Vyvlastnění v zájmu kapitalismu

Zákon o vyvlastnění je z roku 2006. Loni v listopadu proběhla jeho novelizace, jež měla za cíl urychlit řízení v případě dopravní infrastruktury. Myslíte, že tato novelizace sledovala veřejný zájem, nebo jen zájem ministerstva dopravy, případně stavebních lobby?

Veřejný zájem je samozřejmě velmi problematický pojem. Jako právník bych měl říci, že veřejným zájmem je stavba nebo jiný zásah, které jsou za veřejně prospěšné označeny v územním plánu. Mělo by jít o širší demokratický konsensus, že někde vyroste třeba přejezd, kvůli němuž se může vyvlastňovat. Problém s dopravními velkokapacitními stavbami je v tom, že jde o obrovský koloběh peněz a nejrůznějších zájmů. Velice často se pak stává, že stavby projdou procedurou, která je sice formálně celkem v pořádku, ale ve skutečnosti je u nich veřejný zájem z faktického hlediska velice pochybný.

Co se týče zákona z listopadu roku 2009, tak ten už měl několik předchůdců. Prvním byl zákon o urychlení obchvatu Plzně, jenž umožnil zkrátit lhůty a zjednodušil řízení, aby se obchvat dal postavit vlastně za každou cenu v oficiálně prosazované verzi. Nová dráha na Ruzyni měla obdobný zákon. Šlo tedy o jednoúčelové předpisy vážící se ke konkrétním stavbám. Zákon, který zmiňujete, je vlastně rozšířením tohoto „výjimečného zákonodárství“.

Tyto snahy nekončí a v současné době je v druhém čtení v poslanecké sněmovně takřka identický zákon, jenž se ale pro změnu týká energetické infrastruktury…

Jde o senátní návrh týkající se energetické infrastruktury, ale i vodních děl, jako jsou protipovodňová opatření, přehrady a podobně. Tyto podivné předpisy zdánlivě novelizují obecná pravidla hry, ovšem dělají to nepřímo, vždy jen pro určitou výseč dané problematiky, zatímco zbytek běží dle starých pravidel. Obecně jde vždy o zkracování lhůt a zpřísnění pravidel hry pro ty, kteří by případným projektům odporovali.

Můžete z vlastní praxe uvést nějaký konkrétní příklad?

Například kauza obchvatu v Plzni. Tehdy byli místní úředníci zcela nešťastní, neboť výjimečný zákon prostě neuměli aplikovat. Paradoxně jsme je napadali za to, že jednají dle obecné úpravy, což bylo nezákonné, protože existuje speciální zákon, jenž má vždy přednost. Faktem je, že žádný z těchto speciálních zákonů v posledku nikdy nic neurychlil, ani v případě Plzně, ani v Ruzyni. Úředníci totiž vždy udělají tolik chyb v rozhodovacích procesech, že pro schopnější protivníky není problém je úspěšně napadat. Myslím tedy, že ani právě projednávané zákony nebudou nic urychlovat.

Zákon o vyvlastnění nastoluje otázku nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Když se rozhodneme, že nevystačíme s mnohoznačným „veřejným zájmem“, komu dnes podle vás možnost vyvlastnění slouží?

Zatím hraje do noty především velkým, silným zájmovým, podnikatelským a politickým uskupením. Ukazuje se, že některé soukromé vlastnictví je svaté, zatímco to, které překáží silným, se úspěšně zpochybňuje. Jde o účelovou politickou hru, v níž nemá smysl hledat nějakou věcnou právní logiku. Oni prostě chtějí vybetonovat dálnice, které slouží především kamionům vozícím zboží, jež by nemuselo tak dlouhou cestu vůbec podstupovat. Zaštiťují se veřejným zájmem, já si ale myslím, že je to v zájmu českého kapitalismu – spíše než v zájmu českého národa a státu. Dálnice jsou jistě v dnešní době překotného a dysfunkčního automobilismu potřeba. Nikoliv ale v takové hustotě a provázené takovou bezohledností k životnímu prostředí a veřejnému zdraví, která je dnes pro jejich výstavbu typická.

Nemůže být problém v tom, že veřejný zájem není nikde přesně definován? Jak byste jej definoval vy?

Myslím, že definice veřejného zájmu by měla být spíše politická a měla by být jednoznačně uzákoněna konkrétními předpisy. Mělo by jít o zařízení nebo zásahy, které jsou širokým demokratickým konsensem považovány za nezbytné a prospěšné společnosti. Samozřejmě, že formování širokého demokratického konsensu je problematické, což je nakonec dobře vidět na zvolených politicích, kteří si po nástupu do funkcí často dělají, co chtějí. Je ale třeba říci, že stavební předpisy znají pojmy veřejně prospěšné stavby, veřejně prospěšného zařízení a opatření, které musí být zahrnuty v územně plánovací dokumentaci.

Počítají stavební předpisy s tím, že ve veřejném zájmu může být i něco nepostavit?

Takové příklady jsou. Třeba když chce nějaký developer uvnitř pražské památkové rezervace postavit nějakou hrůzu. Skutečností je, že úředníci, kteří by měli veřejný zájem chránit, jej často velmi zbaběle opouštějí. Veřejným zájmem je také obyvatelnost území a zdravé životní podmínky z hlediska hygieny. Přitom se neustále vytvářejí další a další neobyvatelná území z hlediska hluku a exhalací, protože se v centru města stavějí podzemní dálnice pro 130 000 vozidel denně. To jsou problematické projekty i ve volné krajině a v městě jde o neodčinitelný a nesmírně drahý záměr. Jde o zhoubné stavby absurdních faraonských dimenzí.

Jak takové vyvlastnění probíhá?

Nejdříve se ten, kdo má zájem vyvlastnit, tedy většinou obec, stát nebo jiný veřejnoprávní subjekt (málokdy jde o soukromou firmu), snaží s dotčenými vlastníky domluvit. Dělají se návrhy smluv, licituje se o peníze, a když to trvá více než půl roku, tak to zpravidla končí tím, že se přijde se závaznou nabídkou smlouvy. Když se do 60 dnů neuzavře, tak se má za to, že nebylo dosaženo smluvního řešení věci, a je tudíž důvod k vyvlastnění. Pak začíná správní řízení, v němž proti sobě stojí vyvlastňovaný a ten, v jehož zájmu se vyvlastňuje. Na konci dojde k rozhodnutí, proti němuž je možnost odvolání. Zbývá také cesta soudní pře. Existují vykutálené návrhy, že vyvlastnění bude možné provést velmi rychle, ale náhrada se bude řešit až potom, delší čas. Nynější celková pomalost je dána tím, že není konsensus o veřejné prospěšnosti toho kterého záměru a úřednictvo navíc dělá celou řadu procesních chyb. Silniční okruh, stavba 518, má například právě nyní opět zrušené rozhodnutí, protože se odvolalo asi 230 subjektů a řada z nich to udělala velmi kvalifikovaně. Průtahy nelze přičítat odpůrcům staveb, nýbrž chybujícím úředníkům. Nemůžeme přece napadat toho, kdo se pouze brání zákonným způsobem. Navíc u stavby zjevně ohrožující veřejné zdraví.

Vy sám jste v zastoupení památkové asociace podal návrh na vyvlastnění Karlova mostu. Co vás k tomu vedlo a jak to dopadlo?

Zatím nic nedopadlo. Šlo o to, že památkový zákon zná vyvlastnění vlastníka památky v případě, kdy se o ni nestará, nechává ji poškozovat nebo ji sám poškozuje a neudržuje ji. Nejdříve se mu ukládá povinnost zjednat nápravu a nakonec je možné vyvlastnit. My jsme vycházeli z toho, že hlavní město se chová ke Karlovu mostu zcela nekvalifikovaně, jako k tuctovému mostnímu dílu z přelomu 19. a 20. století, a vůbec nedoceňuje obrovskou hodnotu dílčích informací, které jsou v něm nějakým způsobem uloženy. Najali firmu, která umí opravovat běžné průmyslové mosty, a podle toho to i vypadalo. Neměli kameníky, neměli památkově kvalifikované pracovníky. To dnes uznává takřka každý památkář krom těch, kteří jsou ve věci sami ošklivě namočeni. Některé vyjmuté kameny zmizely, údajně je chtěli dokonce po kouskách rozprodávat turistům, a četnost výměny kamenů byla zbytečně rozsáhlá.

Nedošlo v tomto případě ke kuriózní situaci, kdy o vyvlastnění rozhodoval magistrát, který měl být zároveň vyvlastněným?

Žádný úřad by neměl rozhodovat o svých vlastních podáních, ani obec, ani kraj. U vyvlastnění musí rozhodovat jiný úřad, o žádosti Prahy tak rozhodují například Černošice. My jsme ale zatím žádné rozhodnutí nedostali. Navrhovali jsme, aby most přešel do majetku státu a do správy Národního památkového ústavu. Aby se případně na Praze vymáhaly peníze, které nebyly správně využity. Z naší strany šlo ale spíše o jisté nátlakové podání, jehož účelem bylo především zamezit pokračování devastace památky. To se nakonec podařilo.

Víte o jiných kauzách vyvlastnění památek?

Pokud vím, je jich velice málo, některé podněty se týkaly třeba pražské usedlosti Cibulka, která je zcela zdemolovaná. Nenašla se ovšem žádná ochota Cibulku vyvlastnit do rukou státu, který stejně nemá peníze na případné řešení. Sám Národní památkový ústav před časem navrhoval památkovému odboru magistrátu, aby vyvlastnil nádraží Praha-Vyšehrad. Památkáři z magistrátu se mu vysmáli s tím, že nevědí, co by s ním dělali. Nádraží tedy nakonec koupil developer, za nímž stojí jakási banka z Oregonu. Ten chce okolo postavit škatule pro byrokraty a byznysmeny, čímž podmiňuje následnou opravu nádraží.

Napadá vás vůbec nějaký úspěšně dokonaný příklad vyvlastnění objektu, jejž byste osobně hodnotil jako vítězství veřejného zájmu?

Na nic takového si opravdu nevzpomínám. Typickým příkladem toho, jak to u nás chodí, může být případ domu Na Slupi, na nějž upozornili v minulém roce squateři. Italský developer koupí dům a přijde s tím, že ho zbourá a na jeho místě postaví hotel. Památkáři mu to zamítnou a řeknou mu, ať dům zrekonstruuje a udělá si v něm hotel. On reaguje tak, že dům nechá chátrat, což je vlastně z jeho strany nátlakový faktor vůči veřejné správě. Je tak dobře obeznámen s tím, jak to zde chodí, že se žádného vyvlastnění nebojí. Kdyby bylo po mém, tak bych přesně takovéto případy tvrdě vyvlastňoval a ještě bych jim naúčtoval zanedbanou údržbu. V ústavě máme přece klauzuli, že vlastnictví zavazuje. Vyvlastnění je zatím tedy dost jednostranná záležitost. Místo toho jsou squateři z Albertova stále trestně stíháni! K tomu je zjevně ochoty dostatek!

Odrazujete tedy od snah vyvlastňovat nezvedené majitele nemovitostí?

Ne. V případě, že se opravdu nestarají o jim svěřené nemovitosti, to není vůbec od věci. O kauze se pak alespoň mluví, když už se neděje nic jiného.

Na vině ale není zákon, jeho znění přece umožňuje vyvlastnění, spíše jde tedy o nevůli úřadů…

Zákon je napsán dobře, ale vůle chybí, pokud zrovna nejde o dálnici. Na druhé straně bych zbytečně nedémonizoval úředníky, neboť oni plní zadání svého vedení. Je bohužel špatné, že územní samosprávné celky vykonávají státní správu a jejich politické vedení do jejího výkonu drze a nevybíravě zasahuje. I když tvrdí, že jde o věci, do nichž politici vůbec nezasahují, platí, že úředníci často fungují v podstatě jako lokajové politických věrchušek obcí, měst a krajů. A když si postaví hlavu, jsou zkrátka vyměněni. Už jsem takových odchodů zažil vícero.

Jak se za dvacet let proměnila realita sporů, které vedete? Pozorujete nějaký vývoj?

Za tu dobu doběhla polistopadová normalizace v tom směru, že se utvořily určité skupinové zájmy a určitá sociální struktura. V první polovině devadesátých let to ještě neplatilo, vše se zdálo nadějnější a více se slyšelo na problémy týkající se životního prostředí. Před rokem 2000 začala být normalizace, o níž mluvím, velice citelná a čitelná, už bylo po privatizaci, spustila se nepovedená reforma veřejné správy a došlo k tomu, že se zrušily okresní úřady s přednostou, jenž býval jmenován a odvoláván vládou. Nebyl tedy závislý na místních poměrech. Když byl slušný, vše klapalo a nikdo z místních podnikatelů si nemohl příliš vyskakovat. Nyní stačí vedení radnice pokynout – a úředníci mají dvojí jasnou volbu! Od té doby se také neustále více osekávají veškeré demokratizující prvky v právu životního prostředí, přístup k informacím, účast občanů v rozhodování se horší, stanovují se dodatečné podmínky a tak dále. Mizí také energie a chuť u lidí, kteří jsou ochotni těmto skutečnostem vzdorovat, což souvisí s deziluzí z celkového vývoje.

Tyto, jak říkáte, normalizační tendence spatřujete ve stejné míře u pravicových i levicových vlád?

V České republice nevládne pravice či levice, ale levý či pravý střed a musím konstatovat, že v jejich počínání vidím stále méně rozdílů. Jde snad jen o to, že vláda levého středu zpravidla dělá stejné věci nenápadněji a sametověji, kdežto vláda pravého středu do toho rovnou šlápne a snaží se svá účelová rošťáctví ve prospěch bohatých udělat rychle, než to občanům dojde.

V roce 1990 jste byl spolu s Egonem Bondym a Petrem Uhlem členem radikálně levicové skupiny Levá alternativa. Od té doby jste se zúčastnil řady občanských a protestních aktivit. Nemáte pocit, že v nich nakonec vždy potkáváte stejná jména?

Může to tak jistě působit, protože propojení mezi aktivistickými kruhy a veřejností stále chybí. Myslím ale, že je jen otázkou času, kdy k němu dojde, zvláště při vědomí kroků, které chystá současná vláda. Ovšem co se týče aktivismu v problematice životního prostředí, tam jsem naopak za dvacet let mnohokrát bojoval bok po boku s pravicově zaměřenými lidmi a vůbec to nevadilo. Myslím, že když se jedná o praktické skutky, ideologické škatulky nefungují a je úplně jedno, zda se dotyčný považuje za konzervativce, liberála, marxistu, volnomyšlenkáře nebo křesťana.

To ovšem neplatí třeba o protireformní iniciativě ProAlt, v níž se také angažujete. Tam bych pravičáka marně hledal.

Rozpětí lidí kolem ProAltu zahrnuje liberály, křesťany, feministky, ekology a mnohé další. Média říkají, že jde o krajní levici, tím ale jen dokazují, že nevědí, co je to krajní levice, a snaží se iniciativu zaškatulkovat a poškodit. Lidé kolem iniciativy zastupují názorové spektrum konvenující drtivé většině dolních deseti milionů normálních občanů této země.

V jednom svém textu mluvíte o potřebě horizontálního propojení nejrůznějších občanských a protestních iniciativ. Máte pocit, že v současnosti, třeba v souvislosti s avizovanými reformami Nečasovy vlády, k něčemu podobnému dochází?

Trochu se to daří, ale zdaleka ne na úrovni potřeb této doby. Ambice některých lidí být těmi, kdo je vidět a slyšet, namísto toho, aby dali prostor ostatním, nemusejí být dobré. To se týká částečně i ProAltu a jeho vztahu třeba s další cennou iniciativou Alternativa zdola. Vnímal jsem zprvu jisté konkurenční napětí místo snahy o upřímnou spolupráci. Ale mám pocit, že se to lepší, vidím chuť hledat společný jazyk a akční jednotu všech.

Levicovým intelektuálům je často vytýkáno, že jejich kritika současného „světosytému“ není dostatečně vyvážena východisky, která by veřejnosti nabízeli. Cítíte to jako reálný problém?

Žádné z těchto uskupení není schopno přinést jednoznačné řešení, až na několik marginálních sekt, které přesně vědí, co se má stát, a marxistické poučky sypou z rukávu. Svět je složitý a nikdo nenašel jednoznačnou teorii vedoucí k jeho vysvětlení, natož k jeho změně. Představy o budoucnosti bývají ale stejně nakonec vždy převrstveny jejím skutečným příchodem. Je třeba začít tím, že chceme naprosto prakticky měnit určité systémové prvky ve společnosti, na nichž se dohodneme. Pokusit se systémovými změnami realitu tlačit někam dál a po cestě se holt uvidí. Provedené změny vytvoří novou situaci a potřebu dalších změn. To jsou věci, na něž je třeba přijít v praxi, nikoliv teorií. Může to ale také končit omylem, ovšem jinou cestu nemáme.

Neměl jste někdy chuť vstoupit do vysoké politiky a pokusit se začít měnit věci tímto způsobem?

Ne. Měl jsem v rodině vrcholového politika a na takovém člověku nemůžete nepozorovat změny. Osobně jsem za život poznal jen dva chlapy, které politika nezměnila, a oba již bohužel zemřeli. Šlo o Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala. Takových lidí je málo a já si nejsem vůbec jist, zda bych mezi ně patřil. Myslím, že politika si vás metabolizuje k obrazu svému, nebo vás prostě vyplivne. Já jsem neměl chuť podstupovat ani jedno z toho. Hesla typu „noví lidé do politiky“ nic neřeší. Systém se reprodukuje dál ve stejné kvalitě, v níž byl doposud. Spíše jsem v poslední době uvažoval o řešení typu Solidarity v Polsku, kde najednou vzniklo velké masové hnutí, které do establishmentu udeřilo zvenčí a nebylo jeho součástí. To skýtá šanci vybojovat opravdové systémové změny.