Vladimir Nabokov se řadí k těm nemnoha autorům, kteří dosáhli mistrovství i v jazyce, do něhož emigrovali. Multilingvistický román Ada aneb Žár důsledně pracuje s jazykovou perspektivou a vyniká jak svou komplexností, tak komplikovaností – k tématu incestní lásky se přidává problematika jazyka a přeložitelnosti.
Román Ada aneb Žár s podtitulem Rodinná kronika (Ada or Ardor. A Family Chronicle, 1969) patří k nejkontroverznějším i nejnáročnějším knihám Vladimira Nabokova. A to nejen proto, že hlavní hrdina Van, jenž je také hlavním vypravěčem příběhu, proklamuje svou lidskou i sexuální svobodu, již neváhá uskutečňovat se svou mladší sestrou Adou. Nabokov v tomto díle uplatnil letitou zkušenost romanopisce, rozehrál množství nejrůznějších vypravěčských technik a vytvořil mnohovrstevnatý labyrint, v němž leckterý čtenář možná nakonec zabloudí.
Děj knihy se odehrává na planetě Antiterra. Jejím metafyzickým protějškem se stává planeta Terra, jež je v románu předmětem spekulací a pro obyvatele Antiterry ji „objevili“ někteří neurotici, především pak umělci a blázni, spolu se třemi zmizelými kosmology. Van zprvu píše o této planetě disertaci, kterou však nikdy nedokončí, a nakonec se ji pokusí popsat ve své knize Dopisy z Terry. Nepodává však planetu jako ráj, jak je běžně vnímána, nýbrž jako místo, které klame a na kterém „lidské duše a lidská těla musejí snášet horší muka než na naší tolik ostouzené Demonii“.
Incest až do stáří
Ada aneb Žár je zároveň parodií na rodinnou kroniku, jak nás upozorňuje podtitul knihy, neboť po celou polovinu románu, tvořící první z pěti částí knihy, jsme svědky incestního vztahu mezi čtrnáctiletým Vanem a jeho o dva roky mladší sestrou Adou. Milostné vzplanutí mezi sourozenci se odehrává na venkovské usedlosti Ardis Hall, která v lecčems připomene biblický Ráj. Van sem za Adou a jejich matkou Marinou přijel na návštěvu. Skutečný příbuzenský vztah dospělí dětem zatajují, ačkoli jej obě dávno znají, a na veřejnosti jsou stále bráni jako bratranec a sestřenice. Přestože sourozenci a milenci nemají žádnou naději na uzavření sňatku, jejich zapovězená láska, byť s několikaletými přestávkami, trvá až do vysokého věku.
Už samotné rozložení románových částí, chronologicky následujících za sebou od dětství obou hrdinů až po jejich stáří (s tím, že poslední část není Vanovým epilogem, nýbrž úvodem k románu), připomene svou kruhovostí Nabokovův o mnoho starší román Dar (1938, česky 2007). Především ale upozorní na povahu autorova vyprávění. Čím více se v něm blížíme vypravěčově současnosti, tím více se krátí doba, již vyprávění zaujímá – jako by zdrojem každého času, který vyprávíme, byla minulost.
Nabokov ovšem Vanovo vyprávění často přerušuje a zcizuje vstupy jiných postav, ať už jsou to poznámky Ady či editora Ronalda Orangera, jenž po Vanově smrti jeho román vydal. Vyprávění zpomaluje a zrychluje, děj náhle přerušuje vstup vševědoucího vypravěče, jenž odosobněným tónem autora školních učebnic přezkušuje čtenáře z toho, co právě přečetli. K paletě Nabokovových výrazových prostředků patří také střídání er a ich formy, proud vědomí, jenž připomene slavný vnitřní monolog Tolstého Anny Kareniny, nebo až filmově působící střihy. Současně se text stává konglomerátem perzifláží a narážek na literární postupy a žánry. Parodovány jsou tu nejrůznější styly a poetiky mnoha autorů (za všechny uveďme aspoň Austenovou, Byrona, Čechova, Flauberta či Chateaubrianda). Kromě toho je tento román také jakousi překladatelskou laboratoří.
Nepřiměřenost překladu
K Adě aneb Žáru bychom měli přistupovat jako k jakémusi překladu sui generis, jako k překladu coby fundamentu každého psaní a podloží celé literatury. Vše je tu překladem ve smyslu, který nastínil Walter Benjamin: „Neboť jistou měrou obsahují všechny velké texty, nejvyšší měrou ovšem Písma svatá, mezi řádky svůj virtuální překlad.“ Ada aneb Žár je multilingvistický román, založený na třech jazycích – angličtině, ruštině a francouzštině. Tyto jazyky vyznačují nejen meze rozumění, ale stanoví i hranice vidění a možnosti vyprávění. To se střídavě odehrává ve všech třech jazycích nebo spíše na jejich pomezí – tedy v jejich překladu – jež je jakousi zemí nikoho. Odehrává se v mezeře, která poukazuje na Nabokovovu nevíru v adekvátní převoditelnost díla z jednoho jazyka do druhého. Podle spisovatele totiž literární dílo cele spočívá v jazyce, jímž se vyjadřuje, a každý pokus o jeho překlad se stává blamáží a odhaluje v nejlepším případě nepřeložitelnost.
Nabokov ukazuje, že zrcadlení jednoho jazyka do druhého není nikdy adekvátní, ale zakřivené. Překlad vytváří svět odlišný od toho, jenž byl spjat s originálem. A jako by autor toto vše přijímal, pracuje se svým románem záměrně jako s jakýmsi univerzálním překladem všech předchozích literatur, které se slily do jednoho „multilingvistického pararománu“. Ten pak – alespoň podle autorových intencí – nejenže nadále nejde překládat, ale především to ztrácí smysl. O to větší dík za mistrný převod do češtiny patří Pavlu Dominikovi.
Textura času
Jak jednotliví protagonisté příběhu umírají, jako by se Vanovi rozpadal jeho vlastní životní příběh, jako by čím dál více ztrácelo smysl svůj příběh nadále žít, a bylo proto nutné jej rekonstruovat vyprávěním. Tomu se pak podřizuje kompozice románu – proto je největší prostor věnován první části, jakési milostné předehře k dalším životním osudům, z níž oba sourozenci, a především Van, neustále čerpají. Pohled do dětství přitom ukazuje, že minulost je proměnlivá a v jistém smyslu i bezbřehá. Je však otázkou, jestli její podobu neurčuje právě Vanovo retrospektivní vyprávění. Stávání se přítomné události se v jeho podání totiž mění na stávání se minulosti a Van svou minulost vytváří jako fikci.
Pro Nabokova je fikce jednou z dimenzí času. A způsobem, jak čas nahlédnout, je vyprávění, které čas koncentruje a zároveň nás od něj osvobozuje. Zbavuje nás jeho tíhy, ale jen za cenu toho, že čas vidíme pouze jakožto reprezentaci. Podobně jako pták z Nabokovova románu Bledý oheň (1962, česky 2011), jenž vnímá zrcadlem odrážený, zdvojený prostor jako prodloužený a hyne, protože si není vědom iluze, také my jsme schopni vnímat čas jen proto, že vyprávíme příběh. Ten se stává jakýmsi prodloužením i odrazem času skrze jeho zdvojení a reprezentaci, ale zároveň klamem a iluzí. Jako by neznámá camera obscura promítala čas na pomyslnou stěnu naší mysli a my jej zachytili a podrželi v paměti pouze díky tomu, že ho vnímáme jako příběh. Jedná se však jen o optický klam.
Pokusme se domyslet, co o čase říká Van ve svém eseji Textura času, která tvoří čtvrtou část románu. Pokud budeme minulost vnímat jako zásobárnu času a přítomnost jako proces tohoto vnímání, pak tím jediným, co je bytostně svázáno se zmizelým časem minulosti i s naší aktuální přítomností a co nás může přimět k tomu, abychom čas zakusili, je vyprávění, které se jako nějaká pohyblivá struktura v čase různě prolamuje, navrací i předbíhá. Čas proměněný ve vyprávění pak zakřivuje přítomnost, ve které se nacházíme. Narušuje ji, ale zároveň ji naplňuje jiným časem, jakousi její alternací, vědomím kontinuity i diskontinuity. Naplňuje čas totiž také jeho ztrátou, jakousi nezrušitelnou cézurou mezi přítomným a minulým rytmem v jednom verši.
Vyprávět znamená rekonstruovat čas a restaurovat jeho význam, znovu nastolovat a znovu potvrzovat svou zkušenost s časem. Bez této možnosti bychom nemohli čas zakusit a svou zkušenost předat. Reprezentace u Nabokova odsouvá skutečnost do minulosti a vytváří mezi vypravěčem a vyprávěným distanci, která je hranicí samotného času. Vyprávět přítomnost totiž nejde, každým dalším vyprávěním hroužíme přítomnost do doby, která už není. Vlastně můžeme říct, že vyprávění je možné jen proto, že se díky němu spojujeme s vlastní minulostí a v proustovském smyslu znovunalézáme čas. Což je koneckonců osvobozující.
Autor je spisovatel.
Vladimir Nabokov: Ada aneb Žár. Rodinná kronika. Přeložil Pavel Dominik. Paseka, Praha a Litomyšl 2015, 600 stran.