Deník

24. února 1915

Zapomněl jsem o tom udělat poznámku, ačkoli v mých válečných memoárech nesmí chybět příběh ženy kapitána Conrada Vogla. Povolali mě k ní. Zastihl jsem ji po pokusu o sebevraždu. Pěkně pokročilá melancholie. Pochybené hříšné myšlenky atd. Její manžel padl a od té doby ji pronásledují nesnesitelné výčitky, že ho nedoprovodila do Prahy, kde trávil celý srpen. V době mobilizace byli v nějakých malých lázničkách. Dostali telegram, spěchali domů: do Budějovic. Zabalili své věci, manžel odcestoval do Prahy, kde měl nastoupit vojenskou službu. Žádal ženu, aby ho doprovodila, ale ta byla velmi unavená, chtěla mít klid. Bála se i cestovat domů, protože by musela cestovat sama, byla nervózní a cestování ji smrtelně unavovalo. Nechtěla jet. Chudák kapitán, jako by byl cítil, že jde o poslední blažený měsíc, který by mohli prožít v Praze, ji uprošoval, aby jela s ním. A později i v dopise. Ale žena si netroufala cestovat sama (nikdy tak necestovala) a nejela za ním. Pak přišla zpráva o jeho smrti (říjen) a sebeobviňování. – „Jak umíněně sobecká jsem byla, hleděla jsem si jen vlastního pohodlí. I cestou jsme jeli s vojáky, manžel s nimi pořád mluvil jen o službě, já jsem se nudila, byla bych ráda spala, hrůza, jak jsem byla zarputilá.“ Nakonec si ta ženička prořízla mizerným kuchyňským nožem obě radiální artérie, totiž chtěla to udělat, ale podle všeho trefila jenom vény. K chirurgickému ošetření ji odvezli do Pajorova sanatoria a odtamtud k Moravcsekovi.

12. března 1915

Teď můj život probíhá následovně. Probouzím se ráno mezi půl 8 a 8. Neklid mi tancuje v nervech, ale přitom mě veliká ospalost stahuje do peřin. Přitom ucítím horká stehna a boky manželky, které pevně spočívají v mém klínu. A mé myšlenky se obracejí do sexuálního koryta. A obvykle se mi vybaví nějaká žhavá vzpomínka dráždivé chuti. Třeba na ty opojné koity v zimě 1913 nebo na jaře 1912. Často i sama situace, momentální stav mi připadají nové a zvláštní. Třeba dnes ráno ten smyslný způsob, jak kreolské partie těla mé ženy odpočívají na polštářích schouleny do sebe a připraveny k boji. Pak následuje umělecky zpomalovaný a intenzivní koitus, který nás oba během půldruhé minuty přivádí do extáze. Pak se ještě chvíli protahujeme, to jest ležíme v pozici toho svatého okamžiku a vychutnáváme sladkost ukojení. Potom vstávám. Pokoj je chladný, myslím na to, jak hrozné by teď bylo spěšně se mýt jako v Komárnu v chladném větru a pak se třást, že se mi při tom velkém spěchu injekce nepodaří. Často si říkám: „Jak jsi hrozně neklidný, jestli to takhle půjde dál, nikdy nemůže být řeč o tom, že by ses ­zřekl vášně, kterážto potřeba dřív nebo později nastane!“ Ale pak se uklidním. Vždyť takový stav trvá nedlouho, neboť když se člověk rozhodne, ten neklid se mu podaří za minutu za dvě úplně překonat a injekci o dalších pět šest hodin odsunout, jak už jsem to mockrát udělal. Tím se pak uklidním a píchnu si první ranní dávku. V řádně čistém P 5% roztoku 0,12 – 0,13 g. Pak si lehnu do postele a v té nejznamenitější náladě si při dobré cigaretě čtu čerstvý večerník. A přitom horké tělo mé manželky působí tím nejpříjemnějším dotykovým pocitem. V takové situaci se v mém srdci probouzí k ní opravdová úcta, protože je pravdoucí pravda, že už jsme si na sebe náramně zvykli. A potom tak lenoším na dvě či tři cigarety, pak si dám čaj, něco másla, sýra a džemu a pak ještě po čtvrté cigaretě ukončím dopolední vodorovné přebývání. V dobré náladě se umyju, spěchám, protože už myslím na to, že tam vevnitř v teplé úřední místnosti dopoledne příjemně uplyne. (Budu číst, kouřit nebo napíšu dopis!) Rychle jsem připraven k odchodu, polibkem se loučím s ženou, která zatím pokročila s očistnými operacemi. Do úřadu pospíchám pěšky, odložím si a pak se svým dobromyslným kapitánem a od 11 i ve společnosti plukovníka s chutí pokuřujeme, klábosíme. Občas musím zajít do sousední místnosti, abych vyšetřil objednaného či neobjednaného pacienta. Řádně se přeptám, jestli je zdravý, a když řekne, že ano, pak ho tak povšechně prohlédnu a poslechnu si jeho srdce. Ale když naopak řekne, že se cítí nemocný, pak ho důkladně vyšetřím, s výjimkou očních záležitostí, které posílám do nemocnice. Nepříjemné srdeční jevy a mdloby se v poslední době vyskytují řidčeji, i když nemine den bez nějakých stížností. Ty ovšem pocházejí dílem z kouření, dílem z jiných drobných potíží. (Ať Pánbůh dá a dopustí, abych víckrát nemusel prožívat tak kruté nedobré pocity jako v prosinci a lednu, ale obzvlášť v listopadu.)

V poledne následuje druhá injekce. Je to obyčejně skoro čistá P, a to 0,08 nebo 0,10 g. Někdy jenom 0,06! Není tak naléhavě nutná, slouží spíš k povzbuzení chuti k jídlu. Protože bych to dobře vydržel i do odpoledne do 2, jenže v tom případě bych byl pak opravdu vybíravý a těžkopádný. Takhle si ještě půl hodiny čtu, kreslím, povídám v pokoji, vykouřím jednu cigaretu, která v takovém případě přijde náramně k chuti, a čekám na Olgu. Přichází běžně pět šest minut před půl 2 a pak honem vyrazíme. V jídelně oba obyčejně s chutí a hodně jíme; jídlo potom uzavírá černá káva a cigareta. V poslední době se menu zlepšilo, protože cenu oběda zvedli z 1,25 koruny na 1,50 koruny; kromě toho přijali novou kuchařku. – Cestou domů kupujeme noviny, prohlížíme si výklady, potkáváme známé a chvilku si s nimi na ulici povídáme. Doma si udělám pohodlí na kanapi a ponořím se do četby novin. Olga postává u kamen a posedává nad Tolstého románem Vojna a mír. Jako už dobré dva měsíce. Kdy ten román dočte – kdy se teda z vajíčka něco vyklube –, to je tajemství budoucnosti. Věřím, že s tím bude hotova do uzavření míru. To se pak bude náramně hodit k titulu a povaze toho díla. Při četbě na mne pomalu dokročí ospalost, a tak odložím noviny, vyfouknu cigaretovou špičku a otočím se ke stěně. Pospím si čtvrt, půl hodiny, celou hodinu. Důkladně, beze snů, opravdu hluboko a lahodně. Právě proto je probuzení nepříjemné, nelehké. Ten pocit olověné tíhy zaženu rychlými, říznými pohyby. Obleču se a jdu do úřadu. Práce je stejná jako dopoledne. Hodinu či půl druhé tam sedím, čtu, pak dám opět sbohem milému kapitánu Gregusovi. Než jdu domů, zajdu k jedné příbuzné, která je úřednicí na poště a trpí počínající tbc plicního hrotu. Léčení se podařilo zahájit několika injekcemi JK, a už se vytvořily anafylaxe, sice nepříjemné, přesto však příznivé symptomy, bolení hlavy, značné fyzické nevolno a kromě toho přibývání na váze. Totiž při progresivitě nemoci tyhle jevy skoro vždy chybějí. (Právě z toho případu jsem pro sebe vyvodil opravdu užitečné poučení. Po prvním nasazení se JK smí použít podruhé jen v případě, jestliže se znovu projeví jisté zhoršení stavu.) Utěšuju nemocnou ženušku a její naivní matku, manželku luteránského kněze, která je až komicky podobná své tetě Piri, tedy ženě z jiné evangelické kněžské rodiny. Všechny jsou stejné. Naivní. Familiární. Vděčné. Naříkavé. Spokojené jako chudí na duši, kterým Ježíš přislíbil království nebeské. Potom spěchám domů. Je už půl 6. Vrata mi otvírá manželka. A já, dřív než vstoupím, rozhlédnu se ještě do světle pošedlého odpoledne, které se chýlí k večeru, po ulici, která plave v sněhové kaši, na mnoho vojáků procházejících tudy, ze sousední ulice slyším vytrubování, trochu se divím, jak jsem se sem dostal, sem, do toho cizího města, kde mám teď, kdoví na jak dlouho, teplý a příjemný domov – a pak vejdu. S Olgou se políbíme a hned se pouštíme do žertování. Za cíl svých poznámek si vybírám její správně vyvinutá stehna, což ona kvituje spokojenými protesty. A opět si udělám pohodlí a beru 0,10 P (což je vlastně 0,06 P + 0,02 M v 5% roztoku). Zapálím si jemně a pečlivě vyrobenou cigaretu S. Flor a kouřím ji s velkým požitkem ze své břečťanové špičky. V takových chvílích mám velmi příjemné a povzbudivé představy, které jsou teď, od jara, skoro pravidelně sexuálního charakteru. Pak svačím. V těch chvílích je jídlo nejpříjemnější. Káva, žemle s máslem a sýr nebo místo toho pomeranč a čajové pečivo – abych potom vychutnával další cigaretu s požitkem ještě větším. Čerstvý odpolední Esti Újság už je na stole a já pak věnuju svou pozornost sloupcům těch novin. Nějakých 20–30 minut. Pak vytáhnu šachy a až do konce vychutnávám nějakou mistrovskou partii z šachové knihy. Následuje hra na housle. Hraju poctivou hodinu. Teď mám právě na programu Gold­markovo Concerto, Mendelssohnův houslový koncert, Lalovu Symphonie espagnole. Jednotlivé části nebifluju, jak to dělají virtuosové, ale dvakrát třikrát přehrávám trochu obtížnější nebo pochybnější partie. Moje technika se tak sice nevyvíjí cílevědomě, ale na druhé straně se mé muzicírování nepodobá nuceným pracím a dřevorubectví, kteréžto činnosti podle mého jsou nejbližšími příbuznými duševně vyčerpávajícího cvičení virtuosů. Vyzvání sedmá hodina. Odkládám housle a říkám Olze, aby se oblékala. Jdeme na procházku. Pravidelně se hodinu touláme na městském korzu, na ulicích a cestách k nádraží a báječně se bavíme, jak se ženy na procházce nesou jako pávice a jak se naparují. Kromě toho nakoupíme, co je ještě třeba k večeři nebo k čaji. (Bohužel drahota a má velká náročnost společně přispívají k tomu, že našich peněz horempádem ubývá, takže pravidelně koncem měsíce už se musíme starat o to, jak je doplnit. Zatím šlo všecko hladce. Buď mi moji pacienti spláceli dluhy, nebo tchán posílal poštou čtvrtletní splátky na uzavřenou smlouvu – 2 000 korun.) Asi ve čtvrt na 9 – v půl 9 se vracíme domů. Na temném schodišti zapnu svou dobrou malou elektrickou baterku a oba spustíme výhrůžky zloději či vrahovi, který se tu případně skrývá. „­Natáhl sis revolver?“ – Ano! – „Správně, aspoň jestli si tu někdo troufne muknout, vpálíš do něj kulku!“ – Tuhle legraci si nikdy nenecháme ujít.

Ale už jsme hladoví. Během deseti minut připraví Olga večeři a zasedáme k ní. Sardinky, kaviár s máslem a citronem, k tomu dobrý čaj s rumem a malinovou šťávou nebo ještě vuřtík či šunka či krakovský salám a navrch sýr, a to spousta čerstvého, dobrého sýra, ne jako lahůdka, ale jakožto jídlo rovnocenné s masem. Pak sladký pomeranč, čajové pečivo a nejnověji jako delikatesa mandlový likér. Spotřebujeme hodně pomerančů, denně průměrně pět, šest kousků, ovšem Olga sotva čtvrtinu z nich. Podle mého názoru je pomeranč zdravý ochranný prostředek, který poskytuje dezinfikující oleje, a je to nejlepší, nejušlechtilejší ovoce, které svou vůní a chutí překonává ananas, banán i broskev, ba dokonce i vinnou révu. Po večeři si oba zapálíme. Já dobré havano, Isabella Flor, Victorias de Colon nebo Boquetra, případně Op. Special, Olga lehkou Sultan Flor, kterou pro ni já sám ubalím. Opět chvíli čteme a pak zasedneme k šachovnici. Hrajeme pomalu a opatrně, protože každý z nás chce vyhrát. Olga napíná všecky síly a obyčejně objeví ty nejlepší tahy. Začervená se jenom v případě, kdy po dlouhém podmračeném přemýšlení přijde o vlastní figuru, nebo mou figurou vyřadí jinou moji figuru – a já se jí pak směju. A potom se hrozně zlobí, protože se moc bojí, že ji mám za hloupoučkou. Partie postoupí do koncovky, protože já obvykle obětuju nějakou důležitější figuru, když jsem v pozici na vítězství, a když o ni přijdu, nanovo se snažím získat pozici na vítězství. Nejčastěji to zařídím tak, aby Olga buď vyhrála, nebo aby partie skončila remízou. Pak jdeme do hajan. Složíme velký přehoz na postel, protože to jeden samotný člověk nedokáže, pak se rychle svlékneme a vlezeme do postele. Zpočátku se vynoří jenom problém, kdo přinese dovnitř nočník. Obyčejně vyběhnu do chladné předsíně já a přinesu tu nezbytnou nádobu, bez níž by vůbec nebyla řeč – pro žádného z nás – o opravdovém nočním klidu. V posteli to trvá pár minut, než se zahřejeme. Do té doby se navzájem masírujeme a lechtáme, až se nakonec uklidníme, protože se zahřejou i polštáře. – Já si čtu noviny nebo některou z knih o diplomacii (v poslední době anglickou modrou knihu, ruskou oranžovou knihu, Strindberga: Slečna Julie atd.), protože se chci pomalu vyznat v pocitech všech jednajících osob a chci důkladně porozumět psychologii světové války. Rychle na mě padne ospalost, a i když Olga chce ještě číst, beztak rychle souhlasí a já pak lampu zhasnu. Uložíme se. A já ji obvykle vzápětí požádám: prosil bych zadeček. Načež se políbíme a Olga se opravdu otočí, přisune mi své půlčičky do klína a já pak nikdy nešetřím slovy, jimiž až přehnaně vychvaluju jejich rozměry a že jsou teploučké. Mé ruce se pak zatoulají ještě kousek kupředu a najdou si knoflíčky na jejích ňadrech; to však Olga snáší jen chviličku. Chytne mou ruku, stáhne si vyhrnutou košilku, mou ruku si zastrčí do podpaží a řekne mi: spinkáme. Dobrá, odpovím a začnu dýchat zhluboka a k tomu si v duchu odpočítávám: 1, 2, 3, 4, 5, 6 a při tom počítání zpravidla za dvě tři minuty na mě padne spaní. Myslím, že Olga usíná vždycky zároveň se mnou, protože se nikdy nestává, že by mě nějakým převracením probudila. A tak za několik minut se oba dva pohupujeme, plujeme, plachtíme a noříme se do hloubi spaníčka hloub a hlouběji. – Mezi jednou a druhou hodinou se zpravidla vynořuju na hladinu spaníčka – jako německá ponorka a obracím se. V takových chvílích sedím za zády Olgy a někdy i jí řeknu: otoč se! Sice se neprobudí, zato se však obrátí a teď se proces usínání otočí a má ho před sebou ona. Samozřejmě teď spočívají moje půlčičky v jejím klínu. Pár minut a znova se potápíme, noříme do spaníčkového moře. Potulujeme se tam, zdají se nám sny, často jsme v nich spolu, dokonce se nám zdávají i stejné sny, ale mnohdy se touláme úplně jinými kraji. (Ona na Falklandách a já na Filipínách.) Ráno kolem 5.–6. hodiny, když se venku už rozednívá, jsou naše sny obyčejně barevnější a naše loďky plují blíž k hladině a pak se zas ponoří o kousek hlouběji, až konečně důstojnický sluha Bikaly zaklepá na dveře a naše spaníčkové loďky vyplují na hladinu: probouzíme se. Buď já, nebo Olga otevřeme dveře a pak se znovu ještě na chvilku noříme na plavbu pod hladinou moře. Někdy pak v takových případech přicházejí ty nejkrásnější sny. Jindy ovšem rychle pošlu Bikalye pryč a věnuju se činnosti ještě příjemnější, než je snění. Takové, jakou líčím v první části poznámky.

17. března 1915

Po nějaký čas jsem měl skoro každou noc šílené sny. Probouzel jsem se v půl 6 a měl jsem pocit, že jsem až do té chvíle doopravdy nespal, jenom jsem podřimoval. – A pak už se mi podařilo hluboko usnout. Bylo to příjemné. Ale mé sny u mne vyvolávaly jakýsi zvláštní neklid.

1.) Zdálo se mi, že jsem u sestřenice Belly vysoko v pátém patře – pod nohama podlahová mřížka balkonu. A z toho vyplývající dojem, jako by člověk visel ve vzduchu. Dostal jsem závrať. Bok balkonu byl dřevěný, nepříliš důkladný, podlahu tvořila mříž tenká jako malíček. Kolikáté patro, ptám se. První, odpoví Bella, která drží v náruči své malé dítě. (Stojí za zmínku, že jsem v těch dnech obdržel zprávu, že její manžel dostal hodnost poručíka. Je to sice nízká důstojnická hodnost, ale i tak znamená značné povýšení jejího muže ve srovnání s tím, že měl předtím jenom hodnost kaprála.)

2.) Potom jsem zašel z balkonu do vnitřního, vzdálenějšího pokoje, byl tam už večer nebo soumrak. Moje mladší sestra Mádi mi tam ukazuje obraz sestávající z různých třpytů či drobných zářících lampiček a zobrazující Marii Terezii či Szidi Rákosiovou s pérem na přilbě nebo na klobouku. Usmívající se žena sedí na koni a jede po mostě. Když se na to člověk dívá zpovzdálí, ten most se podobá koni, pohybuje se a vypadá to, jako by nějaký velikánský kůň udělal na obraze pár neohrabaných kroků. (Včera jsme mluvili o tom, že Bikaly se zdá být veliký, ačkoli je hubený, a že ten dojem velikosti vyvolává jeho neohrabanost či nešikovnost. To právě on nám vyprávěl, že tam u nich chovají velké meklenburské koně, a zdůrazňoval, že i takoví umějí být rychlí, o čemž jsme já a Olga pochybovali.)

3.) A po onom prohlížení obrazu jsem ženu, která se najednou proměnila v Olgu, položil na stůl. Byl to kavárenský stůl, takový menší čtyřhranný karetní stolek, a chtěl jsem zahájit koitus, ale s hrůzou mi napadlo, že bych mohl dostat gonorrheu. (Nota bene, předešlý den jsem se obával, že jsem se u odvodů nakazil očním trachomem, jehož původcem podle mnoha potápěčů je gonokok.) Vytáhl jsem z jedné třetiny zasunutý penis a hned jsem uviděl kapičky hnisu. Už předtím se mi nelíbilo, že je ochotna koitovat na stole. „Asi to mockrát zkoušela, když je ochotna i doma dělat něco způsobem, jakým to se mnou nikdy nedělala,“ pomyslel jsem si ještě před inmissí. (Nota bene jsme předešlého dne mluvili o našem dávném přátelství a já jsem pak následně uvažoval o tom, jestli si o ní můžu právem myslet, že měla nějakou minulost – poté, jak se ke mně chovala 15. 9. 1911 a pak 16. a 17.)

4.) Potom, když odcházím z bytu, mám pocit, jako bych byl jenom ve spodním oblečení a schovával se v cizím bytě na chodbě, kde přecházejí sem a tam neznámí Židé. Ukrývám se za záclonu, a oni mě sledují pohledy. Dojdu pak do místnosti, odkud zas musím odejít, protože jsou tam pěkná židovská děvčata v prostoře podobné koupelně. (Večer jsem vyprávěl Olze o papínkovi E. L. a jeho pletkách s malými žáčky, s nimiž chtěl cunnilingovat.) Pobíhám sem tam, až konečně objevím prázdný salon, daleko od té velké společnosti, která tu oslavuje. Tam se ptám, kde jsem se to octl. Prý u nějakého velkoobchodníka jménem Deutsch, který slaví jmeniny. To mi říká jeden muž, příbuzný té rodiny. (Vzpomněl jsem si na svou návštěvu před několika dny na supé u Bonusů – příhoda z 6. 12. 1912.) I tam se mě zmocnil pocit jisté cizoty, protože jsem ty návštěvníky neznal. Kromě toho se tam motala a mačkala spousta pěkných židovských žen a z jejich klínů se šířil omamný pach. Nevěděl jsem, kde jsem, proč se koná ta večeře. Teprve pak jsem se dověděl, že tu slavili stříbrnou svatbu. Když jsem otevřel dveře do jednoho pokoje, uviděl jsem polonahou ženu, která jen svítila svými bílými napudrovanými zády. (Při odvodech mi napadlo, že teď Francouzi budou měnit jména svých vesnic, jako je Allemagnea podobná. I Maďar se zlobil na Němce, ale ani tak mu vůbec nenapadlo, aby slovo Német [Deutsch] jako jméno člověka nebo jako část názvu města měnil.)

Význam snu:

1) Výčitky svědomí, že zanedbávám příbuzné (Bella Decsyová a další).

2) Snaha vysvětlit si závratě, aby tak měl sen nějaké pokračování.

3) Výčitky svědomí, že nepíšu Mádi.

4) Obava, že se Olga nakazí gonorrheou.

5) Obava, že od ní dostanu gonorrheu.

6) Obava, že jsem ji naučil až příliš vykládat příběhy a že jí to teď schází. (Včera večer jsem jí slíbil, že se projedu po jejích zádech, ale neudělal jsem to.)

7) Výčitky svědomí, že jsem k Borbásovům nebyl dost zdvořilý, a tak jsem urazil Vermese, který mě tam pozval.

8) Názor, že jemné a vzdělané Židovky jsou společnost, která stojí za to, abych se s ní častěji stýkal (ve snu před nimi naopak utíkám).

Z maďarského originálu přeložil Milan Navrátil.