zachovat klid, na týdnu nebo dvou teď beztak nesejde, dobře, ten návrh… vyčkat, jak se rozhodne AMRO, a pak, pak bude všechno jasnější. Žádné námitky, žádný útok, jako by řady dosud nebyly dost sevřené, Bontempi bez své hlásné trouby příliš opatrný, než aby se vozil po číslech, vymýšlel bilanční scénáře, které by se Angličanům nemohly líbit, performance, benefits, maximising value.

Krátká přestávka na vydechnutí, rezervy a prognózy směnných kursů. Nejpozději ve chvíli, kdy bude Andolfi zase fit, to prý bouchne, za čtyři týdny? Předtím ještě měl („Jochene, postaráš se o to?“) uzavřít ten poslední obchod. Což ale… čirá formalita, cesta přes Atlantik bez tlaku a povinností, tak co, lidi, může to být o komponent víc, já to odvážím. Byl jsi u toho tělem a duší, máš­li být k sobě upřímný, noci jsi proseděl u faxu, telefonu a později počítače, abys druhý den ráno s omamným pocitem úspěchu ohlásil další triumf, objednávky s transkontinentálním vyrovnáním, v milionových výškách, miliony, miliony, miliony… Brockmann otevřel lahvičku minerálky a nalil si, vypil skleničku jedním douškem, tiše říhl. Vleče se to, pomyslel si, už celé měsíce (nelži si do kapsy, už víc než rok), nižší prodeje, které se daly jen stěží zakrýt poukazem na budoucí velké objednávky, jakmile zákazníci poznají výhody nejnovější generace zařízení, strojové moduly kombinovatelné pro všechny účely a nároky, umožňující maximální flexibilitu, montáž a demontáž je záležitostí hodin (48 hodin, technici musí přiletět), všechno easy, jenom… kompletní produkci by nikdy nemohl prodat, slibování slev až k úplné rezignaci, ale nic, čekalo se, utěšovalo se, však víte, jak to vypadá, jeden krok vpřed, jeden krok zpátky, to si teď, ruku na srdce, čestně („Belive me, Jochen“) prostě nemůžeme dovolit.

Bontempi, šikmo proti němu na opačné straně velkého oválného stolu, kreslil perem čáry na list papíru ve své otevřené složce, odhodlaně zakroužkoval jedno dvě slova (jména, funkce?), jiné slovo škrtl, pak další, když přelétl pohledem část přítomných, třetí. Voda pro Canitogu, bomby na Monte Carlo, pomyslel si Brockmann, na sekundu přemožený tísnivou rozervaností… Neděle, které neubíhaly, s Elke a Friederem na koberci před televizí, kořalka Asbach Uralt v zrnité černobílé, občas operety, hlavně aby se v tom čtyřúhelníku, který stál jednoho dne (spadlý z nebe) v koutě obýváku, něco odehrávalo… Bontempi odložil papír a vytáhl zespodu složky nový, namaloval na něj čtvereček a dovnitř… začal něco psát (vypadalo to tak), přičemž pokradmu („Já ti ten sešit seberu, Brockmanne“) pokukoval po svém prvním výtvoru, změti čar a kroužků, plné moci, kompetence, které je třeba reorganizovat, jmenování nebo goodbye, Johnny, je to pravda, Bontempi, vytváříme tady snad nové vedení? Ty na neobsazeném křesle určeném pro Global Head of Sales a Andolfi bude za věrné služby bojového psa odměněn tvou kanceláří s vyhlídkou na Alpy… alespoň tohle, než tě bude následovat, za pár let, až budeš úplně nahoře, sliby se mají plnit, cokoli jiného by byl hrubý nevděk.

Basaldella, vnuk zakladatele, bez dědiců, kteří by se o podnik zajímali (nepovedení synovci, o nichž si povídalo celé město), civěl před sebe, levou ruku na neotevřené složce, v druhé cigaretu (jako jediný), popel se ohýbal, myšlenkami všude, jenom ne u tématu, viditelně zestárlý, starý, pomyslel si Brockmann, proces, který se rozjel už před zapojením (bylo třeba kapitálu) MercuryLife (ty těžce vydřené úspory, které si hledaly místečko, perspektivu), byla to jízda, pád, sjezd bez brzdění a bezpečnostních pásů, poslední etapa, z níž nevede žádná odbočka, každé ráno při pohledu do zrcadla nad slunce jasnější, že se na tebe dívá smrt a že už po tvém boku zůstane, objednej si místo, dovol, ať se to stane… když se včera náhodou potkali na chodbě, zeptal se ho, bez jakéhokoli varování či předchozí slovní výměny, jak dlouho už u nich pracuje, Jochene, pověz mi, patnáct let, je to tak? Myslím, odpověděl Brockmann, že to bude skoro čtrnáct, byl překvapený tou otázkou, položenou napůl nepřítomně, strašidelné bylo, jak ho pak Basaldella, který dosud držel většinu společnosti, pohladil po paži a šoural se dál do své kanceláře. O čem jednali, co rozhodli, koho zasvětili? Že by i Mac­Closkeyho na židli vedle něj (Sean nadchl Státy a Kanadu, I do it hard’n’deep), tajná ujednání ve větším a menším kruhu… dobře mě poslouchej, dny toho starého u nás jsou sečteny.

Vtip, který mu ušel, dokonce i Basaldella se pro sebe pochichtával (aniž by zvedl hlavu, popel ležel na stole). MacCloskey si vytáhl sluchátka a lámanou italštinou (jestlipak se to někdy naučí) prohodil, že má na přespříš­tí sobotu lístky na Turín, bohužel nemůže jít, bude na turné. Zase se všichni rozesmáli (to už prošli celý program?), na zápas druhé ligy by nikdo nešel. Jenom Sean, jehož zálibu (stal se dokonce členem klubu) si ostatní za jeho zády vysvětlovali jistou excentričností, severoirskou deformací, která se naštěstí (pro něj) omezovala na fotbal.

„Nevíte, oč přicházíte.“

„Ale jo, jo.“

„S těžkým srdcem…“

„Postoupíte?“

„Kdo, myslíš AC?“

„Každé tři roky.“

MacCloskey mávl rukou a omotal kabel kolem přijímače.

„Díky,“ řekl Basaldella a vzepřel se o hranu stolu. Donata, jeho zkušená sekretářka, která seděla za ním (stále s ním, jeho druhé já), posbírala neotevřenou složku, krabičku cigaret, zapalovač a pero.

„Kdy se zase uvidíme?“

Pošeptala mu něco do ucha, Basaldella přikývl, řekl: „Příjemný víkend, pánové“, a šel.

Balení, vstávání. Odklad, pomyslel si Brockmann, vymysli něco… ne, nepůjdu se najíst.

Rozcházeli se, jedna hodina, je nějaký plán?

„Ciao,“ řekl Bontempi.

„Ciao.“

Žádný plán není, bůh se plánům směje.

***

Stále častěji, vlastně už celé roky, pro něj bylo těžké se rozpomenout. Dát věcem, jež se nějak týkaly jeho života, striktní pořadí, seřadit je od jedné epizody ke druhé, tak, aby vznikla přímá linie, neúprosná chronologie až do klimatizované současnosti hotelového pokoje, v němž ležel na široké posteli s nataženými pažemi a překříženýma nohama a čekal na pokojovou službu, ještě dost omámený, protože (sic!) Angel si vzal do hlavy, že na oslavu (bude to perfektní akce) pozve dámy nalevo a napravo (a vepředu a vzadu) na koktejly ze šampaňského, které všem stouply do hlavy a ústředních částí těla a umožnily vznik překvapivých skupinových útvarů. Polovina noci, pomyslel si Sylvester Lee Fleming, kdy se vrátil, už nevěděl… v pět? Vnímal, aniž by se musel pohnout, každý úder srdce jako ránu do lebky, značně rozzlobený tím, že se mu nepodařilo včas odejít. Což bylo sice lidské (mohl by prohodit s dlaněmi obrácenými vzhůru v gestu volajícím po porozumění), ovšem jako omluva či vysvětlení mu to připadalo dosti chabé, nechat se unést až do bezvědomí jako někdo z ulice, jako bůhvíjaký kašpar. Ať si Angel a takoví, jako je on, dělají, co je napadne, pro něj to neplatilo, byla to otázka postavení a, ano, zodpovědnosti (nu ano, je to tak). Počínaje jídelnou v Beford School, kde mu talent a prozíravost vynesly místo u nejlepšího stolu (kdy to bylo, 1962?), tuhé kuře a ztuhlá zeleninová břečka pro ostatní, a dokud se budou po téhle planetě motat smrtelníci, nic se na tom nezmění.

Připadal si dnes ráno zkrátka starý, prastarý, jako by v kostech cítil tisícovky let. Podřimoval natažený na lůžku a na černém promítacím pláně jeho zavřených víček se vynořovaly světelné body, nažloutlé výpary, Magellanovy oblaky, jejichž mlhy a hvězdokupy se pomalu zahušťovaly, vytvářely tvary, v nichž se dal rozpoznat výřez krajiny, tvář, nahoře na okraji zvlněná cesta se stromy, vepředu dav lidí (podivný dav zvedající do vzduchu kopí), postupně se začínaly vznášet, až jeho poškozené vědomí zaplavil proud obrazů, otáčely se, překrývaly, částečně si stínily, některé pronikavě zvýrazněné, jako ozářené reflektorem, panika ve tváři antického krále na bojovém voze, když ve zmatku bitvy postřehl svého přemožitele, hlava s přilbou napíchnutá na tyči uprostřed zaprášeného stanového tábora (jak si to představuje malý chlapec, pýcha impéria), muž, který má na sobě drahý oblek, klečí s pláčem před jiným, jenž drží pod paží složku s úvěrovou smlouvou (ve spořitelně na malém městě, někdy kolem roku 1964 nebo tak, oba muži se znají z místního klubu Rotary), řada otrhaných postav s kosami na ramenou a vidlemi, šibenice, dřevěné kolo od vozu, do jehož loukotí jsou vpleteny údy delikventa, pergamen se státní pečetí, jejž někdo roztrhá, aby posléze útržky zapálil v kovové misce, plápolající oheň, který překryjí přilétající obrazy průvodu demonstrantů, proužek černobílého filmu, na němž se dají rozeznat námořníci s typickými límci a čapkami, jak rozbitými okny a dveřmi dobývají jakýsi palác (horempádem), páry tančící v podzemním klubu, tisknou se k sobě, ale jen na chvilku, nanejvýš po dobu jednoho mrknutí (rustikální prostředí… zhruba polovina sedmdesátých let), podobně krátké záběry univerzitního kampusu, džípy, vojáci, následuje banketní sál, v němž se pod mohutnými lustry o závod třpytí a blýskají náhrdelníky a diadémy dam, skleničky z broušeného křišťálu, stříbrné příbory a nejskvělejší řády, na pódiu začíná hrát orchestr a v čelní straně sálu se otevřou křídla vysokých dveří, jimiž by měli dovnitř vkročit ženich a nevěsta, načež maître de plaisir pronese přípitek a přinesou indickou polévku z ptačích hnízd jako první z tuctu či více chodů, avšak namísto toho vtrhne dovnitř skupina maskovaných osob a vytvoří podél stěny pod pódiem volný čtvrtkruh, z nějž po zaznění povelu zableskne střelba z hlavní, stejně jako seshora, kde si druhé oddělení vezme na mušku společnost shromážděnou kolem kulatých stolů (někdy se musí všechno změnit, aby všechno zůstalo tak, jak to je), dým ze střelného prachu, který teď zastře obraz, dokud ho několik silných poryvů větru (byl to deštivý den) nerozežene a neodhalí pohled na smuteční průvod vinoucí se za lafetou ozdobenou vlajkami (válečný hrdina, jímž civilní život těžce ­otřásl, ach, ta lovecká zbraň), vdova a syn v první řadě, přátelé z Rotary i s chotěmi za nimi, hloupé neštěstí, jež vedlo k tomu, že člověk opustí zemi a pokusí se na druhé straně Atlantiku začít znovu, což se snáze řekne, než udělá, zpřetrhané všechny vazby, na nichž člověku záleželo (už nikdy nebýt poslední před posledním kouskem kuřete), no a… trhněte si nohou, vy psychiatři a sestry a ošetřovatelé, sociální pracovníci a soudci pro mladistvé, kteří nic nevíte o řádu, kteří se za řádem schováváte, nikdy jste neslyšeli o kouzelníkovi, co se před bitvou radil s orákulem z kostí, jež povolalo krále Dareia na levé křídlo jeho vojska, kde na něj nečekal nikdo jiný než strašlivý Alexandr… oproštěn od náhody lidské vůle, té zhrudkovatělé kaše z touhy a pýchy, zmatených ideálů, jako kdyby se dal svět uspořádat tak, jak se nám zlíbí… a ne… to je k zešílení, kde vězí ten zatracený číšník, káva, ledově vychlazená voda?

Z německého originálu Das bessere Leben (S. Fischer Verlag, Frankfurt nad Mohanem 2015) vybrala a přeložila Michaela Škultéty.