Příliš mnoho plotů

Můžete vysvětlit, jak jste se stal teoretikem postkolonialismu ve střední Evropě?

V polovině devadesátých let jsem pracoval v oblasti vizuálních studií, kritiky reprezentace, institucionální kritiky a podobně. První kniha, kterou jsem editoval, vyšla v devadesátých letech pod názvem Privilegium pohledu. Věnovala se pohledu, nahlížení a sociální struktuře. V té době byl ve střední Evropě v oblasti kultury velký zájem o cokoli zahraničního, ale na politické úrovni se formoval nový rasismus. Abychom pochopili tento rozpor mezi konstrukcí hranic a zvědavostí a touhou po Druhém, musíme se zabývat historií, a sice koloniální historií, v níž tento typ rozporu vždy existoval a vždy měl tyto dvě strany.

Muzeum jakožto instituce rozhoduje z pozice moci, co se bude vystavovat. Jak se to dá dělat správně? Jaká by v současnosti byla správná perspektiva?

To je dobrá, ale těžká otázka. Kdybych věděl, jak to udělat správně, myslím, že bych byl pro muzea velmi žádaným poradcem. V minulém roce jsem byl čtyři měsíce na studijním pobytu ve Spojených státech. Hledal jsem praktické modely, kterými bych se mohl inspirovat, ale musím přiznat, že jich je tolik, že jistě neexistuje jediný správný model. Například v jednom muzeu v Chicagu se snažili o představení původních obyvatel Ameriky a měli tam velmi zajímavé umělce z jejich řad, kteří komentovali dějiny reprezentace svých předků ze své perspektivy. Mohli jste si uvědomit, jak tato reprezentace fungovala a do určité míry stále ještě funguje. Šlo o tradiční způsob reprezentace marginalizované a téměř vymizelé skupiny obyvatel a zároveň o kritickou reflexi tohoto způsobu.

Vždy jste se velice zajímal o téma migrace. Jak se od devadesátých let podle vás změnila?

Výstavou v Bratislavě jsem se skrze umělecká díla snažil poskytnout kontext k dnešní situaci. Současnou migrační vlnu bychom mohli považovat za dnešní podobu antikolonialistického hnutí, které tu existovalo v padesátých a šedesátých letech dvacátého století a které vedlo k nezávislosti kolonií. Tento pohyb chudých lidí, v minulosti kolonizovaných, do bohatších regionů, ke kolonizátorům, je v jistém smyslu fyzickou kritikou globálních mocenských vztahů. Podle mne se při kontextualizaci současné situace musíme vrátit zpátky ke kolonialismu, do raných dnů globálního kapitalismu. Africké a asijské země se sice staly nezávislými, ale zároveň nebyly skutečně svobodné, protože byly v neokoloniální, ekonomické a do jisté míry také politické závislosti. Afričané se masivně stěhují nejen kvůli válce, ale také kvůli strukturální krizi, zničenému ekonomickému a vzdělávacímu systému.

Není však vaše současná bratislavská výstava především o vyloučení, a tím pádem o nás, kteří si vytváříme definici sebe samých vymezením se vůči odlišnosti druhých? Vnímáte tuto problematiku stejně jako v devadesátých letech?

Ne, protože v devadesátých letech jsme ne­­měli tolik hranic a tolik zdí, plotů a táborů. Samozřejmě, že hranice tu byly, ale z globální perspektivy ploty mezi USA a Mexikem, mezi Izraelem a Palestinou nebo mezi Řeckem a Tureckem neexistovaly. Neexistovalo Guantánamo. Má teze je, že po pádu železné opony, která představovala hlavní dělící zeď v období studené války, se postupně po celém světě začala šířit nová verze staré myšlenky fyzického oddělování. V koloniálním období se rozumělo samo sebou, že mají existovat hranice mezi bílými a černými a že lidé, kteří byli považováni za jiné, musí být separováni. Ve dvacátém století se objevilo mnoho způsobů, jak žít společně. Teď jsme ale v situaci, kdy se nám koloniální minulost dramaticky vrací.

Jak jste při své práci na aktuální výstavě zohledňoval lokální kontext a místní publikum?

Pracoval jsem s umělci, které už jsem znal, ale samozřejmě jsem také hledal někoho, kdo by byl schopen vyjádřit se k situaci na Slovensku. Pro mě bylo obzvlášť důležité odkázat na problematiku Romů a vyjádřit se k jejich segregaci. Až poměrně pozdě v průběhu příprav výstavy jsem si vzpomněl, že se tomuto tématu věnoval Robert Gabris, který vystudoval vídeňskou Akademii výtvarných umění, ale původem je Slovák. Zajímavé je, že zatímco ve světě je jeho tvorba známá, na Slovensku nikdy nevystavoval. Co se týče fyzického prostoru galerie, paralela s kolonialismem je tu velmi jasná: jsou tu zdi, vybudované proti romské komunitě. Co se týče dějin umění a fotografie, podobnosti v reprezentaci kolonizovaných a Romů jsou jasně patrné. Odkazem k vězeňskému systému jsem chtěl poukázat na to, co americká aktivistka a feministka Angela Davisová nazvala rasovým trestem. Tvorba Roberta Gabrise, jehož otec byl vězněn, je sama příkladem vnitřního vyloučení. Ovšem i toho, jak umělec může s takovou situací pracovat.

Také jste vystavil Bourdieuovy fotografie z Alžírska. Chtěl jste je prezentovat jako paralelu k Sýrii?

Řekl bych, že se to nevztahuje ani tak na situaci v Sýrii, jako spíš na současnou dialektiku vykořeňování, přeskupování a umísťování jistých skupin lidí do táborů. To francouzští kolonizátoři dělali v Alžíru. A kdyby tento proces, který začal už v devatenáctém století, neproběhl, všichni ti vykořenění lidé by dnes nemigrovali do Evropy. Bourdieua hlavně zajímal dopad na sociální vztahy skupin, které byly tímto způsobem vykořeněny. Může to být určitý model pro současnou analýzu. Uzavírání lidí do táborů nezabraňuje migraci. Spíš naopak – v takových podmínkách nelze přežít.

V diskusích o migraci se často objevuje ekonomický argument. Juri Schaden ve své videoinstalaci na bratislavské výstavě ovšem tento argument převrací. Uprchlický tábor je nazírán jako řešení lokálního ekonomického problému. Je tento pohled v Rakousku běžný?

Tento konkrétní tábor souvisí se strukturálními problémy v dané oblasti – s úpadkem těžebního průmyslu. Místní žádají změny, které by jim otevřely nové příležitosti a perspektivy. Jako ubytovny pro uprchlíky na rakouském venkově často slouží krachující hotely a penziony. Jejich majitelé chtějí hosty a těmito hosty jsou nyní uprchlíci placení vládou. Je to taková skrytá ekonomická investice. Myslím, že Juri ve svém videu zpracovává očekávání, která v regionu existují.

Bylo vaším záměrem zvýraznit rozpor mezi tímto násilným tématem a citlivými možnostmi reprezentace?

Myslím, že tím nejdůležitějším na výstavě je nabídnout dobré umění. Musí existovat jistá komplexnost. Zejména ve vztahu k migraci, rasismu a vyčlenění existuje příliš mnoho zjednodušených uměleckých ztvárnění. Ta pouze zobrazí stav věcí, pouze na kameru zachytí tragickou situaci lidí nebo policejního násilí. Do jisté míry je důležité to ukázat, ale v rámci umělecké reflexe existují podle mě také jiné možnosti. Myslím, že vizuální umění má své vlastní způsoby a nástroje, jak nakládat s komplexnějšími situacemi tak, aby to neskončilo pouhým jejich znázorněním.

Z angličtiny přeložila Dáša Frančíková.