Erdoğan stupňuje násilí

Myslíte, že to, k čemu dochází na jihovýchodě Turecka, lze označit za válku státu vůči vlastním občanům?

Politikou režimu Recepa Tayyipa Erdoğana v tureckém Kurdistánu je zcela jistě systematická válka vedená proti občanům Turecka s kurdskými kořeny. Erdoğanův režim a turecký stát jsou zodpovědny za zabití stovky civilistů včetně mnoha dětí. O Erdoğanově politice v Kurdistánu by se mělo uvažovat v širších souvislostech, na národní a mezinárodní úrovni. Na národní úrovni je tato válka součástí rozsáhlejších útoků na celou společnost s cílem umlčet jakoukoli opozici. Erdoğanovu válku proti Kurdům doplňují útoky na hnutí pracujících, ženy a média. Vláda takzvaně umírněného politického islámu, konkrétně Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), se snaží upevnit svou moc tak, aby se vytvořilo jakési nebe na zemi, oplývající levnou pracovní silou a nereptajícími dělníky. Aby tohoto cíle režim dosáhl, útočí na veškerá základní lidská práva, včetně svobody projevu, svobody sdružovat se, shromažďovat a tak dále. Erdoğanův režim představuje „silný stát“ turecké buržoazie, která se snaží plně realizovat neoliberální hospodářskou politiku.

Politika tohoto režimu v tureckém Kurdi­stánu není jen válkou proti ozbrojené organizaci v obvyklém slova smyslu; systematické porušování lidských práv a zločiny proti lidskosti jsou nedílnou součástí této politiky. Až dosud bylo více než dvě stě tisíc obyvatel nuceno opustit své domovy. V únoru bylo ve městě Cizre více než sedmdesát lidí upáleno ve sklepech domů, v nichž se úkrývali. Byli mezi nimi i děti a starci. Rodinám ani nebylo umožněno pohřbít mrtvé; bylo jim jen oznámeno, že policejní a armádní síly odstranily těla spolu se sutí a hodily je do řeky Tigris. Lidé je pak nacházeli v řece…

V jistém případě měly speciální policejní jednotky za úkol odstranit mrtvoly dvou zastřelených kurdských bojovnic – po sociálních médiích pak obíhaly fotky příslušníků policejních sborů pózujících s jejich nahými těly. To jsou jen některé příklady systematického porušování lidských práv ve špinavé válce, kterou Erdoğanův režim vede v jihovýchodní části Turecka.

A v mezinárodním měřítku?

V mezinárodním měřítku je válka v Kurdistánu součástí války na Blízkém východě a zejména konfliktu v Sýrii. Situace v Sýrii a Iráku je bezprostředním důsledkem americké invaze v roce 2003 a jejího následného politického selhání. Vzestup ozbrojených skupin politického islámu je přímým důsledkem politiky Spojených států a jejich západních spojenců. Spojené státy jsou politicky neschopné přijít s jakýmkoli řešením nebo nějak situaci řídit. V důsledku toho místní státy v regionu usilují o získání většího podílu na moci tak, jak se formuje nová rovnováha sil. Na jedné straně konfliktu máme USA, západní mocnosti, Saúdskou Arábii, Katar, Erdoğanův režim a většinou sunnitské odnože politického islámu. Na druhé straně pak najdeme Íránskou islámskou republiku, Asadův režim, Rusko a libanonský Hizballáh. Strana kurdských pracujících (PKK), Sjednocená demokratická strana (PYD) a Lidové obranné jednotky (YPG) stojí v tomto konfliktu na straně druhé skupiny, zatímco překvapivě kurdská regionální vláda v Iráku se druží s první skupinou a má úzké vztahy především s Erdoğanem. Erdoğanova válka v tureckém Kurdistánu by měla být rovněž zvažována v tomto kontextu.

Turecký prezident vyhrožoval signatářům výzvy akademiků, kteří kritizovali státem páchané násilí v jihovýchodním Turecku. I vy jste výzvu podepsal. Víte o tom, že by někteří ze signatářů přišli o zaměstnání nebo byli podrobeni jiným represáliím ze strany režimu?

Do této chvíle [březen 2016 – pozn. red.] přišlo o práci více než čtyřicet našich kolegů. Zatím proběhlo přes osm set správních a trestních řízení proti akademikům na různých univerzitách. Trestní řízení jsou vedena istanbulským a ankarským generálním prokurátorem. Tři akademici, Esra Mungan, Kivanc Ersoy a Muzaffer Kaya, byli uvězněni 15. března, Esra Mungan je od 21. března dokonce v samovazbě. Mnozí čelí hrozbě, že ztratí svou práci v nadcházejících dnech a měsících. Zdá se, že režim se bude snažit uvěznit některé akademiky s cílem terorizovat ostatní.

Jak vnímáte roli kurdských milicí v Turecku, jako jsou Hnutí vlastenecké revoluční mládeže (YDG­H) nebo nově vzniklé Občanské obranné jednotky (YPS)?

YDG­H a YPS jsou městské odnože PKK. PKK zahájila v tureckém Kurdistánu novou válečnou strategii, založenou na městském guerillovém boji. Obě strany konfliktu, Erdoğanův režim a PKK, se nechaly slyšet, že válku nevzdají, dokud nezvítězí. Ve své aktuální strategii se PKK v podstatě opírá právě o své městské organizace. Přesto se vzhledem k rovnováze sil mezi státem a PKK městská válka v Kurdistánu ve velkém měřítku nezdá být realizovatelná a udržitelná. Nicméně stávající válka bude dlouhá a způsobí nesnesitelné utrpení a bolest v životech lidí v celém regionu.

Z několika teroristických útoků v poslední době režim okamžitě obvinil PKK. Patří podobný druh teroristických útoků do strategické výbavy PKK?

Útoky na civilní cíle jsou součástí strategií PKK už dlouhou dobu. Ke dvěma posledním útokům v Ankaře se přihlásila organizace TAK (Svobodní sokoli Kurdistánu), odnož PKK. Teroristické útoky na civilisty nepřispívají k řešení problému, pouze stupňují násilí, jehož oběťmi jsou obyčejní lidé. Tyto útoky zároveň poskytují Erdoğanovu režimu příležitost využívat je jako alibi ospravedlňující jeho politické a strategické zásahy v Kurdi­stánu a po celém Turecku. Erdoğanův projev bezprostředně po bombovém útoku v Ankaře 13. března, v němž uvedl, že „buď jste na naší straně, nebo jste teroristé“, je příkladem takového oportunismu. Měli bychom ale mít na paměti, že hlavní příčinou eskalace násilí je právě politika Erdoğanova režimu. Politický islám obecně a Erdoğanova moc konkrétně se přiživují na taktikách a strategiích, které paralyzují občany a vylučují je z politické arény. Islámský fašismus takové útoky ve skutečnosti vítá.

PYD i milice YPG a YPJ bývají ale často označovány jen coby pátá kolona PKK. Myslíte, že lze syrské Kurdy chápat jako zcela nezávislé na případném vlivu PKK?

Úzké vazby mezi PYD a PKK rozhodně existují, politicky a ideologicky sdílejí tentýž úhel pohledu. To je důvod, proč například obě organizace požadují nikoli nezávislost, ale demokratickou samosprávu nebo demokratickou autonomii. Na politické síle ovlivňované nějakým jiným hnutím ale není nic divného. Marxismus, anarchismus, komunismus a nacionalismus jsou mezinárodní fenomény a existuje mnoho příkladů politických skupin, organizací a stran, které sdílejí stejný politický horizont nebo dále velmi úzce spolupracují.

Příklad současné války v samotné Sýrii je velmi výmluvný: ačkoli nikdo není překvapen saúdskou nebo tureckou podporou džihádistů nebo ruskou a íránskou podporou syrského režimu, lidé považují za problém vliv PKK na PYD… Domnívám se, že každá důležitá politická organizace v regionu se určitě bude snažit šířit své vlastní politické názory a strategie a dále určovat charakter stávajících hnutí působících v regionu. Překvapivé proto nejsou vazby mezi PKK a PYD či podobnosti mezi nimi, ale je to absence dalších progresivních, radikálně levicových politických hnutí a světonázorů v rozhodování o osudu Sýrie a Rojavy. Tato absence je závažná, protože osud heroického odporu lidu v syrském Kurdistánu by neměl být ponechán v rukou nacionalistických hnutí v případě, že revoluce v Rojavě nebude mít konec podobný tomu, k čemu došlo v jiných arabských zemích.

Kurdští bojovníci a bojovnice v syrském regionu Rojava jsou v posledních dvou letech často zmiňovaným symbolem antiautoritářského levicového hnutí, přičemž se zdůrazňuje jejich odklon od marxleninských kořenů PKK a jedinečnost jejich samosprávného experimentu. Skutečně nastal v ideovém vývoji kurdských milicí výrazný posun ke spíše anarchistickému myšlení?

Rojavský odpor a heroický boj lidí proti Islámskému státu je zcela oprávněně oceňován progresivními a radikálními levicovými a liberálními hnutími po celém světě. Jakákoli strategie zaměřená na to vyhrát válku proti islámskému terorismu a zejména Islámskému státu by se měla opírat o podobné masové ozbrojené hnutí. Ostatní strategie, jako příklon na stranu stávajícího tábora americko­tureckého nebo rusko­íránsko­asadovského, jsou předurčené k neúspěchu. Nemůžete bojovat proti nějakému jevu a přitom podporovat příčiny, které ke vzniku tohoto jevu přispívají.

A pokud jde o určitý ideologický posun PKK, tak je třeba říct, že posuny v politice a strategiích nejsou ani tak produkty ideologických nebo epistemologických změn, jako spíše změna ideologie či epistemologie je znakem změny v politice a strategii. Co je při rozpoznání politiky hnutí skutečně rozhodující, není tedy ta pozice, kterou samo hlásá; politická identifikace by měla být založena na konkrétní analýze politik a strategií tohoto hnutí, jak jsou opravdu uskutečňovány.

Už jsem se zmínil, že v souvislosti s konfliktem na Blízkém východě je PKK na straně rusko­íránsko­asadovského tábora. To má kořeny v nacionalistických politikách PKK. Měl bych ale dodat, že nacionalismus nelze ztotožnit s hnutím za nezávislost – PKK stejně jako Barzáního Demokratická strana v iráckém Kurdistánu nepožaduje nezávislost v jakékoli podobě. Nacionalismus má tak či onak plné ruce práce s tím, aby garantoval podíl na moci bez ohledu na to, kdo je v čele. Historie kurdského nacionalismu a jeho frakcí je dokladem tohoto tvrzení. Barzáního spolupráce s Erdoğanem a Tureckem, Talabáního spolupráce s islámským režimem v Íránu, spolupráce výše uvedených osob se Saddámem Husajnem a úzké vazby mezi íránským režimem a PKK jsou ukázkou kurdské nacionalis­tické politiky.

Současná levicová filosofie hledá nové modely sociální organizace v postkapitalistickém světě. Mnozí myslitelé sázejí právě na rojavský experiment, ale i David Graeber se podivoval, že podpora ze strany mezinárodní levice není větší. Co jsou silné a slabé stránky rojavské společnosti?

Pokud jde o sociální organizaci v Rojavě, požadavek samosprávy prostřednictvím masových organizací, lidových rad a výborů je zcela legitimní a oprávněný. Každá liberální politika by měla být založena na přímé účasti lidí na procesu rozhodování a veškerých politických procesech. Dalším problémem, který je přinejmenším stejně důležitý jako formální organizace společnosti, je podoba výrobních vztahů této společnosti, to znamená otázka, jak je výroba materiálně organizována a řízena.

Společnost založená na peněžní ekonomice, vykořisťování, tvorbě nadhodnoty a oddělení faktických výrobců od výrobních prostředků nemůže být svobodnou společností. Rozsah a hloubka svobody bude v nejlepším případě na úrovni rozvinuté evropské kapitalistické společnosti. Dokud se ekonomické uspořádání radikálně nezmění, dokud společnost neponese jasně transparent hlásající „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, nemají lidé svůj osud ve vlastních rukou a taková společnost nemůže být považována za emancipovanou.

Turecko patří na světě mezi země s nejhorší reputací, co se svobody slova týká. Jakými způsoby tlak na média, kulturní a vzdělávací instituce probíhá?

Erdoğanův režim na svobodu projevu i základní lidská práva útočí už dlouho a nepřetržitě. Od svého nástupu k moci vláda AKP provádí islamizaci společnosti. Zásada oddělení náboženství a státu a náboženství a vzdělání je dennodenně porušována. Islamizace společnosti a vzdělávání zašla tak daleko, že nejvyšší vědecký orgán, totiž Rada vědeckého a technologického výzkumu Turecka (TÜBİTAK), zahájil stahování a likvidaci některých populárních vědeckých knih, které dříve vydal a které obsahovaly informace o evoluční teorii a její platnosti. Evoluce, Darwin a Freud byli vymazáni ze středoškolských učebnic. Proces islamizace společnosti je součástí džihádu, který si klade za cíl umlčet společnost a vytvořit pro kapitál nebe na zemi. Útok na nezávislý tisk a média je součástí obecného pohybu znevažování společnosti. Za tímto účelem Erdoğanův režim vyzkoušel různé taktiky a strategie proti nezávislému tisku a médiím: obrovské daně, konfiskace, uvěznění novinářů a reportérů či monopolizaci tisku a médií.

Jaký je vztah mezi Erdoğanovým režimem a Islámským státem? Erdoğan je západními médii často označován za jednu z překážek porážky IS, turecký novinář Can Dündar je vězněn za svůj článek, v němž ukázal, že vláda hraje ještě aktivnější roli a že rozvědka MİT posílala zbraně syrským islamistům, pravděpodobně i Islámskému státu a organizaci Fronta An Núsra.

Případ Cana Dündara a Erdema Güla je jedním z mnoha: Dündar a Gül byli zatčeni za špionáž a velezradu. Faktem je, že byli uvězněni na přímý Erdoğanův příkaz, protože publikovali, co již bylo obecně známo: důkaz o tom, že Erdoğanův režim podporuje Islámský stát a další džihádistické skupiny v Sýrii.

Erdoğanova podpora Islámského státu a jiných džihádistických skupin není žádným tajemstvím. Jak jsem již zmínil, důvod této podpory není ideologický, je to naopak naprosto světský zájem některých frakcí buržoazie. Politický islámský terorismus ve své „umírněné“ verzi – umírněný znamená, že není zaměřený proti USA a Západu, jako je tomu u saúdského režimu – je nástrojem buržoazie proti místním revolučním hnutím a hnutím za svobodu, od Tuniska po Libyi, od Egypta po Sýrii a Turecko. Západ a USA tyto síly bezostyšně v tomto procesu podporují. Jejich mlčení – nebo přinejlepším reptání – nad Erdoğanovou podporou Islámského státu a dalších džihádistických skupin je založeno na určitém přirozeném třídním politickém spojenectví.

Boj proti Erdoğanovu režimu je součástí širšího boje proti politickému islámu jako reakčnímu hnutí buržoazie. Aby byl úspěšný, měl by tento boj obsahovat požadavky na sekulární společnost, bezpodmínečnou svobodu projevu, shromažďování a sdružování, svobodu stávkovat, bezpodmínečnou rovnost mezi pohlavími a zrušení všech diskriminačních zákonů a předpisů, svobodu svědomí a náboženského vyznání a svobodu od náboženství, požadavek deislamizace společnosti, ochranu dětí před náboženstvím, oddělení vzdělávání a náboženství a požadavek přímé účasti lidí na politickém a sociálním rozhodování prostřednictvím rad a výborů. Současně s tím by měla být budována společnost, která není založena na peněžní ekonomice a vykořisťování pracovní síly. Jakýkoli boj s nároky menšími, než jsou tyto minimální, je odsouzen k prohře.

Jak by ve světle těchto informací o Erdoğanově režimu měl postupovat Západ a Evropská unie vůči Turecku?

Upřímně řečeno, pokud jde o EU a evropské země, nedělám si žádné naděje. V ideálním případě už by vyvíjely obrovský politický tlak na Erdoğana a jeho režim. Zatím ale pod záminkou „řešení uprchlické krize“ zpochybnily veškeré hodnoty, které doposud hlásaly. Státy Unie nestoudně vyjednávaly o osudu uprchlíků, jako kdyby mluvily o dobytku nebo melounech. Takový přístup je znamením pokrytectví ­buržoa­zie, co se týče univerzálních a základních lidských práv.

Evropská unie, západní země a jejich média se důsledně snaží prodat „umírněný politický islám“ jako vhodný politický model pro Blízký východ a severní Afriku. Erdoğanovo Turecko mělo být výkladní skříní tohoto modelu. Různé frakce buržoazie v Turecku a v Evropě tvrdě pracovaly na zavedení AKP a Erdoğana jako tahouna „reformy“ a „změny“ v Turecku. Turečtí liberální „intelektuálové“ a novináři prezentovali Erdoğana a AKP jako sílu, která demokratizuje Turecko a která usnadní jeho integraci do EU. Přestože vedoucí představitelé EU nebyli myšlenkou přistoupení Turecka k Evropské unii zrovna nadšeni, obhajovali Erdoğanův politický islámský režim jako přijatelný demokratický model pro takzvané islámské země, ať už tento termín označuje cokoli. Takový postoj není důsledkem politické slepoty, není to žádný epistemologický omyl ani to není tak, že by evropští lídři byli Erdoğanem a jeho stranou oklamáni.

Co bylo tedy hlavní motivací postoje Evropské unie?

Umírněný politický islám v „Erdoğanově“ verzi byl Unií považován za nejlepší politický model, který by zajistil zájmy mezinárodní a regionální buržoazie a přinesl i politickou stabilitu potřebnou pro ziskovost podnikání v zemích tohoto regionu.

Události v Egyptě, Tunisku a Turecku byly nicméně důkazem nevhodnosti tohoto modelu: masivní povstání v Egyptě nejprve proti Husnímu Mubárakovi a později proti Muham­madovi Mursímu, obrovské demonstrace v Tunisku a povstání v parku Gezi v červnu 2013 v Turecku ukázaly, že ve skutečnosti lidé z takzvaných islámských zemí se ani tak nezabývají tím, jestli jsou sunnité, šíité nebo členové nějaké sekty, jako spíš požadují totéž, co chce každý člověk kdekoli na světě, v Evropě či Americe. Hlavním heslem revoluce v Egyptě, která byla nakonec zastavena vojenskou intervencí jištěnou Saúdy, bylo „Chléb, svoboda, lidská důstojnost“, a ne „Alláh Akbar“ nebo „Pryč s USA“.

Povstání v Gezi ukázalo, že sekulární kultura a kultura občanských svobod je v Turecku mnohem hlubší, než aby ji mohl nějaký Erdoğan během deseti let vymýtit. Kromě toho všechny tyto revoluce bez ohledu na jejich osud vypověděly o těchto společnostech cosi základního: že lidé z regionu, a to navzdory všem zkresleným vyobrazením, která přinášejí takzvaně levicoví a pravicoví vědci a novináři, mají vizi světa téměř totožnou s jakoukoli jinou společností; že žijí v kapitalismu, trpí vykořisťováním, nezaměstnaností, chudobou a dalšími druhy abstraktního násilí, které ke kapitalismu patří. Povstání v Gezi bylo posledním hřebíčkem do rakve „umírněného“ politického islámu na jeho domácí půdě.

Nemám tedy nejmenší důvěru ve vedení Evropské unie nebo ve vládnoucí elitu Západu. Bylo například jasné, že po porážce ve volbách 7. června 2015 Erdoğan využije všechny dostupné prostředky s cílem destabilizovat Turecko a zaručit vítězství v předčasných volbách. Erdoğanův režim už v té době začal masakrovat obyvatele Kurdistánu. Bylo také známo, že Erdoğan a AKP otevřeně i tajně podporují Islámský stát a další džihádisty. Přesto Evropská komise odložila zveřejnění své zprávy o Turecku až po předčasných volbách v listopadu 2015. Sám její předseda Jean­Claude Juncker přiznal, že odklad byl učiněn na základě Erdoğanova požadavku a že se „teď cítí podvedeni“. Jedinou naději lze upínat k obyčejným lidem. Liberálně a progresivně uvažující občané na Západě by měli vyvíjet tlak na politické orgány svých zemí s cílem donutit Erdoğana k dodržování lidských práv a zastavit krvavou válku vedenou proti lidem v Kurdistánu a proti všem obyvatelům Turecka.